Kráska v staré zahradě…

Kdysi znávala jsem jednu prastarou zahradu, do jejíchž útrob chodívala jsem. Již po dlouhý čas nebyl tam nik, kdo by opečovával její krásu, po dlouhá staletí tam lidská noha nevkročila a mezi lidmi vyprávělo se, že rostliny v ní ožívají a chrání tajemství lidských srdcí, těm, kdož je jsou schopni svěřit tichým a trpělivým uším moudré přírody. Pro nás jako pro děti býval to kousek světa, v němž jsme hledali dobrodružství a snili své dětské sny, o tom, že jsme dobrodruhové, udatní rytíři, čarodějové a vědmy, neb snad bytosti z legend a pohádek, elfové, víly a ženky, dávno již zapomenutých.

A právě tam v té krásné zahradě, co tolik podobala se dálným krajům z dávných písní, na staré třešni visela houpačka. Byl to jen kousek dřeva připevněný provazem, ale přesto plný vzpomínek na čas, který jsme tam trávili ty a já. Tehdy byli jsme jen dítka, co teprve učí se žít. Ty byl jsi mým rytířem, co zachránit mne přišel a já tvojí čarodějkou, co učaroval tě její pohled. Bojovali jsme proti neviditelným nepřátelům našeho světa a věřili, že dětská láska překoná vše i čas.

Jenže přešlo sotva pár zim a ty jsi odešel, do opravdového světa plného nebezpečí za tím o čem jsi slýchával vyprávět. Šel jsi hledat slávu bojovat hrdě za to, čemu jsi věřil a co bylo pro tebe důležitější nežli život tvůj. A já? Já zůstala jsem zde sama, osamocena v té zahradě tajů, a každý den stávala jsem na okraji jezera a ptávala se té staré vrby, jež skláníce se nad vodou a shlížejíc se ve hladině vodní, šelestem lístků svých mohutných kadeří odpovídala mi na otázky. Věřila jsem, stále věřila, že vrátíš se pro svoji čarodějku, že vše bude tak, jak jsme si v dětství slíbili.

Minuly dny, týdny a roky… ty vrátil ses nakonec. Ne však mne. Zlatovlasou dívku z velkého světa sis přivedl a za svoji jsi ji pojal. A já? Já zůstala opět sama. Procházela se stinnými kouty měkkou trávou, brodila se rosou hladíce květy, tančila mezi spadajícím listím a obdivovala krásu ledových krystalů na zamrzlém jezeře. A stále přemítala v své mysli, to co jsi mi tolikráte říkával…Navždy, navždy Tebe budu milovat… A ty zatím choval jsi na klíně dítka svá, avšak nikdy nenechal jsi je přijít do staré zahrady. Když děti tvé vyrostly a žena ti umrela, sám jsi zůstal tak jako já. Slyšela jsem, tebe po celá ta léta v tom hořkém nočním bdění kdys do sametové tmy posázené třpytivými diamanty šeptal jméno mé a slzy stékali ti po tvářích.

Teď na sklonku života konečně po všech těch letech přišel jsi zas ke mně. Přišel jsi mne konečně vysvobodit z té trýznivé samoty, jíž vydána jsem byla na milost i nemilost po dlouhá desetiletí.

Zříš mne tu stát, tak jako tenkrát, neměnnou s tou tváří lehce tesanou z mramoru bledého a očima temné modři, do nichž když svit stříbrné luny zabloudí, rozzáří se, jak bych zas živá byla. Vlasy, ano ty vlasy, co hladíval jsi kdysi, jsou pořád tak hladké a něžně ve větru rozevláté, i když žádný nefouká. Mé rty stále se smutně usmívají, tak jako při našem prvním setkání.

Vše je přesně jak tenkrát, jen nyní hledíš mi zpříma do očí a růži k nohám mi skládáš. Do rukou ji už nevezmu, a křídla má? Ty koule dělová mi ustřelila, jen na podstavci u nohou jméno zlatě tesáno a k němu veršík připsaný…Tebe budu navždy milovat má drahá Morgano…rty tvé jej tiše recitují v úžasu tak jako tenkrát, jen dechu ti již nebývá.

Navždy, navždy drahá Morgano…jen vítr šelestí o moje tělo mramorové…