Mlžný svět-5.kapitola

Šla jsem sama ven na čerství vzduch…..prošla jsem brankou na silnici a šla jsem hned ke Givinsonového domu.
Hnedka,když mě Rusell uviděl v okně z kuchyně,šel mi otevřít dveře.
,,Ahoj.“ Pozdravil mě.
,,Ahoj.“ Odpověděla jsem.
,,Nechceš se jít projít?“
,,Jo klidně budu moc ráda.“
Rusell se otočil a řekl,že jde se mnou ven.
Pomalu jsme šli po cestě,která vedla na nějakou louku.
Po několika minutách jsme došli na tu krásnou louku. Na ní byl jenom jediný strom a to dub.
,,Nechceš si lehnou?“ zeptal se mě Rusell
,,Ale jo.“ Řekla jsem mu a podívala jsem se Rusellovi pevně do očí.
,,Ruselli,můžu se tě na něco zeptat?“
,,Ptej se mě na co chceš.“ Odpověděl mi.
,,Nevíš co tím babička myslela,že se musím naučit všechno jak se má a proto se odstěhovala na nějaký čas do Polska?“
,,Musíš jenom poznat,jak přesně můžeš mluvit s mrtvými.“
,,Ale vždyť to už umím.“
,,Ne neumíš.“
,,Ale vždyť už jsem mluvila s mamkou.“Řekla jsem a koukala jsem se mu přímo do očí.
On chápal co mu tím chci naznačit,ale koukal na mě pořád tím svým obličejem.
,,Jsou různé typy mluvení s mrtvými,Vysvětlím ti co každý znamená ano?“
Přikývla jsem.
,,Tak za 1 mluvíš,že je i vidíš. To umíš teďka ty. Za 2 mluvíš s nimi jenom myšlenkově. To znamená,že je budeš slyšet,ale nevidět. Za 3 Budeš s nimi mluvit srdcem to znamená,že je nebudeš ani vidět ani slyšet,ale bude ti odpovídat za ně srdce jakoby. To umím já.“
Vysvětloval mi postupně každý kus zvlášť,ale jak mi to vysvětloval tak jsem tomu moc nerozuměla.
Dívala jsem se na něj a on na mě.
On asi pochopil,že to moc nechápu,tak potom řekl:,,Ale neboj se každý ten kus se budeš učit postupně.“
,,Jsem ráda,že jsi to ty kdo mě bude učit.“
,Na to jsem už zvyklí.“

,,Jak to? Ty už jsi někoho tohle všechno učil?“ zeptala jsem se,protože jsem nevěděla na co se ho mám v tu chvíli zeptat.
,,Ano učil jsem jednu svojí kamarádku. Byla na tom skoro stejně jako ty.“
,,A od kolika let umíš mluvit s mrtvými?“ zeptala jsem se.
,,,,Mluvím s mrtvými už od deseti let. Jako ty.“
,,Začínal jsi ve stejných letech jako já?“
,,Ano…to mají skoro všichni,ale třeba o tom ještě někdo neví.“
,,Aha.“
,,A je to těžké?“
,,Co tím myslíš?“
,,Umět mluvit myšlenkově a srdcem.“
,,Ze začátku ano,ale pak už ne. Neboj se,ale budeme muset být pořád spolu,protože je to nebezpečné.“
,,A jak to může být nebezpečné?“,,No uděláš nějakou chybu,všechno se ti pokazí atd.ale to se všechno naučíš.“
,Dobře budu ti věřit.“ Řekla jsem a usmála jsem se na něj.
Pak jsme došli na tu krásnou louku. Na ní byl jenom jediný strom a to my přišlo ta zvláštní.Šli jsme až pod ten strom,kde jsme si lehli. Položila jsem si hlavu na Rusellovu hruď a poslouchala jsem,jak mu bije srdce v jeho prsou.
Rusell mě pak začal laskat ve vlasech. Bylo to příjemné,ale pak už jsem nic nevnímala jenom jeho srdce. Po několika minutách jsem se položila do říše spánku.
Zdálo se mi,že jsem na nějakém hradu a mluví na mě nějaká žena:,,Jane,musíš dýku předků chránit před zlem. Jednou si pro tu dýku přijdou ale ty se jim musíš postavit!
,,A jak tomu mam asi tak zabránit“ zeptala jsem se.
,,Naslouchej svému srdci co ti říká a možná nalezneš i pravdu a důvěřuj také Rusellovi. Seslala jsem ho vám smrtelníkům,aby pomáhal.“
,,Pravdu?...jakou?“ zeptala jsem se,ale ta dáma se už ztrácela.
,,Ne vraťte se…prosím! Křičela jsem z plných plic co to šlo,ale ta dáma zmizela úplně.
,,Jane,…probuď se.“ Křičel na mě Rusell a chytil mě za jednu ruku. Tou druhou rukou jsem ho omylem praštila.
,,Au..sakra! řekl a chytil mě radši i za tu druhou ruku.
,,Promiň“ řekla jsem omluvně.
,,To je dobrý,ale tobě se něco zdálo,křičela jsi,že ať se vrátí nebo co jsi to vlastně říkala.“ Řekl Rusell a utřel mi z čela pot.
,,Zdálo se mi,že jsem na nějakém hradě a mluvím tam s nějakou překrásnou paní o dýce,že jí někdo chce ukrást a pak si najednou zmizí,když sem se jí zeptám jakou pravdu a prý že tě seslala,abys pomáhal tady na světě.“ Řekla jsem všechno na co jsem si vzpomněla.
Chtěla jsem se zvednout,ale nohy mi to nedovolily.
S pomocí Rusella jsem se zvedla.
Pak jsem se na něj podívala a řekla:,,Chci mluvit s mrtvými hlavou a srdcem Ruselli,naučíš mě to? Zeptala jsem se a dívala jsem se mu přímo do očí,aby viděl,že to myslím vážně.
,,Dobře ale dneska už určitě ne.“
Rusell mě vzal za zápěstí a nemohl na něj přestat koukat. Po několika minutách řekl: ,,Jane,už jsi viděla co máš na zápěstí?“
,,Ne…proč bych měla?“
,,odívej se“ řek mi Rusell a dal mi zápěstí,tak abych na něj mohla pořádně vidět.
Podívala jsem se tedy na zápěstí a opravdu….byl na něm ten kruh co máme v babiččiným pokoji a v tom kruhu bylo moje a Rusellovo jméno.
,,Bože to je nádhera,jak se to stalo?“
„Zjevila se ti bohyně kruhu.“ Řekl Rusell
„A máš taky na zápěstí ten stejný kruh?“ řekla jsem a podívala jsem se na Rusellovo zápěstí.
„Není tu nic“ zašeptala jsem.
Rusell přikývl a pak řekl:“Jane už by jsme měli jít,je docela pozdě.“
Přikývla jsem.
Vyšli jsme tedy cestičkou k domovu. Šli jsme pomalu,když mě Rusell zatáhl za ruku,abych se zastavila.
„Nebudeš se sama doma bát?“ zeptal se mě ustaraně.
,,neboj se,jsem už velká holka,bát se nebudu a kdyby přece jenom jo,tak ti hodím do okna kamínek.“
„Dobře a já hned přijdu k tobě. řekl.

Přikývla jsem a něžně ho políbila.
„Tak pojď nebo ti tady zmrznu.“ Řekla jsem.
„To bych nedopustil.“ Řekl a sundal si svojí bundu a hodil mi jí přes ramena a dodal:“Ta tě zahřeje.“
Usmála jsem se na něj a pomalu jsme pokračovali v cestě.
Za chvilku jsme stáli před mým domem.
„Hezky se vyspi“ řekl a políbil mě.
„Ty se taky hezky vyspi,tady máš tu svojí bundu,opravdu mě zahřála.“ Řekla jsem a podala mu bundu.
Rusell si jí vzal a odešel.
Šla jsem tedy domů,protože byla opravdu veliká zima.
Otevřela jsem dveře od bytu a podivila jsem se,jaké tam bylo hrozné ticho. Lhala jsem Rusellovi,že se nebudu bát,ale já se bojím…hrozně.
Šla jsem po schodech do svého pokoje,ale cestou jsem si všimla,že dveře od babiččina pokoje jsou otevřeny a to mi bylo divné,protože když jsme s Rusellem odcházeli,zavírali jsme dveře.
Začalo mi tlouct srdce tak rychle,až se mi udělalo špatně.
Šla jsem tedy k otevřeným dveřím a podívala jsem se do pokoje, jestli je všechno v pořádku,tak jak má být.
Lekla jsem se protože pokoj byl úplně vzhůru nohama.
Rozsvítila jsem tedy a šla dovnitř.
Židle byla úplně obráceně,stůl byl rozřezaný.
Vzpomněla jsem si na dýku a tak jsem okamžitě běžela ke skříni. Otevřela jsem jí a koukla jsem se po dýce. Dýka nikde. C o teď ?
Mám zavolat Rusella nebo ne?
„Ruselli!“ zakřičela jsem na hlas co to jen šlo.
Uslyšela jsem Rusellův hlas,jak na mě volá:? „Jane,…co se děje?“
Utíkala jsem do svého pokoje a zakřičela jsem:“Dýka je pryč!“
„Počkej jdu hned k tobě.“ Zakřičel na mě Rusell a začal šplhat
po stromě. Po několika minutách stál už v mém pokoji. Po chvilce mě vzal za ruku a běželi jsme do babiččiného pokoje. Zastavili jsme se u ležícího stolu.
„Co se tady stalo?“ zeptal se Rusell. ?To kdybych věděla.“ Odpověděla jsem a podívala se kolem sebe.
?kam si tu dýku dávala?“
?Do skříně….na své místo,kde jsme jí našli.“
„No víš…já jsem ti zapomněl říct,že tu dýku musíš dát na nějaké jiné místo než byla dříve…promiň. Řekla podíval se taky kolem sebe na tu spoušť.
„A to mi říkáš až teď?“ rozzuřila jsem se.
„Promiň…je mi to moc líto.“ Omlouval se Rusell. „Ta dýka bude někde v tomto harampádí.“ Dodal.
„Tak ji zase hezky najdeme co ty na to?“
„Ano to je velmi dobrý nápad.“
Začala jsem se hrabat v tom bordelu.
Rusell se na mě chvíli díval,ale po chvilce se ke mně přidal.
Zvedla jsem všechno co se dalo,ale dýka nikde.
Rusell se podíval na stěnu,kde visel babiččin obrázek jediný,který zbyl celý.
„Podívej se za ten obraz,jestli tam není.“ Pobídla jsem Rusella a vstala jsem ze země.
Rusell přikývl
Přistoupil k obrazu,kde byla vyfotografovaná babička a pomalu ten obraz sundal ze zdi,která byla špinavá,ale pod obrazem byla čistě bílá.
Položil ho na zem a zadíval se na zeď,kde obraz předtím visel.
Byl tam nějaký výklenek a byl uzavřený nějakým poklopem.
Rusell poklop sundal a vzal známou krabici do ruky a otevřel jí.
„Máme štěstí ta dýka tu je.“ Zajásal vesele Rusell. Ale potom se podíval pod dýku,ale dopis nikde..
Rusell se na mě otočil a řekl: „Jane,ale ten dopis tu není.“
„ To není možné.“ Řekla jsem.
„Bohužel je,ale to snad nebude vadit.“
„No to doufám.“

„Nešlo by tu dýku schovat do toho výklenku a dát tam ten obraz? Zeptala jsem se.
„To si piš,že by to šlo.“ Řekl šťastně Rusell.
Pak jsem zavřela krabici a dala jí do toho připraveného výklenku. Pak jsem se otočila a řekla jsem: „ Ruselli,ale tady musíme pořádně uklidit.“
„To je mi jasný,ale doufám,že nechceš uklízet teď v noci. Uklidíme to zítra ráno.“ Odmlčel se a pak ještě dodal: „ Abys věděla,tak tě nenechám spát v tomhle baráku,půjdeš do mého pokoje ano?“
„ Ruselli, já nevím.“
„ Ale já ano,prostě půjdeš ke mně.“
Přikývla jsem.
Rusell mě vzal za ruku a šli jsme do mého pokoj.
„ Já polezu jako první,abych tě když tak mohl potom vytáhnout ano?“
„Dobře.“
Rusell vylezl na stroma začal šplhat,jako nějaká opice. Za chvilku byl na druh straně a křičel na mě ze svého pokoje: „ Jane,tak polez.“
Rozhlídla jsem se kolem sebe a pak jsem vylezla na ten veliký strom.
Nějakou chvilku jsem po tom stromě nelezla a teď,když se podívám dolů,zatočí se mi hlava. Začala jsem šplhat dál.
Rusell mi na konci pomohl a vytáhl mě do svého pokoje.
Kolem mě byli různé fotografie,když byl ještě malý.
Skoro přes celý pokoj se mu táhla veliká postel. Povlečení měl moc hezké. Pokoj byl vymalovaný modrou barvou,kterou miluji.
Psací stůl nebyl skoro ani vidět jak na něm má tolik věcí.
„Máš moc hezký pokoj.“ Řekla jsem po malé prohlídce.
„Díky…já vím,že tu není moc zrovna uklizeno.“
„To nevadí.“ Řekla jsem mu a usmála jsem se na něj.