The Game-02 The crash

2
Paní Tähti rytmicky kráčela jednou z nejopuštěnějších chodeb v celém systému budov. Na sobě měla oblečený černý kostýmek a vanilkově žlutou košili. V kostnatých rukou svírala bílou složku, ve které zjevně četla něco znepokojivého, jelikož se jí na čele tvořily vrásky nespokojenosti.
Už od prvního pohledu bylo poznat, že je to rázná žena. Rovný nos dodával jejímu obličeji malinko strašidelný nádech tajemna, který byl jen doplněn faktem, že o té „dámě v černém“ neměl nikdo z Hráčů ani potuchy. Všichni, co sem přijeli, ji viděli jen jednou-když je přijali. A také ji uvidí ještě jednou. Jednou a naposledy-až dokážou, že jsou dost schopni bojovat naživo. Žena zahnula za roh, ani se na něj nemusela podívat. Znala tyto chodby již velice důvěrně. Vlastně zde pracovala od svých pětadvaceti let, což bude letos nějakých třináct let.
Ještě nikdy se jí však nestalo, aby systém zkolaboval. Netušila, jestli to má něco společného se zhoršující se situací na povrchu, ale byla přesvědčena, že pod zemí její Akademii nic nehrozí.
K paní Tähti se připojil podsaditý muž s hranatými brýlemi, který v upocené ruce křečovitě svíral tablet a pospíchal za černovláskou, sec mu jeho nohy velice věrně připomínající dva vykotlané pařezy stačily.
Muž nebyl nijak pohledný. Věk kolem padesáti mu alespoň pomohl na tento „nepatrný fakt“ nalézt nějakou výmluvu. Jeho matka jako by také tušila, jaký to bude typ osobnosti. Neústupný, nepoddajný, tvrdošíjný. Vypovídalo to o něm už jeho jméno: Pekka (finsky kámen). Pro paní Tähti byl důležitější jeho mozek a hackerské schopnosti než cokoli jiného. Právě teď se jí snažil nějak naznačit, že opět nezklamal. Supěl námahou, nožky se mu kmitaly rychlostí na něj takřka nemožnou, po čele a zádech se spouštěly slzičky potu. Zavolal by na ni, ale nemohl popadnout dech.
Konečně si jej všimla. Zastavila a tázavě pozvedla obočí. Pekka se zmohl na jediné- předat jí tablet tak, jak běžci štafety předávají onen důležitý kolík. Cítil vyčerpání, jeho srdce, které samo o sobě nebylo nic moc, bilo, jako by se mělo rozletět na milion kousíčků.
Nicméně, paní Tähti jeho práci přelétla pohledem. Chvíli skenovala pohledem monitor tabletu, po chvíli shlédla na uříceného vědátora, který si rozčileně poposunul brýle výš na kořen nosu.
„Je to jisté?“ zeptala se a dál pokračovala v argumentaci: „Jak by se nám do systému dostal virus? To je zhola nemožné, není nikdo, kdo by-“ začala, ale Pekka jí skočil do řeči. Za normální situace by si tohle nikdy nedovolil, ale aby se jim do systému dostal virus? Nemožné.
„Já jen říkám, že to tak je, paní Tähti. Asi mají Ozáření na své straně nějakou inteligentnější sílu. Nebo jsou již mutace dokonalé a mozek zůstane z většiny nepoškozen.“ Pokrčil rameny, v jeho podání to znělo hystericky.
„Dobrá, děkuji za tvou práci, Pekko. Udělej prosím revizi třetího informačního okruhu, postarej se o to osobně.“ Věděla, že splní cokoli, co mu přikáže, Pekka byl jeden z těch, kteří jí byli naprosto věrní.
„Ano, paní Tähti .“ odvětil Pekka a s lehkou úklonou se otočil do chodby. Vracel se rychlým, rytmickým krokem, narovnán v zádech, s klidným dechem. Když si byl jistý, že je paní Tähti pryč, opřel se o stěnu, podle které sjel k zemi. Brýle se mu svezly z hlavy a dopadly na zem.
„A nemusíš spěchat.“ Ozvalo se mu u ucha.
„P-paní Tähti!“ vyjekl a potupen se snažil popadnout dech, který ztratil hned na začátku svého sprintu. Tähti se jen usmála a tentokrát se opravdu vydala dlouhou chodbou směrem ke své kanceláři. Tady se již hemžilo vícero lidí, ale všichni si dávali velký pozor, aby do ní nevrazili. Chovali tuhle ráznou ženu v úctě. V jejich očích byla zásadová Tähti dokonalá.
Žena s tmavými vlasy ostříhanými na mikádo jen kývla na Hlídače, který ji s uctivým sklopením očí pustil do její kanceláře. Tam ten rázný výraz její tváře opadl. Tähti se zhroutila do křesla a konečky kostnatých prstů schovaných v rukavicích si promnula spánky.
„Dáš si něco k pití, má drahá?“ ozvalo se z temného rohu a žena úlekem nadskočila.