Entita - Prolog

Jian mě objal okolo pasu a políbil na krk. Zavrněla jsem. Odložila jsem brk a odsunula nedokončenou pozvánku.

,,Pět set let. Už jste velmi dospělá žena, má paní." šeptal mi drahoušek Jian.

,,Ty jsi také velmi zkušený, drahý Jiane." broukla jsem a našla jeho rty. Se smíchem mi polibek oplácel. Jian byl starší, než já, ale já jej mocí několikanásobně převyšovala. Přesto jsme se milovali upřímně a nebylo v tom žádné pokrytectví. Natolik, že mé oči trvale v jeho blízkosti získávaly barvu temně modrého stříbra. Barvu lásky. Mé oči odrážely mé emoce. Někdy to bylo požehnání, častěji prokletí. Temně modré stříbro. Ano, i tento kov existuje. Jian mi z něj nechal ukovat přenádherný řetízek, na více kovu nebylo. Byla to slitina nejlepších kovů, stříbra a hvězdy. Jian tvrdil, že díky němu se vždy řetízek hodí k mým očím. Smála jsem se s ním. Byla to pravda. A láska, stejná jako v očích mých, se zračila i v jeho pohledu. Ne, nedokázala bych mu ublížit. Ne vědomě. A mé oči to dokazovaly. Přitom už jsem se vcelku dokázala naučit krotit své emoce a kontrolovat změnu barev mých očí. Ale ne v jeho blízkosti. Jian mě vzal do náruče a nesl do ložnice.

Po milovaní jsme se dostali do knihovny a Jian mi četl básně. Poslouchala jsem spíše melodii jeho hlasu, než text. Ale Jian poezii miloval tak, že to vynahrazoval za nás oba. Pohled mi padl na svazek, který měl vytažený a založený na stránce přibližně uprostřed knihy. Evropské kultury.

,,Chceš cestovat, drahý?" zeptala jsem se. Vyrušila jsem ho z čtení, ale jen se shovívavě usmál a založil řádek prstem.

,,Rád bych, Sirono." odvětil. ,,Ale nechci tě opouštět." dodal pak s jemným nádechem smutku. Zamračila jsem se a pak se rozesmála. Byla jsem Matka své družiny. Kam půjdu já, půjdou ostatní. Ne ze strachu. Má družina mě upřímně milovala. Snažila jsem se být jako má matka. Ta také vládla něhou, ne strachem.

,,Proč ne. Po oslavě mých narozenin vezmeme své nejbližší a budeme cestovat. Francie, Německo, Řecko, Itálie..." broukla jsem. Také jsem znala jen Čínu. Možná to bude zajímavé. Pro všechny. Jian se usmál a v koutcích očí se mu objevily vrásky smíchu, v očích měl náhle intenzivní lásku. Něžně mě políbil na čelo.

,,Miluji vás, má paní." odvětil.

,,Miluju všechny své děti, Jiane, ze mě ta slova nevymámíš." odvětila jsem naoko káravě. Toto byla naše hra. Zasmáli jsme se a pak začal Jian pokračovat ve čtení. V básni byl drak, létající říší kouzel, hledající fénixe. Před očima se mi objevil obraz.

,,Čti dále, Jiane, jen si zajdu pro plátno!" vyzvala jsem ho, když se na mě tázavě podíval. Prudce jsem se totiž zvedla. Jian jen chápavě pokýval hlavou a už jen jeho oči kmitali po stránce. Četla jsem báseň v jeho mysli a zároveň co nejrychleji hledala malířské potřeby, než se mi vidina vytratí z hlavy.

**

,,Ne zlato, dnes půjdu sama." sladce jsem se usmála na svého milence a políbila ho. Toužebně se na mě podíval. Očarovával mě pohledem, svůdným úsměvem dával najevo, co vše se dá při lovu zažít. Se smíchem jsem se odvrátila. V tom pohledu mi nabízel i z žíly. Chtěl, abych pila z něj. Ale já se bála. Jednou jedinkrát jsem se o to pokusila... a málem jej zabila. Znovu už to riskovat nebudu. Jemně jsem zavrtěla hlavou. Zvedla jsem se a upřelo se na mě pár pohledů. Seděli jsme s Jianem v měkkém křesle uprostřed místnosti. V mém salónku bylo mnoho podobných křesel s mnoha podobnými páry. Měla jsem klidnou družinu, vyrovnanou a spořádanou.

,,Musím si zalovit, děti, vrátím se co nejdříve." usmála jsem se na ně a šla do svého pokoje. Jian se na mě láskyplnně usmál a šel opačným směrem - ke knihovně. Milovasl studium takřka stejně jako mě.

Na lov jsem se připravila rychle, nebyla jsem nijak náročná a zrádná čínská krajina ani nic honosného nepožadovala. Navíc jsem vážně měla hlad. Přívětivě jsem se usmívala na upíry, které jsem míjela a netušila, že je to naposledy, co svou milovanou družinu vidím. Vyběhla jsem do lesa a nasála vzduch.

**

Spokojeně jsem ležela na zemi a trávila tygra, který rozehříval mé tělo. Konkrétně jeho krev mi vracela do končetin teplo, které se vždy tak bolestně z mého těla vytrácí. Pít z člověka by bylo lepší. Dokázala bych jen na jeho krvi přežít dlouho, možná i přes měsíc. Ale... bála jsem se. S pitím lidské krve se nese hrozba vysátí. A když upír člověka zabije, už mu nikdy nestačí jen se trošku napít. Už mu nikdy nestačí jen zvířecí krev. A také to probouzí šílenství krve. Krvežíznivost. Otřásla jsem se. Přetočila jsem se na břicho a líně pozorovala okolí. Byla tu i možnost pít Jianovu krev. On nemusel zabít už takřka tři sta let, jen když měl chuť si zalovit. A sama si pamatuju ten pocit moci, když jsem tehdy vypila Jianovu krev. Nelovila jsem pak půl roku, i když jsem využívala své schopnosti. Ale to spíše proto, že jsem jej málem zabila. Z myšlenek mě vytrhl pohled, který mě probral jako ledová sprcha. Spatřila jsem východ a zaklela. Nedokážu vysvětlit jak jsem to dokázala, ale východ už byl narůžovělý. Nevšimla jsem si, že svítá.

Zahryzal ve mně strach. Co když si nevzpomenu?! Ještě jsem udělala pár kroků směrem ke svému Sídlu, avšak pak jsem zaklela a vydala se k jeskyni, kterou jsem při lovu minula. Nebyl čas se vracet.

Strašně jsem se bála. Co když si vážně příští večer nevzpomenu?

**

Lovec spokojeně sledoval hořící dům. Krutě se usmíval a jako lahodnou hudbu poslouchal výkřiky jdoucí z vnitřku domu. Zapálil to zmijí hnízdo v pravé poledne, když ty pijavice spaly. A všechny ty jejich "tajné" chodby shodil. Kdyby náhodou... stejně tam číhali další Lovci. Toto byl velmi povedený lov. Pětačtyřicet upírů i s tou čubkou Sironou uvnitř. Svět je hned o něco bezpečnější.

Začal jsem se smát nahlas.

,,Pane?" hlesl nejistě Lovec. Otočil jsem se na něj.

,,Co?" měl jsem dobrou náladu. Kdo by po něčem takovém neměl, že?

,,Severozápadní jednotka žádá o posily, upíři se probíjejí ven." odvětil Lovec bojácně. Zamračil jsem se. Copak jsem čekal, že to bude tak snadné? Popadl jsem svou katanu a kůl a vyběhl jsem svým druhům pomoct.

**

Nevěřícně jsem stála před troskami svého milovaného Sídla. Mé oči s šimráním měnily barvu na bílé. To byla barva děsu. Lehlo popelem. Mé Sídlo lehlo popelem! Bohové, nezbylo z něj NIC!! Zabila jsem cestou sem dva Lovce takže jsem věděla, že to nebyla náhoda. Smutek. Obrovský smutek. Po tváři mi tekly slzy. Pak jsem žalostně vykřikla a zhroutila se. Nakonec jsem si dokázala vzpomenout. Z lásky k Jianovi jsem nezapomněla na své děti. Ale stála mi paměť, ty nádherné vzpomínky za bolest, která mě teď ničí... ?

Procházela jsem se troskami a viděla občas zbytky mladších upírů. Do bílé barvy mých očí jemně pronikala mdle fialková. Vina. Po mladších zbývá větší nepořádek. Po těch starších jen prach a popel.

Možná Jian utekl. napadlo mě naivně. Ne. Neutekl. Věděla jsem to, už jen pro tucet mrtvých Lovcích u východů tajných chodeb. A také jsem neslyšela Jianovo volání krve. Byli jsme si tak blízcí, že jsme si navzájem dali krev. Jian ze mě pil pravidelně, nemusel proto vůbec lovit. Já z něj jen jednou... a málem jej vysála. Od té doby jsem se už nikdy neodvážila. Ach bohové... pevně jsem si objala hruď, nehty si zarývala do paží. Z očí mi kanuly slzy podbarvené růžovým nádechem krve. Třásla jsem se a z hrdla se mi dral neartikulovatelný křik. Z mých dětí nezbyl nikdo. Nikdo. Slavily se mé pětisté narozeniny. Přešli OPRAVDU všechny mé děti.

Zabila jsem je... napadlo mě. Oči pomaloučku měnily barvu, do bílé se vlévala temně nachová. Barva bolesti. Znovu mě popadl záchvat pláče. Klesla jsem na kolena a truchlila. Led z mého nitra se valil ven, zmrazil vše v okolí kilometru. Svět se na chvíli proměnil na ledovou zahradu. A ta tam bude do východu slunce. A já možná s ní. Nedokázala jsem si představit, že bych dále žila bez svých milovaných.

**

Lehla jsem si do hrobky. Chtěla jsem usnout a zapomenout. Navždy. Silou vůle jsem nechala těžké kamenné víko dopadnout. Přejela jsem po jeho hladkém povrchu, vyhlazeném desítkami let, které jsem tuto hrobku využívala. Za prsty zůstával ledový škraloup. Stále jsem truchlila. Celá hrobka obrůstala ledem. Myslela jsem, že jsem jen obyčejná, že nikdy nebudu tak velká, jako matka. Led to vyvracel. Jen opravdu mocní upíři dokáží truchlit tímto způsobem. Svým způsobem je to velmi vzácná schopnost. Možná bych byla raději, abych jí nevládla. Led můj žal uvolňoval... ale zároveň ho zhmotňoval. Byl všude kolem mě. Jako stálá připomínka...

Pohroužila jsem se do hybernace a doufala, že usnu na velmi, velice dlouhou dobu. Ale tušila jsem, že vzpomínky a bolest přetrvají. Navždy.

Při usínání jsem měla před očima Jiana. Svého milovaného. Ještě při upadání do hybernace jsem plakala narůžovělé slzy. Oči měly stále temně fialový odstín.

Ach Jiane. Odpusť mi. Odpusť, že jsem ti nikdy neřekla, jak moc tě miluji...