Labyrint - 3.část

V uších se mu rozléhal hukot vlastní krve. Jinak vždy klidné srdce zrychlilo svůj krok. Tančilo mu v krku a bylo jej do žeber. Svaly trhavě tančily v odpovědi na námahu. Plamen ohně se zoufale třásl v proudícím vzduchu a poskytoval tak jen nepatrné množství světla.
Snad kvůli tomu jeho oči zapomínaly na svou funkci. Nejednou se musel vracet z chodby, která znenadání končila, a to by přitom komukoliv odpřísáhl, že viděl, jak tamtudy neznámý prchá. Jeho podivná postava se zjevovala bez jakéhokoliv předchozího varování a stejně náhle i mizela. Mladík ho zahlédl vždy jen koutkem oka, pouze na pár vteřin. Někdy od něj byl tak daleko, že jej stěží rozeznával a jindy chybělo sotva pár kroků. Přesto mladík nikdy nedostal příležitost si cizince prohlédnout. Pouze se mu zatím dařilo ho úplně neztratit.
Prohnal se další chodbou, minul křižovatku, v rychlém sledu se prohnal celou skupinou odboček.
Bledá postava se vydala doleva. Aderano se za ní okamžitě vrhnul a pak se se zanadáváním zastavil. Jako už tolikrát chodba končila a cizinec byl pryč.
Nevěřícně se otočil zpět k místu, odkud přiběhnul. Nikde nespatřil jedinou uličku, kudy by mu cizinec mohl utéct.
„Tak jak je možné, že jsem ho zase ztratil,“ zavrčel a zapíchl pohled hněvivých očí do černé zdi.
Samozřejmě mohla to být příčka nebo nějaký klam. Možná zeď skrývala tajný vchod. Okamžik váhal, čekal, až se něco stane, ale čas ubíhal a nic se nezměnilo. Byl sám uprostřed prastarých ulic podzemí a nedokázal se přinutit k tomu, aby šel k tmavé ploše blíž, natožpak aby se jí dotkl. Příliš dobře si pamatoval na svůj minulí kontakt s obdobnou součástí labyrintu. Tehdy se mu zdálo, že ztrácí část sám sebe a něco v něm se děsilo, že napodruhé by se ten kousek, už nikdy nemusela vrátit.
Pomalu, pozpátku, krok za krokem se vracel zpět k ústí chodby. Věděl, že před několika okamžiky minul křižovatku. Přišel čas se k ní vrátit a opět se vydat vlastní cestou.
Prudce se obrátil a na místě ztuhl. Koutkem oka opět někoho zahlédl stojícího na dosah ruky. S výkřikem se otočil a tasil zbraň.
Trpký smích se rozletěl chodbou, když si uvědomil, že vytáhl zbraň k obraně před vlastním odrazem.
Mávl nad tím rukou „Jsem jako malý, honím se za stínem.“
Uvolněně se vydal pryč. S očima skloněnýma mezitím vracel meč do pouzdra.
Když opustil chodbu, zvedl zrak a jeho trpký smích rázem ustal. Zoufale se rozhlédl.
Náhle se ocitl uvnitř rozlehlého sálu a jedno věděl naprosto jistě, tudy v žádném případě nepřišel. Možná měl naspěch, ale tohohle by si určitě všimnul. Jiná cesta však neexistovala.
„Co se to tu ksakru děje?“ Zavrčel do tmy.
Jeho oči těkaly po zdech, které už nebyly zrcadlově hladké. Všude kam dohlédl, se po stěnách prolínaly symboly. Všechny se zdály tak přirozené, jakoby na tmavých stěnách během staletí vyrostly.
Sklonil oči. Všiml si, že i podlaha je zdobená podivnou rytinou. Nic nedávalo smysl, a přesto mu mozek zaplavovala pouze jediná myšlenka.
Jak tomuto místu někdo může říkat Labyrint. Vždyť to je urážka tvůrců toho díla.
Už v chvíli, kdy ho to napadlo, však věděl, že to prosté slůvko skrývá i část pravdy.
Vlastně to byl labyrint, zároveň však i palác a zrovna tak obyčejné místo, kde se v naprosté přirozenosti mísil život se smrtí. Vše se slilo v jediný celek, snad protože jedno bez druhého nedávalo smysl, a vrylo to svou podobu do tajemných stěn.
Někde vepředu slyšel téct vodu, snad potok. Po zdech tančily její třpytivé odlesky a proplétali se se světlem plamene, to vše s tichou přirozeností, skoro jakoby to někdo přesně tak naplánoval.
Paže svírající louči stoupla výš. Propastná temnota se rozprchla před září ohně.
Mladík se zvolna vydal síní, občas se zastavil, aby si mohl lépe prohlédnout některý z reliéfů. V tom jediném okamžiku měl pocit, že i kdyby na místě zemřel bolestivou a strašlivou smrtí, stálo by to zato.
Jako noc černé oči se zastavily na blízké rytině. Naklonil se blíž. Oči propletených hadů se v rudé záři plamenů zelenavě zaleskly. Zdály se tak živé, jakoby uvnitř nich sídlila inteligence. Na okamžik měl pocit, že ho ty nehybné kamenné oči skutečně sledují.
Navzdory strachu ze všeho co mohlo nastat, jej ovládla touha natáhnout ruku a dotknout se chladných zdí. Dotknout se těch nehybných smyček skalního hada.
Taženy silou, která nemohla pocházet z něj, se štíhlé prsty zvolna blížily ke svému osudu.
Naráz, jakoby odnikud, se zvednul poryv větru a zatahá mladíka za havraní vlasy a rudá peříčka, jimiž byly ozdobeny. Spolu s jeho utichající silou se prsty střetly se stěnou a pak prošli skrz. Síň zmizela a mladík opět stanul v chodbě, kterou prve přišel.
Vítr se vzepjal k dalšímu úderu, objal mladíka a přinutil jej zavřít oči. Plamen louče se s protesty sklonil, před jeho dechem, pak s tichým blafnutím zhasnul. Zanechal po sobě jen úzký proužek šedomodrého dýmu.
Aderano překvapeně vykulil oči do nastalé temnoty. Praktická stránka mladé duše zadoufala, že se jeho zrak rychle přizpůsobí nastalé situaci. Ať se mělo stát cokoliv, předchozí zkušenosti mu říkali, že to nebude nic dobrého.
Jako by myšlenka byla otcem skutečnosti, prohnal se potemnělou chodbou zvuk podobný tření ocelových čepelí. V ten okamžik mladíkovi došlo, že již není sám. Rychle odhodil přebytečnou louči a sevřel jílec vlastní zbrani.
Ostří obnaženého meče hladce proťalo temnotu. Nepříjemný zvuk značící polohu protivníka se v okamžiku přiblížil a utichl. Jen několik vteřin na to se ozval znovu, mladíkovy za zády. Brzy se zdálo, že je všude kolem. Obklopil ho jako hejno tanečnic, byl všude a přesto se zdál ztracený a neskutečný. Nehmotný jako dým a zmizel stejně náhle, jako začal. Vše utichlo.
Aderano pomalu spustil ruku se zbraní. Očima pozvolna přivykajícíma temnotě, se rozhlížel kolem ve snaze spatřit původce celého představení.
Jako vyslyšení jeho přání, začalo ze stěny kousek od něj odlétat hejno jisker. V jejich přízračné záři se nakrátko zjevila vysoká postava. Mladíkova ruka rychle vyletěla do krytu, ale třesk sražených zbraní se neozval. Zmateně se rozhlédl. Uvědomil si, že je opět sám. Tentokrát však ruku se zbraní nespustil. Napjatě vyčkával, až mu srdce klesne z krku.
„Tohle se mi přece nezdálo,“ přesvědčoval sám sebe, ale skutečně začínal pochybovat, zda se nezbláznil.
V téže okamžiku ho něco prudce uhodil do zad. Klesl na kolena a zalapal po dechu. Meč však nepustil. Tmou se mihl bledý stín. Od zdí se odrazil chladný smích. Aderana z něj bodlo u srdce. Pokusil se postavit na nohy, ale cosi tvrdého ho udeřilo pod koleno a přinutilo ho znovu klesnout k zemi. Vztekle sekl a ke svému vlastnímu úžasu ucítil, jak špička jeho meče pronikla cizím tělem. Zaslechl překvapené zasyknutí. Pak vše znovu utichlo.
Zoufale zalapal po dechu a se stisknutými zuby se zvedl zpět na nohy. Hlava se mu točila a levou nohu od kolene dolů necítil, přesto byl odhodlaný pokračovat v boji. Nevěřil, že to skončilo. Napjal uši, aby zachytil sebemenší zvuk. Stál bez hnutí, aby mu neunikl jediný pohyb vzduchu. Doširoka otevřené oči neustále propátrávaly okolí
Čekal. Čas dál ubíhal svým tempem a napětí v jeho těle postupně ubývalo. Přesto jeho zrak přivyklý sametové temnotě, dál bezútěšně klouzal temnotou.
Náhle mu před očima zajiskřilo. V témže okamžiku mu spánkem projela ostrá bolest. To co zbylo z jeho odhodlání, se rozplynulo v nicotách. Jeho duše se odporoučela do říše bezvědomí, dříve než lesklá ocel zbraně zazvonila o chladnou dlažbu.