Zrození vlkodlaků

Ticho a stín. A ty … Tvé kroky ruší ticho, které tu jinak panuje. Tvůj rychlý dech se pomalu mění v sípání. Oči se rozšiřují beznadějí, kterou pociťuješ. Z hrdla se poprvé ozve přiškrcené vykřiknutí, nebo snad vzlyk? Tvé ruce se dotýkají stěny a jezdí po ní sem a tam v plané naději, že najdou cestu ven. Jejich pohyb je čím dál tím rychlejší. Pak se rozvzlykáš a pobíháš sem a tam. Okolí je ti klecí a ty se chováš jako divoký tvor, kterého do ní zavřeli, a který se snaží zběsile dostat ven. Přestáváš se ovládat a rozkřičíš se. Voláš o pomoc. Jak rozkošné. A naivní. Jakoby tě mohl někdo slyšet. Tvůj hlas se zlomí a to co bývalo slovy, se změní v bezmocný jekot. Tvé pěsti mlátí do stěny, jako by jí snad mohli ublížit. Nohy vypovídají službu a ty usedáš na studenou zem. Kdo ví, co skrývá...

Tvůj vzlykot nabírá na síle. Jedna za druhou stékají slzy po tvé bledé tváři. I teď jsi krásná…

Cosi kluzkého se dotkne tvé ruky. Vyjekneš a vyskočíš na nohy. Vyděšeně se tiskneš ke stěně a rozhlížíš se kolem. Tvé oči však nic nevidí, jelikož jsi obyčejný člověk a ten ve tmě, která zde je, nic nevidí. Nikde totiž není žádné světlo, ani jeho náznak. Znovu si opatrně sedáš a modlíš se. Tvé popraskané rty se tiše pohybují. Dokážu si představit, co říkají, a věř, že se mi to nelíbí. Na to je jich škoda.

Něco tě chytlo za ruku, ani vykřiknout jsi nestihla. Přišlo to tak náhle. Stisk cizí ruky sílí a ty jí tak musíš chtě nechtě přitisknout ke stěně. Pak uslyšíš lehké zacvaknutí, ledový kov objal tvoji ruku a ty jsi okovem připoutána ke zdi. Teprve teď si uvědomíš, že se nemůžeš pohnout, a že tu je ještě někdo. Poznám to, jelikož se výraz ve tvé tváři změnil. Začínáš se nekontrolovatelně třást.
Není ti zima? Na okamžik bojuji s pokušením jít k tobě a zahřát tě. Ale ovládnu se, je ještě brzy, příliš brzy. Jakmile zaslechneš ozvěnu kroků, přitiskneš se ke zdi, jakoby tě snad mohla zachránit. Já moc dobře vím, čí kroky to jsou.. A pak jejich majitele uvidíš i ty. Chytí tě za druhou ruku a proti tvé vůli ji zvedá vzhůru. Tvář se ti zkrabatí, to jak se snažíš mu vzdorovat. Ale je to marné má milá. Pochopíš to i ty v okamžiku, kdy ji přiloží ke stěně, zvedne velký hřeb a přitiskne ti ho k dlani. Stín, který se dosud skrýval v pozadí, vezme kladivo a několika přesnými údery hřeb i s tvojí rukou přibije ke zdi. Tvůj křik se znásobí a mě trhá uši. Tak to by teda nešlo!

Pak ale umlkneš, když ti jeden z můžu vrazí pohlavek. Už jen tiše vzlykáš a pozoruješ, jak ti z dlaně vytékají tenké pramínky krve. Stékají po bledé kůži tvé ruky a pak po kapkách skapávají na zem. Přál bych si tam být a ochutnat jí, ale na to budu mít čas později. Opřeš se o zeď a snažíš se uklidnit. Muži zmizeli ve stínech a vše vypadá jako by tu nikdy nebyli. Na hrozící nebezpečí, jež na tebe číhá na zemi si vzpomeneš, až když je pozdě. Had, který tě před tím tolik vyděsil, se teď plazí po tvé noze. Máš co dělat, aby si nevykřikla a aby ses nepohnula. Je to zbytečné, stejně tě uštkne. A to udělal právě teď. Jeho jed se ti rychle dostává do krve a ty pomalu začínáš pociťovat jeho následky. Srdce se zpomaluje a svět vidíš rozostřeně. Každý nádech je těžší a těžší. A v ten moment znovu vystoupí muž ze stínu, a píchne ti do krku injekci, plnou neznámé látky. Místo v pichu tě pálí a štípe. Na kratičký okamžik se tvé srdce zastaví. A pak z nenadání začne znova být, ale rychleji a silněji, než kdy dřív. Z hrdla se ti vydere podivný výkřik. Tvé tělo se začne měnit. To co ještě před chvílí bylo tvými šaty, vypadá nyní jako cáry hadrů. Se zběsilým křikem sebou trháš sem a tam. Ozve se zapraskání a okovy se rozlomí a tvá ruka je volná. Ještě jednou uděláš to samé a vyrveš hřeb ze zdi. Dopadneš na zem a tvé tělo dokončí přeměnu. Jen na kratičký okamžik tak zůstane a pak se rychle změní zpátky. Na tváři mi pohrává úsměv. Dokázali jsme to. Rychle vcházím do místnosti, kde mnoho lidí před tebou zemřelo krutou smrtí, ale ty ne. Ty jsi dokázala přežít a tímto tvým úspěchem, se splnili veškeré naděje, sny a plány mého lidu. Ležíš nahá uprostřed pokoje, schoulená do klubíčka. Na bledých tvářích se ve světle třpytí mokré cestičky, jež zanechaly slzy. Opatrně tě beru do náručí a odnáším pryč. Všichni okolo se usmívají. Náš výzkum byl úspěšně dokončen, virus funguje. Díky němu ses přerodila. Z obyčejného člověka na vlkodlaka. Brzy vás bude více a budete nám sloužit. Nedopustíme se znovu té chyby, kterou jsme učinili kdysi. Když jsme vás ve své pýše povraždili. Ne, tentokrát nenecháme lidi zvítězit!