Labyrint - 4.část

Jeho vědomí plulo temnotou. Nevěděl, kde je, ani co se děje. Slyšel pouze lákavý hlas. Přestože mu nerozuměl, věděl, že ho volá, jako již tolikrát ale tentokrát už nechtěl poslouchat. Teprve nyní rozpoznal tvrdý zvuk. Tón tříštěného kamene. Ozvěna opakovala tichou prosbu.
Kámen. Jeho hlas se mu otloukal o lebku. Nepokojně sebou zavrtěl.
Kámen, hlas. Staletý, nezdolný. Žádal odpověď, ale na co se může ptát kámen?
Mladík zasténal. Jak bych mohl odpovědět? Pomalu otevřel oči. Hlas se vytratil, zůstal jen on a chladná skála.
Sám v útrobách hor na kamenném lůžku. Přikryt podivnou kožešinou. Vteřinu mu trvalo, než si uvědomil, kde je a co se stalo.
Nedůvěřivě se posadil. Pokrývka sklouzla na zem. Aderano se posadil a okamžitě strnul. Cítil, jak mu s každým úderem srdce vystřeluje do hlavy tupá bolest. Ve spánku mu tepala krev, jakoby netoužila po ničem jiném než mu prorazit lebku. Mladík stěží odolal nutkání schovat hlavu do dlaní.
Zvolna nabral do plic doušek ledového vzduchu. Bolest ho pomalu doháněla k šílenství, a přesto bylo zranění tím poslední, co mu dělalo starosti.
Myslí mu proletěly vzpomínky na několik posledních let, na události, které ho dovedly až do nitra zapovězeného labyrintu.
„Ne“ pronesl sám k sobě. „Došel jsem příliš daleko, než abych to teď vzdal.“
Naděje. Ta jediná mu zbývala. Hodlal si ji udržet, za každou cenu.
Musel něco udělat, spustil nohy na chladnou podlahu. Postavil se a než si stačil uvědomit, co se vlastně děje, skončil na kolenou.
Ztěžka zalapal po dechu. V hlavě se mu zatím spolu s ohňostrojem bolesti roztančilo několik zjištění.
Především ho potěšila skutečnost, že je stále naživu, a jakmile přinutí tělo ke spolupráci, nepochybně dokáže jít.
Zbytek už tak radostný nebyl. Někdo mu vzal boty, smysl tohoto počinu Aderanovi zatím unikal. Pokud to měl být zdvořilý náznak, aby nikam nechodil, chtělo to něco pádnějšího. Namátkou ho napadl provaz nebo řetězy. Takhle to milé pozvání hodlal odmítnout.
Spolu z obuví však zmizely i veškeré zbraň. Tady o smyslu celého počinu nemusel ani přemýšlet.
Další problém skrývalo zjištění, že se nepochybně stále nachází uvnitř labyrintu. Takže ať ho chytil kdokoliv, nebyl to nikdo z lidí z venku. Na druhou stranu taky dobře, kdyby to byl někdo z jeho země, dostal by zcela zdarma pěknou konopnou smyčku a zhoupnutí. Takhle měl alespoň šanci na přežití.
Aderano polkl, když se mu vybavila bledá silueta.
Zvolna zvedl tvář a začal zkoumat místnost, v níž se nacházel. Bez světla neviděl zrovna nejvíc, přesto po chvíli rozeznal vchod do místnosti. Tedy odhadoval, že o něco tmavší obdélník v jedné ze zdí je on.
S respektem určeným spíše svému zranění než čemukoliv jinému se postavil. Okamžik počkal, až jeho hlava příjme, alespoň základy reality. Především až se přestane točit a rozpozná nahoře a dole. Pak se vydal do tmy před sebou. Zdálo se, že těch několik kroků trvá celou věčnost.
S uspokojením přijel fakt, že přímý kontakt s podlahou na něj nemá zdaleka stejný účinek, jako ten se zdí. Jen z něj mrazilo. Což vzhledem k tomu, že se kameny setkali se sluncem naposledy asi tak před 4000 lety a to kdoví jestli, nebylo nic podivného.
Opak by mě vyděsil víc.
Na prahu Aderano na chvíli zaváhal. Temné hlubiny podzemí ho děsily. Nerozhodně přešlápl z nohy na nohu. Pravá ruka mu automaticky sjela k boku, kde obvykle míval meč. S povzdechem nahmatal pouze cíp černé tuniky.
Nemá nic. Zbraň, světlo ani boty, ale nechali mě bez pout a s otevřenými dveřmi. To nedává smysl! Zakvílel v duchu pak nad tím, mávl rukou, nic v posledních pár hodinách, Nebo snad dnech, nemělo smysl, tak proč by zrovna tady měla být nějaká výjimka.
Rychle si odtrhl spodní cíp oděvu a omotal si s ním levici, pak se pustil do hlubin temnoty.
Kamenná místnost osiřela, ovládlo jí ticho. Náhle se však v jednom z temných rohů cosi pohnulo.
Vysoká silueta se oddělila od stínů. Obvazem kolem pasu prosvítala čerstvá krev. Cizinec si toho nevšímal. Oči s chybějícími zorničkami upíral ke vchodu, kterým Aderano odešel.
„Opravdu si myslíš, že to bylo nutné?“ zašeptal prastarý hlas připomínající zvukem lavinu kamení, přesto se jednotlivá slova chvěla jako osikový list.
„Naprosto,“ přikývl muž a v odpovědi zvedl hlavu ke stropu.
„Musíme si být jistí.“