Příběh z Wehau(6)

„Víš, co jsi právě udělala?“ zeptal se jí Akera, který nechtěl, aby to všechno skončilo takhle.
„Vím. Vzdala jsem se všeho, co jsem měla, abych tě zachránila.“ Ijale to řekla tiše a z jejího oka ukápla slza.
Akera teď ale cítil něco zvláštního. „Ona pro mě obětovala všechno,“ uvědomil si a za pouhý okamžik tu nestálo eulu s dlouhým ocasem, ale nádherný lev. Akera se vrátil do své původní podoby. Ijale uskočila, ale její strach se vytratil, když si uvědomila, že je to pořád Akera. Stejný jako předtím, jen vypadá jinak. „Nasedni. Není čas. Našli by tě brzy, stejně jako mě.“
Ijale se už stejně neměla kam vrátit, tak poslechla. Akera zatím neměl ani ponětí, co budou dělat, ale věděl, že musí Ijale zachránit a odvést odsud dřív, než se k ní dostanou wahujové. Bylo mu jasné, že až najdou Ajarela, tak ji určitě neuvítají s otevřenou náručí.
Vyběhli z lesa a oba se ocitli poblíž akelianského létajícího města. „Proč jsem na to nepomyslel dřív?“ problesklo Akerovi hlavou a už se hnal k městu. Najednou se zastavil.
„Nemůžeš tam jít se mnou,“ řekl Ijale, která moc nechápala. „Proč ne?“
„Byla bys hrozně nápadná. Počkej tady, za chvíli se vrátím.“ Akera ji dovedl na okraj lesa, kde Ijale vylezla na strom a ukryla se.
Akera se vydal k městu. Nikdy z něj prakticky neodešel, dokud se nestal eulu, a tak ani neměl tušení, jak se dostat zpátky. Chvíli jen pozoroval, jak se město lehce vznáší nad zemí a přemýšlel. Po chvíli ale uviděl jiného lva, jak celkem ladným skokem jemně přistál na pevné zemi. Akera ho sice neznal, ale dostal nápad a pomalu došel k neznámému lvu.
„Ahoj. Jak se dostanu zpátky do města? Odešel jsem ve spěchu a nějak jsem na to nepomyslel,“ řekl Aketa, aniž by se představil.
„Prostě se odraz a skoč. Není na tom nic těžkého. Podívej.“ Neznámý lev se odrazil a jako by letem se dostal zpátky do města. „Vidíš, nic to není,“ odvětil, když znova seskočil dolů a vydal se směrem k lesu.
Akera to vyzkoušel a opravdu to fungovalo. „Magie je skvělá věc,“ pomyslel si v duchu a pomalu procházel uličkami, které dobře znal. Na jedné z nich narazil na „zaparkovanou“ malou létající přepravní loď, a i když věděl, že za krádež by mohl zaplatit hodně vysokou cenu, přece jen do ní nasedl. S létáním moc zkušeností neměl, avšak po chvíli zkoumání, si byl jistý, že ví, jak se s lodí zachází. Stroj byl téměř nehlučný a Akera až později přemýšlel, proč jej jeho majitel nechal nezamčený na ulici, místo aby nechal loď v hangáru.
Vyletěl z města a mířil přímo k místu, kde zanechal Ijale. Ta stále seděla na stromě a čekala. Když se přiblížil létající stroj, tak se bála, ale jakmile z něj Akera vystoupil, slezla ze stromu.
„Co to je?“ zeptala se vystrašeně.
„Přepravní létající loď Akelianů. Teď se na nic neptej a nasedni. Musíme se odsud co nejdříve dostat. Ta loď totiž není moje,“ vysvětloval Akera a strkal Ijale do lodi.

Akera si oddechl, jakmile opustili Wehau a byli v bezpečné vzdálenosti.
„Kam vůbec letíme?“ zeptala se Ijale.
„Na Akelii, do elfských lesů. Je to velmi tiché a klidné místo a krom toho tam žijí jenom elfové a lvi.“
„Lesy. A vypadají jako v mém světě?“
„Jsou trochu jiné, ale určitě se ti tam bude líbit.“ S tímto ujištěním Ijale usnula. Akera nastavil kurz na Akelii a rozhodl se, že si také na chvíli zdřímne.

Když se oba probudili, byli kousek od Akelie. Akera opatrně nasměroval loď k lesům a podařilo se mu bez větších obtíží a škod bezpečně přistát. V lesích si našli vhodné místo a postavili si malý domek v koruně stromu lakau, tradiční příbytek lvů na Akelii. Tyto příbytky byly zevnitř prostorné a útulné, ale zvenku nenápadné, což spolu se sílou stromu vytvářelo bezpečné útočiště. Akera Ijale učil pár věcí, které se jí na Akelii mohly hodit, jako například základy používání magie nebo lov akelianských zvířat. Ijale ale věděla, že jednou se na Wehau vrátí. Když už ne jinak, tak alespoň jako první wahujka, která se naučila používat magii.