3. díl

Jednou jsem musela jít na trh pro jídlo – rodiče neměli čas a Propia musela taky pomáhat v hostinci, který během deštivých dnů praskal ve švech, proto jsem šla sama. Přes ruku koš a plášť, ubírala jsem se pod zataženou oblohou k městečku. Málokoho jsem potkala, ale předjížděli mě nějací kočovníci. Pozvali mě na vůz, ať se svezu, tak jsem neodmítla a vyslechla jsem si od „matky rodu“ pohádku dětem na dobrou noc. Můj názor tedy je, že pohádky plné tajemna, upírů a přízraků nejsou zrovna to pravé na klidný spánek, ale vždy mě přitahovaly a čítávala jsem je s největší oblibou.
„Byl jednou jeden starý hrad a v něm žil osamělý muž. S nikým se nikdy nebavil, ve dne se ani neukázal venku, jen v noci obyvatelé vesnice pod hradem slýchávali, jak se vydává na vyjížďku na svém koni, černém jako uhel. Jednoho dne při stmívání ho zahlédla jedna mladá dívka, jak vyjíždí na koni ven. Byl to pohledný muž – s tmavými vlasy a temnýma očima, urostlé postavy. Když se setkali očima, dívku jako by zachvátilo nějaké kouzlo. Najednou se nemohla pohnout z místa, bála se a chtěla utéct domů, ale přitom se jí chtělo i blíž k tomu cizinci. Po chvíli tajemný pán uhnul pohledem a odjel, dívčina se vzpamatovala a zmatená se vrátila do vesnice. Cosi s ní ale bylo špatně, měla horečku, třásla se po celém těle a pořád opakovala 'ty oči, ty oči...'. Svěřila se lidem se svým zážitkem a ti se jí snažili pomoci, kněz i babky kořenářky se scházeli v chaloupce jejích rodičů a všemi možnými i nemožnými prostředky se ji snažili nemoci zbavit. Dívka se ale nemohla odprostit od představy jeho očí, které ji lákaly blíž, zvaly ji a přitahovaly, svými jemnými pouty. Chtěla přijít té záhadě na kloub a navrhla, že by mohla na to místo opravu jít a zjistit, co za tím vězí. To všichni odmítli, ale několik statečných mladíků se rozhodlo, že to vykonají. Jedno odpoledne se tedy sbalili a vyrazili. Nikdo neví, co se tam tehdy odehrálo. Ale z deseti se jich vrátilo sedm, byli celí vyděšení a vystrašení, řekli že na hradě bydlí upír a ať už tam nikdo nechodí. Že viděli toho muže, jak chytil dva z nich a toho třetího prý slyšeli jen křičet. Všichi se vyděsili, začali světit okolí vesnice svěcenou vodou a modlit se. Dívku tam ale stále cosi táhlo. Jednu noc, kdy už svému pokušení nemohla odolat, se rozhodla, že půjde na hrad a řekne tomu tajemnému, aby ji zbavil svého kouzla. Tehdy šla a až ráno všichni zjistili, že je pryč. Obloha se tehdy pojednou zatáhla a bouřilo se celý den, nikdo nenašel odvahu jít zjistit, co se dívce stalo. Až o několik dní později ji prý někdo zahlédl – upír z hradu zase jel na projížďku na svém oři černém jako noc a s ním jel jeden oslnivě zářivý bělouš. A na něm seděla ona dívka, prý byla bledá a oči jí žhnuly, nevěnovala pohled nikomu jinému než onomu muži a oba lidi z vesnice objeli širokým obloukem. Pak je oba přestal kdokoli vídávat, hrad se zdál opuštěný, ale obyvatelé vesničky se tam stejně báli a vždy se drželi v uctivé vzdálenosti.“
Děti ve voze seděly těsně u sebe, oči vykulené jako talíře a bylo zřejmé, že se rozhodně nebudou po nocích nikde toulat. Jen jsem nemohla pochopit, proč když potom bába přejížděla pohledem po tvářích malých, aby dodala svým slovům punc důležitosti, zastavila se na mých očích a svou kalnou zelenou probodávala mou hřejivou hnědozelenou a několik vteřin s kamenným obličejem a bez mrknutí jen soustředila svůj pohled do mých očí. Trošku mě to vyděsilo, říkalo se že tihle lidé vidí něco, co my ostatní ne, a prý jsou schopni předvídat osud. Dojeli jsme do města. Seskočila jsem z vozu, poděkovala za svezení a rozloučila se. Ještě jsem naštěstí stihla některé stánky otevřené, ale už se začínalo stmívat a když jsem si vzpomněla na příběh staré kočovnice, najednou se mi pomalu a zlehka začal vkrádat do srdce strach. Zaskočila jsem ještě pro chleba a na kus řeči do pekárny, kde bydlela jedna z mých kamarádek, a tam se mi dostalo uklidnění, ať se nebojím a že v pořádku dojdu domů. Vyšla jsem ven a rozhlédla se. Ještě nebyla tma, ale šeřilo se a ulice byly téměř vylidněné. Náhle jsem v jednou z protějších podloubí zahlédla nějaký pohyb. Strnula jsem na místě a křečovitě sevřela v rukou koš s nákupem. Zpoza nějakého závěsu vyšla nějaká postava a dívala se na mě. Byl to nějaký muž, možná mladík. Měl trošku dělší vlasy, v přítmí nebylo možné rozeznat ostré rysy tváře, ale jedno jsem viděla příliš dobře. Apaticky jsem hleděla do jeho očí. Byly tmavé, žhnuly jako řeřavé uhlíky a měla jsem dojem, že jsou propastí která mě do sebe vtahuje. Dýchala jsem mělce a přerušovaně, začaly mi slábnout nohy, vytřeštěné oči jsem upírala stále do toho jednoho místa. Zdálo se mi, jako bych v hlavě slyšela šepot...to on šeptal...nerozuměla jsem slovům, ale jako kdybych chápala jejich smysl. Ale v hlavě mi zůstal jen pocit. Pak se bez nějakého podnětu pohnul a odešel pryč. Bušilo mi srdce a v hlavě mi hučelo. Pak jsem se najednou sesula k zemi, ještě jsem cítila, jak ke mně přiběhl malý chlapec a začal volat o pomoc. Pak už jsem se probudila na voze, koutkem oka jsem zahlédla tátu jak řídí koně a po chvíli jsem spatřila strop naší stáje. Posadila jsem se a táta se hned zeptal, jestli jsem v pořádku. Vůbec jsem neveděla, jak jsem se ocitla tam, kde jsem byla. Táta mě podepřel a dovedl do pokoje, kam hned přiběhla vystrašená maminka. Táta nám vyprávěl, jak jsem se dlouho nevracela, že se rozhodl mi jet naproti a až ve městě zjistil, že jsem omdlela a vzali mě do pekárny. Až doma jsem si vzpomněla, co toho bylo vlastně příčinou. Nebo kdo. Nic z nákupu se při pádu kupodivu nezničilo, takže jsme zkonstatovali, že jsem asi zkrátka byla unavená a bála jsem se a o nic nešlo. Zůstala jsem ležet ať se z toho vyspím. Zachumlala jsem se do přikrývky a nechala si po tváři stékat horké slzy, ani nevím kde se vzaly. Kolem půlnoci se do pokoje tiše (aby mě nevzbudila) vkradla sestřička a taky si lehla. Já se cítila divně, střídala se u mě horkost se zimnicí a celou noc jsem sledovala hvězdy z okna, nedovedla jsem usnout. S prvním zakokrháním kohouta jsem vstala, začala se oblékat a – zůstala jsem civět na jednu temně rudou nit vetkanou do mé košile. Chvilku mi to vrtalo hlavou, ale potom jsem se rozhodla tomu nevěnovat pozornost, ustrojila se a sešla do přízemí.