2. díl

Neznala jsem v podstatě nic jiného než naši hospodu, okolní vesnice a město poblíž. Taky samozřejmě lesy v bezprostředním okolí, kde už jsem měla ze svých častých procházek za bouřky nebo za soumraku vyšlapané cestičky.
V našem kraji bylo zvykem – nevím jak jinde, že kromě značky na kůži pro rozpoznání znamení se nosily vždy pod oblečením speciální košile. Těžko vám to asi nějak dobře vysvětlím, dnes už to nezná nikdo, ale už od my už od miminek nosili košile, které nám vždy šily matky. Po narození byly vždy bílé. Ještě za dětství stále trvala jejich barva. A ta se nezměnila zašpiněním, byla v nich tajemná a nechápaná moc, která se svým způsobem vázala ke krvi. I když ne tak docela.
Bylo několik způsobů, jak se košile mohla zbarvit, ale nebylo jich zase tak mnoho (známých). První způsob jsem pochopila, když se moje sestra poprvé s někým vyspala. Rodiče bývájí o takovýchto informací vždycky stranou, ale protože jsme spolu sdílely pokoj, po tom, co mě na noc vystěhovala (tehdy poprvé) do stáje, a ráno její do té doby téměř čistě bílá košile byla jasně červená, došlo mi to. Prý když člověk zemře, tak zčerná, naštěstí jsem se nikdy pohledu na mrtvého člověka ještě nedočkala. Byly i další způsoby – jestliže člověku bylo zůsobeno nějaké strašlivé fyzické násilí, základ většinou zůstal bílý, ale protkaly ho rudé nitě. A naopak jestli člověk sám někomu takto ublížil, na jeho košili se objevil a zůstal temně rudý flek, který dal všem na vědomí, co je jeho majitel zač. Vždycky jsem si myslela, že dospělí mají košile červené (podle rodičů) a děti bílé. Ale až tak jsem pochopila pravý smysl – který zase částečně zeslábl po tom, co moje sestra předešla zjištění jednoduchým obléknutím další vrstvy oblečení. Moje výlety na noc do stáje nebo na půdu byly čím dál častější, ale mně to nevadilo. Buď jsem ve světle svíčky v duchu kreslila na trámy geometrické obrazce, jejichž smysl jsem neznala, a poslouchala noční ptáky, nebo se zachumlala do deky na slámě, usínala a budila se řinčením řetězů na nichž byly uvázaní naši koně a při každém takovém probuzení jsem vstala, prošla celou místnost, vtiskla každému zvířeti do hřívy polibek a zašeptala pár uklidňujících slov, která vlastně ani nepatřila jim. Já měla ale ještě jeden zvláštní způsob ja vnímat nebo chápat schopnosti těch košil.
Vždy jsem ke krvi měla zvláštní vztah. Když se někdo zranil a já ucítila nebo uviděla tu sladkou tekutinu, začala jsem se chvět a občas jsem šla jednoduše k zemi. Ale nikdy jsem od ní nemohla odtrhnout pohled. Vždy mě fascinovala a uchvacovala, vždyť je to životodárná tekutina. Tedy až na tu mou – tu jako bych nevnímala, občas jsem přišla na nějaké zranění až když si ho všiml někdo jiný, já to zkrátka necítila. Když jsem ale uviděla krev cizí, vždycky jsem si z toho odnesla kromě pořádného úleku i lehce načervenalou a narůžovělou košili...nikdy jsem neslyšela o podobném jevu, takže ač mě to trošku trápilo, nikdo si toho nikdy nevšiml a já se tomu také nijak nevěnovala.