Jako safír - první část

Seděl jsem v tunelu s hlavou na kolenou a pozoroval svou patnáctiletou sestru, jak navlékala umělohmotné korálky na jakousi nit, kterou vyhrabala bůhví kde.
„Mám hlad.“ Špitla.
„Myslíš, že já ne?“ Odpověděl jsem jí a kousl se do rtu.
„Sněd bych koně.“ Podotkl Marcus „A to ani nevím, co to je.“
Anetta po něm vrhla nechápavý pohled „Tak jak bys ho mohl sníst? Třeba není k jídlu.“
Černovlasý mladík pokrčil rameny. „Prostě se to tak říká.“
„Jak říká?“
„Prostě tak.“
„Tak?“
Marcus se vražedně zadíval na zelenookou hnědovlásku, která se na něj jen zubila.
Prostory tunelu, který vedl do cestovní šachty, osvětlovalo pouze tlumené světlo zářivky a my jsme se krčili u jedné z jeho stěn, stejně jako většina jiných sirotků, nebo lidí co neměli kam jít.
Stáhl jsem si kapuci, která mi pomáhala skrýt mutantní geny hlouběji do obličeje, a postavil se. Moje černé džíny a modrá mikina už měly to nejlepší rozhodně za sebou, ale pořád vypadaly docela fajn, myslím tím nositelně.
„Tak co kdybychom něco sehnali?“ Nadhodil jsem.
„Nemám ráda, když to takhle říkáš.“ Zašeptala Anetta a navlékla další vyblitě oranžový korálek.
„Víš, že nemusíš chodit s náma, prcku.“ Opáčil Marcus.
„Musím!“ Oponovala mu „co kdyby se bráškovi něco stalo.“ A mrkla na mě. „Navíc jsem rozhodně nejlepší volavka.“ Dodala hrdě a zatvářila se navýsost spokojeně.
„Tak jo, podíváme se, copak budem mít dneska k večeři.“ Usmál jsem se a poplácal jí po ramenou.

Tunel končil, teda vlastně začínal napojením na další, hlavní tunel, ve kterém se to už hemžilo spoustou lidí. Po stranách stálo mnoho stánků s nejrůznějšími věcmi, od konzerv až po oblečení z druhý, teda kolikrát spíš ze třetí ruky. Jenom tři věci jste tady nenašli, zbraně, drogy a sex. Tyhle položky, které PFA na ulicích nerada viděla a už vůbec netolerovala. Jenže komu by se chtěli hlídat všechny zapadlé tunýlky a šachty, že jo?
„Dneska bych měl chuť na opravdový maso. Ne zase to hnusný z konzervy.“ Nadhodil Marcus.
Anetta hlučně zamlaskala.
„Zbláznil ses?“ Skoro jsem vyprskl. „Prosímtě, ty už z hladu ani nevíš, o čem mluvíš.“
„Vím, že je to risk, ale cítím v kostech, že dneska se to povede, vážně jo.“
„Tak vzhůru na Václavák!“ zatleskala Anetta a vyrazila kupředu.
Ztrápeně jsem zamručel a následoval je. Už tehdy jsem věděl, že to není dobrý nápad.
Václavák, tak se říkalo jedné větší uměle vyhloubené jeskyni s plošinou pod údajně stejnojmenným místem na povrchu. Nacházely se tam domy nejbohatších lidí, sídlo správce našeho sektoru, chrám PFA, útočiště Paladinů a hlavně největší obchodní plac široko daleko. Čerstvý maso, zelenina, ovoce, dokonce se tam dají pořídit i takové lahůdky jako čokoláda nebo káva. Prostě všechno co by si ti šťastnější lidi mohli přát.
Už při vstupu na Václavák jsme si všichni připadali jako v jiném světě. U stropu obrovské jeskyně visel masivní krystal, který nějakým zázrakem osvětloval celé náměstí příjemným, žlutým světlem. Rozhodně to bylo něco jiného než protivné světlo zářivek, o kterém jsem slyšel, že se z nich pár lidí už zcvoklo, no nedivím se.
Všiml jsem si, že v průchodu taky stojí jen jeden Paladin, místo obvyklých dvou. Jeho šedá zbroj společně s maskou působila docela strašidelně, navíc ten pocit umocňoval doslova velemeč, který měl zastrčený v pouzdře na zádech a divně vypadající hračička pověšená na jeho opasku.
Procházeli jsme davem lidí a mířili k prvním stanovištím obchodníků. Pohledy ostatních nám jasně naznačovali, že sem nepatříme a měli bychom zalézt někam zpátky do šachty, z které jsme vylezli.
V tom jsem ucítil šťouchnutí do žeber, Marcus se mi snažil ukázat cíl dnešního „shánění“. Byl to jeden z menších stánků s červenou plachtou a postarším prodavačem. Stejně jako kamaráda a mladší sestru mě zaujal jeho obsah. Na několika rožních se pomalu opékalo maso.
„Opravdický maso.“ Pípla Anetta, zatímco jsme všichni tři slintali. „Jdu na to.“
„Počkej!“ chytil jsem jí za ruku a otočil jí čelem k sobě.
„Copak zase?“ mírně podrážděně se na mě podívala.
„Buď opatrná Any, jo?“ Starostlivě jsem jí stisknul ruku. To víte, sice mi lezla skoro pořád na nervy, ale je to moje jediná rodina.
„Neboj, to já jsem vždycky.“ Odbyla mě sebevědomým úsměvem a vytrhla ruku z mého sevření.
„Jenže tohle není to, co děláme vždycky.“ Zavolal jsem ještě za ní, ona ale jen ledabyle mávla rukou.
„Tak jdem, ne?“ Položil spíš řečnickou otázku Marcus a vydal se ke stánku z opačné strany.
„Hm.“ Sotva slyšitelně jsem zamručel a dal se za ním.

Pomalu jsme se s Marcusem loudali po chodníku za stánkem a předstírali zaujatý rozhovor, zatímco se Anetta zubila na prodavače a jevila velký zájem o jedno z pečených zvířat. Plešatý, ne zrovna hubený prodavač se tetelil a oplácel jí úsměv stejnou mincí. Na to že jí je patnáct vypadá tak spíš na dvanáct, možná i na deset. Věčně zašpiněné tílko a po kolena dlouhá, červená sukně tomu jen nahrávala.
Najednou si Anetta přejela hřbetem ruky po čele, obrátila oči v sloup a vyrazila ze sebe podivné vzdychnutí.
Všiml jsem si, jak Marcusovi zacukaly koutky, popravdě i já jsem bojoval s přívalem smíchu.
Udělala několik potácivých kroků vzad, pak vpřed a znovu vzdychla.
Prodavač znejistěl a několik nejbližších lidí přesměrovalo svou pozornost na Anettu. Ta se zatočila do kolečka, natáhla se přes pult stánku a pomalu, teatrálně se sesunula za doprovodu neustálého sténaní na zem.
Teď už tlouštík vyděšeně zakvičel, obešel pult a vrhl se k ní, stejně jako několik kolemjdoucích.
To byla naše chvíle. Vyrazil jsem s Marcusem zezadu do stánku a oba dva jsme čapli jeden z rožňů. Tohle přítáhlo pozornost chlápka zase zpátky ke stánku a za šíleného jekotu a proudu nadávek se vydal nás pronásledovat. Toho využila Anetta, vyskočila na nohy jako pružina, věnovala všem přítomným zářivý úsměv a doslova vystřelila oklikou za námi.
Běželi jsme co nejrychleji po chodníku vedoucímu k nejbližšímu východu, slyšel jsem jak někdo, asi ten plešoun řve něco o zlodějích a ať nás zastaví, ale naštěstí pro nás se všchni maximálně tak otáčeli a zvědavě si nás prohlíželi. No, jak nejde o jejich majetek, je to všem fuk.
Proplétali jsme se davem, koutkem oka jsem si všiml, že se k nám konečně připojila Anetta. Na chvilku jsme se zastavili u schodů vedoucí k největší budově Václaváku a to sice chrámu PFA. Chrám byl vysoká, štíhlá budova s masivními, okovanými, většinou otevřenými dveřmi a s nad nimi zavěšeným čtyřcípím křížem v kruhu, božským symbolem, který byl i znakem PFA corporation.
„Kam teď?“ Zadýchaně ze sebe vypravil Marcus.
Anetta stála na špičkách a koukala do davu. „Máme pár vteřin, než nás pan pleš najde, takže honem.“
„Někam pryč, ne domů.“ Tak jsem tedy aspoň říkal kousku naší šachty, kde jsme trávili veškerý volný… veškerý náš čas.
Najednou se na druhé straně schodu, na kterém jsme stáli, objevil původní majitel masa a z plna hrdla začal řvát.
„Zloději!“
K naší smůle zrovna po schodišti scházel jeden z Paladinů, konkrétně Paladinka. Byla ale jiná než ostatní, které jsem zatím viděl. Její zbroj byla na rozdíl od jiných strážců mírů bílá se zlatým vzorem, chyběla jí helma a dlouhé, světlé blond vlasy jí na jedné straně tvořili patku, která jí zakrývala pravé oko. To druhé měla žena, spíš teda dívka asi ne o moc starší než já překryté podivným plíškem s temně modrým sklíčkem na místě oka. Jako ostatní Paladini ale i ona disponovala „velemečem“ a tou podivnou hračičkou za opaskem, které byly navíc ještě obohacené o zlatý vzor stejně jako její energo oblek.
Jakmile si náš všimla, sklo toho plíšku změnilo barvu z tmavě modré na fialovou.
„Do hajzlu.“ Zašeptala Anetta a všichni tři jsme vyrazili kupředu.

Proběhli jsme prvním východem, u kterého nestál žádný strážce, a prostě jen běželi dál.
„Sakra, sakra!“ Nadával Marcus.
Rožně s jídlem jsme už dávno zahodili, překážely v běhu. Teď budeme rádi, pokud se z toho dostaneme živí.
„Vážně to byl blbej nápad.“ Vysypala ze sebe Anetta, když se snažila znovu zhluboka nadechnout.
„Omlouvám se.“ Skoro zakňučel Marcus a zadíval se na mě.
„To je fuk, teď se musíme někam schovat.“ Opáčil jsem a zahnul do ústí jednoho z užších tunelů, do kterého by se vešli stěží dva lidé vedle sebe, běželi jsme teď za sebou. Připadalo mi to jako nekonečno, než jsme se dostali do širší chodby, ze které vedly dvě cesty, jedna doleva, druhá doprava.
Zastavil jsem se a vzápětí jsem ucítil, jak do mě vrazila Anetta
„Rozdělíme se?“ Ihned se otázala.
„Ne!“ hned jsem její nápad zamítnul. „To je to nejhorší co můžeme udělat.“
„Doprava!“ Navrhl Marcus a já ho poslechnul.
Později mě hodněkrát napadlo, proč jsme se jen nedali raději vlevo.
Chodba byla o něco širší a o dost kratší než ta předchozí, na jejím konci jsme narazili na dveře.
„Jsou zamčený!“ Zbědovaně vykřikl Marcus.
„Uhněte!“ Odstrčila nás Anetta, stáhla si z vlasů sponku a už už se s ní šťourala v zámku.
„Seve, myslíš, že nás ten týpek ještě sleduje?“
„Být tebou raději bych se bála tý ženský s tím vizorem, nebo co to měla na ksichtě.“ Odpověděla Marcusovi za mě Anetta.
Kývnul jsem a nervózně přešlápl.
Během momentu se ségře podařilo otevřít dveře a o chvilku později jsme je s mírnou úlevou zabouchli z opačné strany.
V místnosti, ať jsme byli kdekoliv, byla tma, spíš šero.
„Hej!“ Ozval se místností mužský hlas, přísahám bohu, že se nám v tu chvíli na moment všem zastavilo srdce. „Je tam někdo?!
Nikdo z nás ani nedutal, najednou nás však oslnil příval bodavého světla. Když si moje oči zvykli na zářivku, všiml jsem si, že jsme v prostorné hale, plné jakýchsi beden a na druhé straně stál u vypínačů majitel onoho hlasu. Přesně takový ten velký, svalnatý týpek co by vám dokázal bez mrknutí oka zlomit vaz. Mnohem víc mě ale uchvátil ten velký samopal, kulomet nebo… prostě ta zbraň, kterou držel v ruce.
Ze vzájemného civění nás vytrhlo bouchání na dveře, o které jsme se stále opírali a naléhavý, tentokráte ženský hlas.
„Jménem blahoslavené společnosti PFA a nejušlechtilejšího řádu Paladinů, otevřete!“
Všichni tři jsme si vyměnili zmatené pohledy, včetně toho chlápka v černé kombinéze, kterému se zkřivila tvář vzteky.
„Do prdele, vy smradi…!“
Jeho nadávky ale utla opět ta žena za dveřmi. „Dle platného zákoníku se dožaduji okamžitého vstupu, prosím, ustupte ode dveří.“
A pak bylo několik vteřin ticho. Teda do té doby než jsme uslyšeli pípání. Naposled jsme se na sebe zmateně podívali, než nám došlo co by to tak asi mohlo být. Nejrychleji jak jsme mohli, jsme skočili za jednu hromadu krabic, když v tom dveře i s přilehlým zdivem doslova explodovaly.
„Nějaký nápad?“ Nadhodil jsem, odpovědi jsem se ale nedočkal.