Catella - 19. část

Matt po tom fiasku s akciemi uznal, že už má pro ten den obchodování po krk a skončil s prací. Místo toho si zapnul nějakou hru a mě si nevšímal. Na jednu stranu jsem byla ráda, ale na stranu druhou jsem byla zvědavá, co způsobilo ten překvapivý obrat, že se ke mně choval tak, jak se choval.
„Můžu s na něco zeptat?“ adresovala jsem otázku jeho zádům.
„Hmm…“ zamručel.
„Proč jsi na mně teď tak hodný?“ nechtěla jsem chodit okolo horké kaše, to nebyl můj styl.
„Vadí ti to?“ zbláznil se? Proč by mi to mělo vadit, že se ke mně někdo po staletí chová normálně?
„Ne, jenom mě to překvapilo. Nečekala jsem to.“
„Nenávidím vlkodlaky.“ předtím jsem tomu nerozuměla? Tak teď jsem v tom měla úplný guláš! „Mám s tímto druhem nějaké resty z minulosti.“ ‚Vážně to mělo být vysvětlení‘ pomyslela jsem si sarkasticky. ‚Tak to potom jsem spadla z Marsu, asi, jelikož tomu ani za mák nerozumím.‘
„Nechápu.“ podotkla jsem.
„Ty jsi byla vlkodlak, proto jsem tě nenáviděl. Teď jsi člověk, takže nevidím důvod, proč ve svém chování pokračovat.“ Aha, tak tam byl zakopaný pes. Důvod sporů, který existuje po tisíce let, rasová nesnášenlivost. Což ale bylo správné, nedokázala jsem si třeba překvapit soužití geparda a zebry. Bylo to prostě proti přírodě a u nás to platilo stejně.
„Aha, takže tahle věcička rozhoduje o tom, jestli mě budeš nebo nebudeš nenávidět?“ ověřovala jsem si a při tom si hrála se svým náramkem na ruce. Tím parazitem, kterého jsem z hlouby duše nenáviděla, jelikož mi vysával sílu, a kterého jsem milovala, protože mi zařídil pár týdnů volna.
„Jo, vlastně jo.“ potvrdil mi a asi usoudil, že jsem zajímavější než počítač, jelikož se ke mně otočil čelem. „A navíc, zjistil jsem, že jsi docela fajn. I když mi to musela Naomi vysvětlit dosti rázným způsobem.“ uchechtl se. Když jsem si představila Nao, jak mu něco vysvětluje… Rázná žena s hlavou v jednom ohni (doslova) a před ní se krčí maličký Mattík… Dusila jsem v sobě výbuch smíchu, přesto jsem však škodolibému úsměvu zabránit nedokázala, spíš jsem litovala, že jsem u toho opět nebyla. Jsem děsná mrcha, já vím.
„Takže v přítomnosti lidí jsi v klidu a na vlkodlaky by ses chtěl nejraději vrhnout.“ neptala jsem se, prostě jsem to konstatovala. Upíři nejsou složití na pochopení, většinou… vždyť už jsem se tu přece přesvědčila o opaku!
„Můžeš to zkusit.“ krátká a výstižná věta, pro mě však smrtelně důležitá. Tedy ne pro mě, ale pro něj a zbytek rodiny smrtelně důležitá.
„To ne!“ vyjekla jsem s hlasem o oktávu výš. Tou větou mě vyděsil, ale řekl ji jen proto, že nevěděl, co by poté následovalo. Ještě žádný upír to neměl šanci zjistit. Vlkodlaci se tím nechlubili a ti upíři, kteří to čistou náhodou zjistili, moc dlouho nepřežili.
„Proč?“ začal se zajímat. Tudíž jsem usoudila, že o tom opravdu neví.
„Víš, jak reaguje novorozený upír, když před ním podřízneš člověka?“ rozhodla jsem se mu dát tento příklad, ten byl nám oběma dost blízký.
„Bohužel ano.“ odpověděl mi ledově. Také nejspíš neměl s novorozenci nejlepší zkušenosti. Je třeba se divit? Odpověď je prostá: ne, ne, NE!
„No tak přesně tak vlkodlaci reagují na pach upírů. Obranný mechanizmus. Vy nás necítíte, my vás na míli daleko. A náš instinkt nám radí to samé jako novorozencům při pachu krve.“ vysvětlila jsem. Zavrčel. Asi se mu nelíbilo to, že jsem připomínala svou vlčí podstatu. To je však riziko podnikání, když si doma jednoho vlka ubytoval.
„Aha, ale ty nejsi úplně nejmladší, viď?“ zeptal se opatrně. Že by mu konečně došlo, kdo jsem?
„Ne, je mi skoro dvě sta.“ oddech si. Proč?
„Tak to nemůže být až tak těžké, ovládat se.“ skepticky jsem se na něj podívala. To jako myslel vážně?
„Ne, není.“
„Ale…“ z mého hlasu pochopil, že to má nějaký háček.
„Ale v tomto domě nejsi sám, je vás šest. K tomu si připočti, že já nejsem obyčejný vlkodlak…“ zase to zavrčení, jenže už tišší, asi si vážně začal zvykat. „… místo toho jsem jeden z nejlepších lovců. Tedy mé smysly jsou asi třikrát vnímavější než u ostatních. A wualá, rázem máš v domě osmnáct upírů. Ale abych tam započítala i tu tvou teorii s věkem, zaokrouhlím to na deset. Deset upírů proti jednomu divokému a nezvladatelnému vlkodlakovi. To je celkem vyrovnané, nemyslíš?“ ironii by tam slyšel snad i úplný debil. No co, donedávna jsem Matta k nim řadila…
„Ups, tak to by asi pro nás nedopadlo moc dobře…“ páni, konečně pochopil!
„No to tedy asi ne. Tipuji, že by mi stačilo sotva pět vteřin a všichni byste polykali andělíčky…“ možná ani těch pět vteřin ne…
„Takže ty vlastně chceš, aby ti to někdo sundal, abys mohla utéct?“
„Blázníš?“ zeptala jsem se ho a on nechápavě zvedl obočí. I když, ano, logické by to bylo. „To ani náhodou!“
„Ehm… nechápu.“ připustil a tázavě se na mě zadíval.
„Možná to zní divně, ale já to tady beru jako dovolenou.“ pokrčila jsem rameny. Na obličeji se mu usadil překvapený výraz. No, nikdy nebylo moc obvyklé pro vlkodlaky, aby trávili dovolenou se stříbrem v upířím domě. No jo, já jsem nikdy nebyla normální, proč to teď měnit.
„Hele, podívej se, posledních pár desítek let jsem se jen honila za upířími skupinami. Kdybych se vrátila do sídla, zaujala bych místo vytíracího mopu, takže odpočinek minus dvacet procent. Ale tady? Tu nemusím dělat vůbec nic. Tak co bys bral ty?“ vysvětlila jsem. Jeho výraz by stálo zato zdokumentovat, škoda, že jsem neměla s sebou nějaký fotoaparát. Tolik úžasu a překvapení najednou jsem ještě nikdy u nikoho neviděla.
„Vypadáš překvapeně.“ podotkla jsem.
„Jsem překvapený.“ potvrdil něco, co bylo úplně do očí bijící.
„No a navíc,“ rozhodla jsem se pokračovat. Když už hrajeme tu hloupou hru na pravdu, tak alespoň pořádně. „Zjistila jsem, že vy také nejste tak úplně špatní. Nechci vás zabít, no, Aarona možná trošku…“ na pravé ruce jsem palcem a ukazováčkem ukázala mezeru asi deset centimetrů širokou. „…možná trochu víc…“ mezeru jsem zmenšila skoro na polovinu, potom ještě víc a ještě víc, až ta mezírka měřila sotva milimetr. To už se Matt neudržel a vybouchl smíchy.
„Vidím, že ti náš bráška přirostl k srdci.“ smál se na celé kolo. Udělala jsem grimasu ‚no jasně že ano‘ a pokývala hlavou, což u Matta vyvolalo další záchvat smíchu. Já se jen pousmála při představě, jak jsem asi v tu chvíli vypadala.
Nepoznávala jsem se. Tento dům i jeho obyvatelé mě změnili k nepoznání. Nějakou chvíli jsem dokonce měla pocit, že mám znovu rodinu, něco, co jsem ztratila už před mnoha lety. Něco, po čemž jsem toužila a čehož jsem se nesmírně bála. Bála jsem se, že o ni přijdu. Že to bude jen další záznam na mém seznamu ztrát a zlomí mi to srdce. Opět. A společně s tímto pocitem přišel i ten, že mé srdce už další zlomení nezvládne, že já to nezvládnu. Proto jsem si podvědomě celé roky stavěla zeď proti celému světu, která však tady nevydržela ani půl roku.
Znovu jsem se zahleděla ven z okna na jarní přírodu. Na to, že byl duben, bylo venku nezvyklé počasí. Venku panoval zmatek, stejně jako ve mně samotné.