Moc magie: 1. kapitola- Velké vítězství

Byla zimní noc, všude na stromech a na zemi ležel sníh. Teploty byli pod bodem mrazu. Všude bylo ticho, všechna zvěř spala a snažily se uchovat životně důležité teplo.
V jedné horské oblasti, uprostřed lesa byla louka. Uprostřed oné zasněžené louky byl jediný dům. Byl to jediný dům, který byl v této oblasti. Najednou se otevřely dveře.
V nich stal velký muž, který měl na sobě kožešinu z medvěda. Pusu měl ovázanou velkým černým šátkem. Na hlavě mu rostly dlouhé černé vlasy. V levé ruce držel muž pochodeň a rozhlížel se po okolí. Poté vyšel ven a zavřel dveře. Šel opatrně dál, opatrně našlapoval a pozorně naslouchal okolí. Muž pohledl na oblohu. Na obloze nebyl ani mráček. Měsíc byl právě v úplňku a osvětloval celou louku. Měsíční svit se odrážel od sněhu a tak bylo dobře vidět i do dálky.
Muž šel pomalu dál a v půlce louky se zastavil. Na druhé straně se objevila jiná postava. Byl to také vysoký muž. Byl celý oblečený v bílé kožešině. Měl jedinou část těla odkrytou a to byli jeho oči. Třpyt jeho očí se odrážel od sněhu a na dálku bylo vidět, že jsou to jasně zelené oči.
Muži stáli naproti sobě. Oba mlčeli. Muž v černé kožešině promluvil
„ Irvalde, tak konečně jsi mě našel? Vím, že tento den měl nastat. Čekal jsem na tebe. A však než tato noc skončí, tak věz, že toto není konec, ale začátek vašeho zániku!“
Irvald se začal smát. Hned zápětí přestal a opět stál v klidu „Darmote, sám víš, že jsi poslední z vašeho klanu. Až zemřeš, tak kdo se nám postaví? Žádný jiný klan už není, poslední jsi ty a dneska to vše skončí!“
Darmot mlčel. Nic nedělal a jen pozoroval Irvalda. V tom se Irvaldovi se v ruce objevila ohnivá koule, která se pořád zvětšovala.
Darmot zavřel oči. Najednou se začala třást země. Sníh se začal odkrývat. Po malé chvíli ze země začala růst rostlina, která byla velice široká. Rostla strašně rychle a tak během malé chvíle udělala umělou zeď mezi Darmotem a Irvaldem.
Najednou se za zády Darmota objevila červená záře. Darmot si toho všiml a otočil se, ale to už sám viděl, že nemůže nic dělat. Letěla na něj velká ohnivá koule, kterou vykouzlil někdo jiný.
Koule ho zasáhla do hrudi a on ucítil velkou bolest vnitřního popálení. Ucítil, jak mu skrz oblečení začalo něco teplého téct. Brzo si všiml, že ona životní tekutina začíná protékat přes jeho oblečení a že brzo se utvořila na povrchu jeho oblečení červená skvrna. Bolest to byla nesnesitelná, ale přesto se rozhodl, že to vydrží a zůstane do poslední chvíle stát.
V tom se kolem něj rozzářilo okolí do červené záře. Opět se rozhlédl po okolí a viděl, že je tam mnohém víc lidí, mnohém víc čarodějů.
Najednou od každé osoby vyletěla ohnivá koule směrem k Darmotovi. Darmot zavřel oči a jen stal. Za chvíli ho zasáhly první ohnivé koule. Darmot ač měl velké bolestí tak stále stal. Po chvíli ho zasáhly ostatní koule. Darmot spadl na zem. Byl mrtev.
Rostlina, která vyrostla se rozlomila na několik kousku a ty spadly na sněhovou pokrývku. Irvald se šel podívat k místu, kde ležel Darmot. Ostatní postavy ho následovaly. Irvald se zastavil nad Darmotem. Díval se na něj. Na chvíli zavřel oči a hned řekl
„Je mrtev! Dílo je dokonáno!“ V tom se Irvald podíval na dům, ze kterého neustále vycházelo světlo. Irvald dal pokyn a všichni šli k domu.
Irvald se přiblížil ke dveřím, které opatrně otevřel. Pohlédl na ostatní a dal znamení, aby ostatní posečkali.
Vešel dovnitř a uviděl něco, co ještě neviděl. Věděl, že čarodějové klanu země uměli používat kouzla, které umožňovali vykouzlit různé stromy a rostliny ale nikdy by neřekl, že je používají i ve svých domovech.
V domě bylo nádherné teplo. Zdi domu byli obrostlé různými rostlinami a keři. Nábytek domu tvořily samotné kmeny stromů. U stropu, kde vycházelo nádherně teplé světlo z lampionů, tak byly také keře, které obsahovaly plno různých plodu, jako byly jahody, ostružiny ale i maliny. V každém rohu byl jeden strom, který podpíral střechu. Také tyto stromy měly na sobě ovoce a i takého jaké nikdy Irvald neviděl.
V zadu místnosti byl malý stromek. Vyrostl tak, že sloužil jako kolébka. Strom měl tlustý kmen a na vrcholu stromoví byla přírodní kolébka, na které byla položena peřinka. Irvald šel blíž a uviděl v kolébce dítě.
Dítě spalo. Irvald ho opatrně zvedl a podíval se, zda je to dívka nebo chlapec. Po chvíli řekl „ A přec jsi mohl mít Darmote pravdu, ale nyní je zánik vašeho klanu dokonán!“
Položil ho zpět do kolíbky a vyčaroval ohnivou kouli. Držel ji v ruce a neustále sledoval malé dítě, které bylo zabalené v peřince. Připadalo mu strašně bezbranné. Jeho tvářička se usmívala a pod víčky byl vidět pohyb dětských očí. Chlapečkovi se zřejmě něco zdálo.
V tom se ozval za Irvaldem pohyb. Rychle se otočil a byl připraven vystřelit ohnivou kouli k místu, kde slyšel daný pohyb. Irvald uviděl v místnosti další osobu, které zrovna přišla.
První byla menší postavy, byla zabalená červených šatu, přes který byla přehozena černá kožešina. Na hlavě neměla nic jiného, než dlouhé husté zrzavé vlasy. Z pod zrzavých vousu byla vidět dvě maličké modré oči, které se mihotavě pohybovaly. Nos ani ústa nebyla vidět.
„Omlouvám se Irvalde, že tě vyrušují v tvém úžasné práci, ale nevěděly jsme, zda je vše v pořádku. A jak teda koukám, tak jsi našel v této pustině pěkný poklad.“
Postava se neptala na povolení vstoupit a šla se podívat po místnosti.

„Dal jsem vám rozkaz a ten platí i pro tebe Grimine!“

„ Ale prosím tě Irvalde, děláš jak kdyby se něco dělo. Já se chci taky pokochat moci klanu Země a trošku se taky ohřát. Nezapomeň, že nikdo z nás nebyl dlouho takhle pěkně v teploučku. A podívej i jídlo je tady!“

Grimin přišel ke stromu, kde rostly různé plody a utrhl si z něj jablko. Vůbec mu nevadilo, že se na něj Irvald dívá vražedným pohledem.

Irvaldovi zmizela ohnivá koule z ruky a díval se na Grimina.
„ Neopovažuj se jíst to ovoce!“

Grimin se zasmál „ Proč ne? Myslíš, že je otrávené?“ a kousl do jablka a ukousl si sousto. V tu chvíli vyprskl a zbytek jablka vyplivl na zem.
„ Co to je za jablko?! Chutná to jak hovno! Jak to mohli jíst?“

„ Milí Grimine, neříkal jsem ti jen tak, že to jablko nemáš jíst! Vše co tady je, je pro nás nepoužitelné, protože my nejsme čarodějové klanu země. Toto jídlo sloužilo pro čaroděje klanu země a jejích přátelé. Nevím, jak podle nich dané ovoce mohlo chutnat. Možná jako běžné ovoce, ale co jsem slyšel od těch, co měli čest ho ochutnat, tak říkali, že chutnalo přímo skvostně, někdy přímo nepopsatelně. Toto ovoce roste ze stromu, který vyrostl pomocí magie země. Proto chutná tak jak chutná. Těm co používají magii země chutná lahodně a je pro ně velmi výživné, zato nepřátelům má chutnat jak psí lejno.“

„Mrchy to byli! I teď mně pijí krev! Ještě že jsou všichni mrtvy!“

Irvald přišel k Griminovi a sledoval pobaveně jeho zkroucený obličej vztekem. Utrhl si taky plod ze stromu a přiložil si ho k nosu. Čichl si a ucítil příjemnou vůni.

„ To jsi celý ty Grimine! Jen všechny nenávidíš a hned bys všechny jen zabíjel.! My jsme čarodějové klanu ohně. Dokážeme cokoliv s ohněm a díky taky této magii jsme porazily naše nepřátele. Ale já jsem si těchto čarodějů vždy osobně taky vážil. Vždy mě dokázaly překvapit tím, co dokázali svojí magii vytvořit a když se dívám kolem, tak i mě překvapili. Ač to byli mojí nepřátelé, tak dokázali vytvořit zajímavé věci.“

Grimin se začal smát „ Ty sis jich vážil Irvalde? Skutečně? I teď tě tato krása kolem překvapuje? Zajímavé! Jen si vzpomeň kolik čarodějů klanu Země jsi nechal odvést do Sirigonských dolů, aby ti těžily železnou rudu? Vzpomeň si, kolika-ti čarodějům jsi osobně nalil magické železo do otevřených ran na zádech? To sis jich taky vážil?!“

„ To bylo něco jiného! Muselo se to udělat, aby už nemohli dál používat svoje kouzla! Kdyby se nepokusily mnohý z nich utéct a vyvolat vzpouru, tak by měli stále jen magické okovy. I přesto že jsem si jich vážil, tak jsem to musel udělat pro bezpečnost naších čarodějů! Byli to jejich nejlepší čarodějové a vzpomeň si kolik naších čarodějů kvůli nim umřelo! Zapomněl jsi už? Za to Darmota jsem si skutečně vážil. Byl opravdu moc moudrý a zdatný čaroděj. Neustále nám unikal a nebylo ho lehké dopadnout. Škoda jen, že nepatřil do našeho klanu.“

Irvald šel ke kolíbce. Díval se znova na chlapce, který zde v tichosti stále ležel.

„ Našel jsem zde tohoto chlapečka. Než jsi přišel tak jsem přemýšlel, zda ho mám usmrtit a tak i definitivně usmrtit to co zbylo z klanu Země. Avšak teď když jsme se o tom bavily, tak to nezabiju. Proto v úctě k poraženému nepříteli zachovám jeho život. Vezmeme ho sebou a vychováme ho jako vlastního. A tak skončí i klan Země.“

Irvald chlapce pořádně zabalil do oblečení, které tam našel a dal si ho částečně pod kožešinu. Grimin ho se zhnuseným pohledem pozoroval.

„Tak hnusné děcko chceš zachránit? Zbláznil ses? Stejně rada ti ho nedovolí vychovat a nařídí ti ho zabít!“

„Grimine, zapomínáš, s kým mluvíš! To, že jsi můj bratr neznamená, že se mnou budeš takto jednat! Jednou jsem vás vůdce, tak taky se mnou tak budete všichni jednat! Rozumíš! To dítě vychovám a pokuď se ti to osobně nelibí, tak si můžeme dát klidně souboj o to, kdo povede náš kmen!“

Grimin věděl, že je zle. Irvald se málo kdy takto rozčílil. O souboj s Irvaldem opravdu nestál, protože věděl, že svojí moci by ho neměl vůbec šanci porazit. Proto od něj ustoupil a sklonil hlavu.

„Omlouvám se ti, můj pane. Vůbec jsem to tak nemyslel. Jsem rád, že jsme dnešního dne dosáhly takto vítězství nad naším úhlavním nepřítelem!“

Irvald ho pozoroval.Potom zrakem sklouzl ke chlapci, kterého schoval k sobě. Ujistil se, že chlapec spí a že je opravdu teple zabalený. Potom se vydal ke dveřím. Grimin rychle utíkal ke dveřím, aby je mohl Irvaldovi podržet.
Irvald vyšel z domu bez zastavení a na ostatní čaroděje zakřičel „Spalte to všechno!“


„Rozkaz můj pane!“ Grimin dal znamení ostatním čarodějům, aby dům zapálily.
Během chvíle se celý dům octnul v plamenech. Irvald se tím směrem ani nepodíval. Byl pyšný na to, co dokázal a že konečně zničil klan Země.;




A tak se zdálo, že Darmotova věštba nebude splněna. Uběhlo skoro 20 let co Irvald zabil Darmota. Chlapci dal jméno Taris. Jak slíbil, tak se chlapce vychovával do jeho 6 let.
Od 6 let začal Taris chodit do klanové školy, kde se učil čarovat a používat kouzla. V dalších ročnicích se učil i dějepis, kde byla psána historie klanu Ohně. V posledním roce se žáci učili i o nepřátelích klanu. Také měli výcvik bojového umění se zbraněmi, protože někdy to mohlo rozhodnout boj. Ale byli i jiné předměty, které museli čarodějové znát. Po každém čarodějovi se chtělo, aby uměl i jiné dovednosti, mezi které patřilo počítání, psaní, čtení ale i taktika, míchaní lektvaru. S každým rokem přibývalo více předmětů.
V posledním ročníku se žáci připravovali na zkoušky a hlavně na svoji čarodějnickou povinnost. Taris se poslední rok připravoval na zkoušky, ale pořad mu něco v nitru říkalo, že neví všechno. Rád se učil v přírodě, obzvlášť v létě, kdy všechny rostliny kvetly a všude byla letní vůně.
Jednoho jarního dne, kdy měli poslední dny vyučovaní, jim učitel říkal o největších nepřátelích, které jejich klan má. Tarise to moc zajímalo a tak se zaujetím poslouchal;

Učitel ukazoval na tabuli, kde vysela mapa.
“ Tady se nachází naše sídlo. Náš klan má přes tři tisíce čarodějů. Když se podíváte na celu mapu, tak vidíte celou zemi, kde naše moc zasahuje. Náš klan ochraňuje všechny země, které jsou zde na mapě. Každý čaroděj, který by chtěl napadnout nějakou zemi, bude neprodleně zničený. Za to, že ochraňujeme tyto země, dostáváme každý měsíc peníze, materiál a jídlo.“
Taris se koukal na mapu a bylo mu něco divné.
„ Mistře, smím se na něco zeptat?“ Učitel přikývl hlavou a Taris pokračoval. „Mistře, když se správně podívám na mapu tak vidím jedno území, kde působí náš klan. Za hranici není nic jiného než moře.“ Mistr souhlasil „ To chráníme země před sebou samotnými? Jediné nebezpečí, které vidím, je to, že by mohl zaútočit někdo z moře.“
Učitel se podíval na mapu a potom musel Tarisovi dát za pravdu.

„Ano, když se to tak vezme, tak je chráníme před možnou válkou. Každá země nám platí za mír. My jim za to ručíme, že je nikdo nikdy nenapadne.“ Taris se hned zeptal

„ A co když jedna země nebude platit. Třeba přestane, protože si myslí, že ji nic nehrozí?“

Učitel se zasmál

„ To nikdy nikdo neudělá, protože ví, že by na ně mohli zaútočit všichni ostatní a to včetně nás. Náš klan se nějak živit musí a pokud bychom přišli o zásobovaní, tak bychom musely různé země okrádat. Jejich země by byli potom zničené a chudé a to nikdo nechce.“

Taris však s odpovědí nebyl spokojená „Takhle to je už po mnoha staletí?“

„Samozřejmě že ne, podívej se na tuto čáru. Tato čára byla pro nás dříve hranicí. Neustále jsme válčily s jiným klanem, který používal jiné kouzla. Tento klan se jmenoval klan Země. Na území kde působily, tak nebyly války, ale také z toho nic neměli. Žili z toho, co měli. Pokud někdo nějakou zemi napadl, tak se snažili vyřešit konflikt bez kouzel. Když nakonec nebylo jiné zbytí, tak použili kouzla. Jejich klan žil z toho co měl a to nebylo mnoho. My v případě napadení nečekáme, ale bojujeme. V tomto jsme vždy byli silnější jak oni.“

Taris přemýšlel a hned se zeptal. „A co se s nimi stalo?“

„Před 25 lety se jedna naše země rozhodla napadnout druhou zemí, která byla pod jejích ochrannou. Jakmile začala válka, tak začali jednat o ukončení války. Nakonec to došlo tak daleko, že se klan čarodějů Země rozhodl napadnout samotnou zemi, která válku začala. Do toho se už musel zapojit náš klan. Byli to taky mocní čarodějové, proto jsme se snažili s nimi domluvit tak, že místo války by se naše klany spojily a tak udělali jednu alianci a tak by se zabránilo válce. Oni by s tím souhlasili, jen pod tou podmínkou, že by nám království za naše služby neplatili. To pro nás bylo nepřípustné, protože jsme se nemohli uživit sami. Nedokázaly jsme se domluvit na rozumném řešení.
Nakonec o několik týdnu začala válka mezi čaroději. Tato válka trvala celých 5 let. Padlo plno dobrých čarodějů. Na konec oni začali prohrávat. Jejích vůdce Darmot z poslední bitvy unikl a ukryl se. Dlouho jsme ho nemohli najít. Po několika měsících se nám ho podařilo najít v Azurských horách. Byl tam dobře opevněný. Než se nám ho podařilo zabít, tak padlo plno našich čarodějů. Od té doby je ve všech zeních klid.“
Ve třídě bylo ticho. Najednou Taris znovu řekl „ Ten Darknot byl největším nepřítelem našeho klanu?“
Učitel se pousmál „Jmenoval se Darmot. Ano byl tehdy největším naším nepřítelem. Pokud si budete chtít ještě na něco zeptat, tak přijďte za mnou do kabinetu, teď už pojďme všichni na objed. Dnešní hodina je skončila.“
Jak to učitel dořekl, tak se všichni zvedli a šli ke dveřím. Taris zůstal sedět. Zaposlouchal se do toho vyprávění tak, že se musel na vyprávění pana učitele neustále myslet. Chtěl se o tom muži dozvědět víc. Rozhodl se, že po obědě zajde do knihovny a zkusí něco o něm najít. Po obědě zašel do knihovny. Hledal v různých knihách, ale nemohl nic o něm najít. Hledal i v knihách, které byli zakázané žákům. Nikde nebylo nic napsané o Klanu Země, ani o jejích vůdci Darmotovi. Taris se ptal i knihovníka, ale ten mu nic neporadil.
Nakonec už byl pozdní večer a Taris se musel vrátit do svého pokoje. Jeho spolužáci dávno spali. V tichu se převlékl do spacího oblečení a vlezl si pod peřinu.
„Přece o něm něco někdo musí vědět! Když to byl tak velký nepřítel, tak proč o něm nikdo nic kromě našeho mistra neví? To měli z něho takový strach? Je to celé divné. Zítra je sobota, tak se zkusím zastavit přímo za mistrem. Možná mě on poví o Darmotovi něco víc.“
S těmito myšlenkami na Darmota Taris rychle usnul a přesunul se do světa snů.