Shar'Dan

Byla to noc jako každá jiná, ovšem měla přinést horší a krutější zítřek. Na vrcholu Rudé hory, kde vždy byla tma a chlad, dnes šlehaly jasné plameny z jeskyně, kam se nikdy nikdo neodvážil vejít. Možná to bylo její temnotou, možná zvláštními zlými zvuky, které se odtamtud linuly do dálky. Přestože byla celá hora hustě porostlá stromy a příroda zde vzkvétala, kus pod vrcholkem byl této noci vypálený jako po mnohaletých válkách a stále tam dohořívaly kmeny stromů.
Mnoho výprav se pokoušelo dostat na vrchol, ale ani jedna z nich neuspěla – první z nich sežehl plamen, který se objevil rychle jako blesk z čistého nebe – ostatní si vážily svých životů dost na to, aby je neriskovaly.
Od této noci se začaly vyprávět mýty o neznámém stvoření žijícím v jeskyni, ze které neustále, za hrozivých zvuků, šlehaly plameny. Spousta lidí si myslela, že jde o stvoření, které znali jen z vyprávění, protože měli za to, že bylo již vyhubeno. Všichni mluvili o jednom a tom samém – drakovi.
Další den odpoledne, kdy byli lidé posláni královskými vojáky z vesnice Mor’Gun, ležící pod úpatím hory, vyslal král Fensalir další výpravu do Rudé hory. Tuto skupinu vedl drow Illidan, temný elf, který měl úmysly temnější, než sám král, ale přesto mu byl oddaný a věrný. Jeho oči a vlasy byly bílé jako sníh, ale jeho pleť temná jako noc. Nosil černé roucho pokryté rudými ornamenty, které přečetl jen on sám. Když se pomalu, za praskotu zbylých ohořelých větví a lidských kostí, blížili k vrcholu, mezi popelem byl velmi jasně vidět nějaký předmět. Illidan zavelel: „Stát!“. Sehnul se pomalu k zemi a vytáhl předmět z popela. Vypadal jako nějaký roh. Neváhal a důkladně ho ukryl u sebe v rouchu.
Měli pokračovat dál, ale strach jim to nedovolil přesto, že na ně drow řval a vyhrožoval jim smrtí. Po několika okamžicích neustálého pobízení a proklínání z ústí jeskyně zaburácel dračí řev. Teď se i sám Illidan cítil ohroženě, nejspíš díky plamenům, které krom řevu šlehaly okolo vchodu do jeskyně. Rozhodl se tedy ustoupit a donést králi roh, který našel.
Ve chvíli kdy vstoupil do korunní síně, král zařval: „Co si to dovoluješ, ty červe, vracet se bez splnění úkolu, který jsem ti zadal?!“
„Odpusť, můj pane, ale pohleď na tento roh! Našel jsem ho v popelu na vrcholu Rudé hory,“ odvětil nervózně Illidan. Opatrně z něj setřel veškerou špínu a roh získal lesk nevídané krásy. Na jeho okrajích byly vyryté ornamenty, které v dračím jazyce znamenaly: „Ten, jemuž mé srdce i rozum patří, mě i mé vlastnosti v celé kráse spatří, aniž by o život přišel.“ Král ho vzal do rukou: „O tomhle se nesmí nikdo dozvědět! Kdybych mohl, zničil bych to,“ řekl rozzuřeně. Přestože Illidan nevěděl, co je na něm tak zvláštního a co krále rozzuřilo, nevyptával se. „Odejdi a nech mě samotného!“ rozkázal a počkal, dokud drow nebyl za zavřenými klenutými dveřmi. „Co mám dělat? Musím ho ukrýt - nesmí ho nikdy nikdo najít.“
On sám takový roh vlastnil. Měl ohromnou moc ovládat draka, kterého měl ukrytého v jeskyni rozprostírající se za tajnými dveřmi korunního sálu. Proto se ho každý bál, proto všechny války vyhrával. Nezmohli proti němu nic elfové, trpaslíci ani drowové a duergaři, které téměř vyvraždil svými vojsky.