Ochránci Elinoru - část druhá

Morogh. Prastará bestie, nestvůra z jiných dimenzí. Pán pekel, ničitel světů. Bezpočet zemí bylo zničeno jeho démonickými armádami. Nesčetně tvorů před ním padlo na kolena. Jen jeden svět se mu nepodařilo uchvátit, a to ten náš. Když tehdy roztrhl vlákna sfér, aby vstoupil do naší dimenze, samotná podstata země se otřásla. My, Ochránci, jsme shromáždili síly všech ras, království i zemí abychom bojovali za Elinor. Díky božské síle dané našimi stvořiteli jsme zatlačovali pána pekel kousek po kousku zpět. Shromáždil veškerou svou moc na Lunereiských pláních u poslední z bran, aby se nám ještě jednou postavil na odpor. Po deseti dnech neutuchající bitvy byl pekelný pán vytlačen hroutícím se portálem z Elinoru, který roztrhal na kusy samotné předivo světa, slibujíc všem rodům strážců pomstu a smrt.
Svitek lidského Ochránce Floriana z rodu Phoenix, roku 354 po Opuštění.

Kamenem dlážděné náměstí, s fontánou, které vévodila monumentální socha Liliath, drowí bohyně se zavázenýma očima a magickou holí, kolem které se líně obtáčel had, bylo potemnělé. Aby také ne, když se nacházelo několik mil pod povrchem. Obrovská jeskyně skrývala v temnotě město temných elfů. Většina drowích obyvatel nyní byla ve svých domovech, holdujících spánku. Jen strážní stáli na svých místech, odhodláni bránit svůj domov. Jen ti nejlepší z nejlepších se stali Oceloty, elitní stráží, která měla za úkol chránila královnu, nebo sarkofágy Ochránců.
Náhle se před fontánou zableskla jiskra. Stráže zpozorněly. Jiskra se pomalu začala rozrůstat, v jejím okolí se tetelil vzduch. Temní tasili zbraně a obezřetně se vydali k průrvě, která už měla velikost větších dveří. Z plně rozevřeného portálu vykročil Dorien, vzápětí následován Melody.
„Je tu…“
„Tma.“ Doplnila muže elfka.
Dorien kývnul hlavou „A zima.“
„Není tu zima, to je tvým ohněm.“ Opravila ho Melody.
„Máš pravdu, zapomněl jsem, možná že...“
Jejich hovor přerušila přicházející strážkyně. Vysoká drowka v útlé zbroji z černého, lesklého kovu a černým šátkem omotaným kolem očí vysekla rychlou, formální poklonu.
„Vítejte, Ochránci.“ Její hlas byl chladný a rázný. „Nejušlechtilejší temnost Hanera vás již očekává, následujte mě.“ Přikázala.
Dorien se jen ohlédl na svou společnici, všiml si, jak svraštěla obočí. Teď byl sice relativní „mír“, ale byly doby kdy proti sobě elfové a drowové vedli neustálé války. Naštěstí Melody i její bratři vždy dali přednost Elinoru, před vlastními předsudky a nenávistí.
Strážkyně je provedla širokou ulící, která vedla k obrovskému paláci. Stejně jako u ostatních drowích budov byl základem šedý kámen, navíc vyztužený drowskou ocelí a zdobený černým mramorem, dlážděnou cestu lemovaly monumentální sochy hrdinů a královen temných.
Všiml si jak po nich Melody vrhá nevraživé pohledy, zřejmě některé z nich poznává. Aby ne, před tím, než se z ní stal Ochránce, byla Bílou lvicí. Členkou gardy elfího císaře a proti těmto „hrdinům“ zřejmě bojovala. Tyhle elfí války, proběhlo Dorienovi hlavou, nikdy na tohle moc nebyl…
Když došli k dlouhému schodišti, spatřili tři sochy na podstavcích. Byly majestátní, obrovské, mnohem větší než ostatní, celé z černého, vyleštěného mramoru. Nebylo těžké uhodnout, koho monumenty zobrazují, byli to Ochránci. Žena uprostřed, dva muži po stranách. Zdá se, že Drowové na ně jsou stále patřičně hrdí, na rozdíl od ostatních národů. Smutné, napadlo ho.
Strážkyně je provedla branou do dlouhé chodby s vysokým stropem, minuli několik dalších párů strážných. Na stěnách viseli obrazce důležitých výjevů drowí historie, včetně obřadu Volby kterému vévodila postava bohyně Liliath.
Další těžké dveře se před nimi rozevřely a konečně tak vstoupili do rozlehlého sálu. Široké, půlkruhové schodiště, po němž se od zdola až nahoru táhl karmínový koberec, bylo na nejvyšším stupínku zakončeno trůnem.
Kolem trůnu posedávaly tři postavy. Na chvilku si myslel, že by to mohli být jeho bratři ve zbrani, pak si ale všiml, že jsou tito dva drowové a jedna drowka velmi, velmi spoře oděni. Na trůně pak líně seděla královna. Vypadala, že jejich příchod v ní vyvolal náhlý příval zájmu. Prudce se napřímila a v očích jí zajiskřilo. Měla svůdnou, ženskou postavu, plné rty, hladkou, šedo-modrou pleť, malý nosík, jako dvě studny hluboké, temně modré oči a dlouhé, štíhle uši, typické pro všechno elfí. Temné, havraní vlasy, jí spadaly téměř až k pasu, konečky a jediný proužek ofiny jí pak zdobila tmavě fialová, tak typická pro drowí aristokracii.
Samotná Hanera pak na sobě měla pouze dvě věci. První z nich byl prošívaný, černý korzet, který vyzdvihoval její přednosti více, než bylo zdrávo. Zasahoval do královnina klína a zakrýval tak alespoň ty nejintimnější partie. Druhou věcí byla vysoká, zdobená koruna tvořená nejlehčí drowí ocelí.
Byla krásná, o tom nebyl pochyb. Ne tak jako Melody, ale tak nějak jinak, nestoudně, až se sám přistihl, jak se červená.
„Vaše nejušlechtilejší…“ začala pokorně strážkyně se skloněnou hlavou.
„Zmlkni, nejsem slepá.“ odbyla jí ledabyle královna. „Vypadni.“
Strážkyně se hluboce uklonila a dala se na odchod.
„Copak to tu máme.“ Zašeptala drowka a smyslně si olízla rty.
Dorien slyšel jak Melody syčí. To dělala vždy, když byla podrážděná.
„K věci, nemáme čas se tady s vámi…“
„Ššš…“ přerušila drowka Ochránkyni a sešla několik schodů. Její společníci u trůnu k ní fanaticky vzhlíželi. „Jestlipak to není nevinná, slaďoučká princezna Ethinů.“
Zvonivě a zároveň pohrdlivě se zasmála, když sešla posledních schůdek.
Elfí ochránkyně teď doslova skřípala zuby.
„A tady…“ pokračovala Hanera „Nejstarší Phoenix. Už jsem zapomněla jak si urostlý…“ opět ten ostrý, bodavý smích.
„Královno, opravdu nemáme…“ začal tentokrát Dorien.
Hanera se zamračila a rozhodila rukama „Dobrá, dobrá! Jak chcete, mí milí Ochránci!“
Drowka se vydala opět nahoru po schodišti.
„Hledáte svého kamarádíčka, hádám. Toho zeleného.“
„Ano, výsosti, Thul by měl…“
„Jo, to bylo to jméno!“ potěšeně se usmála a znovu usedla na trůn, ve kterém se uvelebila jako kočka. „Vydal se i s Oceloty probudit naši Trojici, stačí vám to takhle? Každou chvíli očekávám jejich návrat.“
Dorien z úcty pokynul hlavou, Melody se ani nepohnula.
„Děkujeme výsosti.“
„Hmm…“ zamručela a poklepala dlouhými nehty o opěradlo. „Právě prošli první branou.“ Dodala jako by nic.
Nedivil se, věděl totiž, že královny Temných jsou něco jako věštkyně.
Netrvalo dlouho a mohutné dveře po pravé straně se otevřeli. První prošly dvě ženy a jeden muž, všichni ve stejné zbroji jakou měla strážkyně, která dvojici Ochránců předtím doprovázela, jen s tím rozdílem, že jejich ramena zdobily stříbrné ornamenty.
Za skupinkou Ocelotů šel Thul.
Téměř sedm stop vysoký ork s tváří ošlehanou mnoha bitvami, zježenými černými vlasy v robustní bílé zbroji, která jen umocňovala dojem z jeho mohutné postavy. Na zádech si pak nesl hromové kladivo, požehnané samotným orkským bohem, po němž neustále pobíhaly miniaturní výboje. Nikdo jiný z Ochránců nemá tolik síly, aby ho uzvednul. Doteď si dobře pamatoval na sázku, kdy tvrdil, že to dokáže. Instinktivně si při tom pohledu promnul zbroj na místě paže.
A konečně, za orkem přicházela drowí Trojice.
Když je spatřila královna, vyskočila z trůnu, jako by jí někdo píchnul jehlou.
„Rád tě zase vidím, kamaráde.“ Pozdravil vesele Dorien orka a stiskl mu paži. Ten se tvářil stále vážně, ale stisk oplatil neméně srdečně. Věděl, že se jen těžko srovnává se smrtí svých sester, dvojačt, Zmijí z Taru, jak se jim říkalo. I jejich sarkofágy byly zničeny příliš brzy.
Doriena napadlo snad už tisíckrát, proč bohové vyvolili tolik rodin, ve kterých se nacházeli zrovna dvojčata, nebo proč vždy rod o třech potomcích.
„Melody.“ Zamručel ork a sklonil hlavu.
I elfka kývla „Taky tě ráda vidím.“ A usmála se.
„Má milá Trojice!“ vypískla Hanera téměř dětským tónem a doběhla k nim. Všichni tři drowí Ochránci se synchronizovaně uklonili, pro neznalce by to byl možná vskutku prazvláštní pohled, ale Dorien je znal. Byli tiší, zamlklí a většinou mluvili jen tehdy, když měli doopravdy co říct. To nic ale neměnilo na tom, jak smrtící Trojice byla. Všichni tři měli na sobě zářivé, tmavě smaragdové zbroje. Oděv jediné, stříbrovlasé ženy tvořil jak jinak než zdobený, prošívaný korzet s vlečkou, látkové rukavice bez prstů a páskové boty na podpatku. V ruce třímala svítivou hůl, do které byl na konci vsazen zvláštní, zelený kámen. Vzduch kolem krystalu se podivně vlnil, jako by samotná přítomnost kamene dokázala měnit jeho podstatu.
Černovlasý muž po její pravici byl oděný v přiléhavé zbroji, se spoustou popruhů, která mu odhalovala vyrýsované břišní svaly a na zádech vytvářely kousky tenké oceli drowovi podivné, nejméně dvě stopy dlouhé bodce. Mezi bodci byly několika popruhy připnuté dva dlouhé, naleštěné meče. Už od pohledu bylo jasné, že je kolem nich jakási podivná aura.
Trojici drowích ochránců uzavíral elf s taktéž krátkými, černými vlasy, které ale zdobilo několik fialových pruhů, v kožené vestě a kalhotách. Přes rameno měl přehozený obrovský luk, jenž byl pokrytý havraními pery. Uprostřed zbraně se nacházel krystal ne-nepodobný kamenu ve zbrani Melody, jenom tento byl chladně ocelově šedý.
Každý člen Trojice pak měl na obličeji pevně nasazenou bílou, porcelánovou masku.
„Královno.“ Promluvila žena uctivým, melodickým hlasem.
Ork si hřmotně odkašlal, aby na sebe strhl pozornost, což se mu víc než podařilo.
„Co je zas?!“ vyjekla Hanera a vrhla po Ochránci nevraživý pohled.
„Jsme shromážděni, musíme vyrazit, situace na povrchu je vážná.“
Královna pohrdavě zafrkala jako kůň „Povrch, povrch! Tak si jděte, táhněte!“ mávla rukou a vydala se znovu k trůnu. „Nemyslete si ale, že dostanete mé jednotky dřív než do dvou týdnů.“
„Velkorysá jako vždy.“ Zašeptala s notnou dávkou jízlivosti Melody a naklonila hlavu na stranu, až jí pramínek vlasů překryl pravé oko.
Dorien se pousmál a snažil se úšklebek zakrýt rukavicí.
Vládkyně se uvelebila na trůnu a chvíli je nervózně sledovala.
„Tak na co čekáte?! Vypadněte!“

Skupina šesti ochránců odcházela ze sálu.
„Kdo je na řadě teď?“ otázala se Melody.
Dorien si promnul bradu a podíval se na Thula „Trpaslíci?“
Ork bez zbytečné odpovědí prostě kývnul.
„Trpaslíci.“ Zopakoval a věnoval elfce široký úsměv.