Příběh z Wehau(5)

Ijale se ale také brzy odpoutala od přemýšlení, jak vysvobodit Akeru ze zakletí a hlavou se jí honily podobné myšlenky jako Akerovi: „Létající město. Magie. Co to je vůbec? Copak nežijí všichni jako my? Harmonie s přírodou je přece důležitá. Copak v přírodě létá něco jiného než ptáci? Možná jim ten způsob života vyhovuje. Třeba jim to i otevírá nové možnosti. Akera nevypadá jako někdo, kdo by mohl mít nerad přírodu. Možná se mi to zdá jen proto, že vypadá jako eulu. Ale pokud je to zvíře, lev, podobné eulu, tak v tom asi nebude moc velký rozdíl.“
Ze svého přemýšlení byli vyrušeni. Ijale něco zaslechla a zbystřila. Akera si toho také všiml, ale než se stihl zeptat, co se děje, byla Ijale na stromě a sledovala scénu pod větvemi. Do míst, kde seděli, se totiž dostal Ajarel, který jen málokdy opouštěl tábořiště a Ijale by nikdy nenapadlo, že je bude sledovat. Doufala, že nic neviděl nebo neslyšel. Opatrně se přiblížil k Akerovi a ten jen o pár kroků ucouvl.
„Neboj. Vždyť se známe ne? A kde je vůbec Ijale?“ Poslední větu pronesl spíše pro sebe než k Akerovi a začal se rozhlížet po okolí. Ijale byla stále na stromě a přemýšlela, má-li se Ajarelovi ukázat nebo zůstat v úkrytu. Nakonec se přece jen odhodlala vystoupit. Seskočila ze stromu jen těsně před Ajarela, který se jí dosti leknul. „To se dělá, takhle mě děsit?“
„Ty mi tu zase děsíš eulu,“ řekla mu místo odpovědi Ijale. Chtěla vzít Akeru za provaz a dostat se co nejrychleji odsud, ale Ajarel ji zadržel: „A vůbec, nemáte být na lovu?“
„Jsme na lovu,“ odvětila Ijale sebevědomě, ale bála se, co bude následovat.
„Aha. Nikdy jsem si nemyslel, že se dá něco ulovit sezením na stromě,“ podotkl Ajarel skepticky.
„To sice ne, ale dohlédneš z něj dál, což je výhodné při hledání kořisti.“
„A kam až dohlédneš přes všechny ty větve?“
„Dál, než si myslíš,“ poznamenala s předstíraným klidem v hlase Ijale a poslechla Akerovu nenápadnou výzvu, aby si sedla na jeho hřbet. Jakmile to udělala, Akera rychle zmizel Ajarelovi z dohledu.

„To bylo o kousek,“ řekla si, když byli dost daleko.
„Co by se stalo, kdyby se to dozvěděl?“ zeptal se Akera tiše. „Co, kdyby se dozvěděl?“ Ijale nechápala.
„Můj původ.“
„Tak to… to tedy nevím.“ Ijale si uvědomovala vážnost celé situace. Unikli jen o vlásek odhalení. Ještě nikdy nebyla tak neopatrná.
„Možná to nebyl dobrý nápad… brát mě mezi tvé druhy,“ zapochyboval lev.
„Ne, to ne. Snad bychom jen měli být opatrnější, když spolu mluvíme. Ajarel už možná něco tuší. Je to nejchytřejší mozek z naší tlupy.“
„Na tom něco bude.“ Ijale s Akerou teď oba zůstali stát jako přimražení. Ajarel se objevil za nimi. „Takže tohle eulu umí mluvit?“
„No… Já… Tedy…“ Ijale ze sebe nemohla dostat jediné slovo. „Tohle špatně skončí,“ pomyslela si.
„Takže žádné eulu?! Zakletý lev?! Z jiného světa?! Tedy ať už je lev cokoliv. Víš, co děláš? Víš, že tím možná ohrožuješ nejenom sebe, ale i celou naši tlupu?! Celý národ, dovolím si říct?! Uvědomuješ si to riziko?!“ Ajarel už pomalu řval.
Ijale se snažila vymyslet, jak se z téhle situace dostat, ale bylo jasné, že Ajarel by je sledoval i na konec světa, jen aby se dozvěděl všechno. Řešení ji napadlo jediné a právě toho se obávala. „Prosím, Ajarele, chci mu pomoci. Není zlý.“
„Jak to můžeš vědět? Vždyť ho ani pořádně neznáš!“
„Ajarele nenuť mě to udělat.“
„To by sis troufla? Mě zabít? Ijale, to přeci nemyslíš vážně.“ Ajarel o krok poodstoupil.
„Ijale to ne!“ vykřikl Akera, který celou situaci zatím jen pozoroval. Začalo mu pomalu docházet, k čemu se tady schyluje.
„Já ale nemám jinou možnost, pokud bude trvat na tom, že si to nenechá pro sebe. Zabili by mě. Vyloučili z tlupy.“
„Ale když ho zabiješ, tak se na to stejně přijde. A navíc, stýkání se se mnou by ti určitě spíše odpustili než vraždu. Tak zbytečné zabití ani jinak označit nejde.“
Ijale sklopila oči. „Tedy nemám jinou možnost,“ řekla a jediným pohybem vytáhla luk.
Ajarel se zděsil a Akera ji chtěl zastavit, ale Ijale stihla svého druha ostrým koncem luku udeřit do hlavy tak, že se bezvládně svalil na zem.