Posldní

S unavenýma očima jsem, z posledních sil brouzdala na internetu, abych našla nějaké stopy. Nic jiného mě nenapadlo. Kyvadlo je nepoužitelné, bez něčeho co jim patřilo a když si vezmu něco od Soray, tak to vždy ukáže jen na ní. Začínám chápat proč je tak zoufalá. Ať už na český nebo na cizí portál. Jakmile hledám zmínky o vlkodlacích, najde mi to blbosti o krvelačných potvorách se srostlým obočím, nebo spolky úchylků a mentálně narušenými mozky. Co čekám? Že mi to vyhledá žebříček nejoblíbenějších smeček v Evropě? Zoufale jsem bouchla hlavou do stolu, až mi poskočila sklenice na něm položená. Tupě jsem hleděla na malé bublinky zachycené na skleničce, jak se napřed zachvějí, před svým zběsilým během k hladině. Jako kdyby si do poslední chvíle dodávaly odvahu. Pevně jsem zavřela oči. Tolik bych jí chtěla pomoct. Otočila jsem pomalu hlavu k balkónu. Stála tam, opřená o zábradlí, nešťastně hledící, na dorůstající měsíc. Copak je skutečně poslední? Je možné, aby do dnešní moderní doby, zbyl…jen jediný vlkodlak?
Zhluboka jsem si povzdechla a vypínala počítač. Dneska už je moje hledání zbytečné. Zkusím se na to zeptat pár svých kamarádů, kteří chodí do magické školy. Ale je to těžké. Když na to zkusím zavést řeč, jsou příliš podezřívavý. V Našich kouzelných novinách se často psalo o zmizení nebo ukrývání vlkodlaků, protože se všech stranili už posledních dvě stě let, Já tak dlouho sice nežiji ale…koutkem oka jsem se na ní znovu podívala. Ona přeci ano. Tak proč si na nic, krom posledních deseti let, nepamatuje? Co se v jejím životě stalo tak strašného, že se její tělo brání amnézii?
„Jdi si lehnout.“ Hlesla tiše Soraya a otočila se ke mně. Bolelo mě u srdce, z toho pohledu jejích hnědých očích. Tmavé, prázdné, bez divoké jiskry, která s každým dalším rokem mizela. Její boubelaté tělo se přesunulo dovnitř. Z těžkým, povzdechem se ohlédla za měsícem a zavřela dveře. „Je zbytečné hledat.“
„Ale jdi.“ Mávla jsem rukou s povzbudivým hlasem, ačkoliv myšlenky příliš světlé nebyly. Jeden koutek úst se jí mírně zatočil směrem vzhůru, jako kdyby jí mé zapírání skutečnosti bylo k smíchu. Mě ne. Mě je to k pláči.
„Nemusíš nic předstírat.“ Rozvalila se na gauči a jen tak, se dívala před sebe. „Jsi příliš unavená, než abys přesvědčivě lhala.“
„Ne, myslím to vážně.“ Otočila jsem se k ní a natáhla se, abych jí položila ruku na rameno. Neuniklo mi to lehké zachvění. Jako kdyby si odvykla na dotyk. Jiný než z rvačky. „Slibuji, že ti pomůžu nějaké další najít.“ Pozvedla jedno obočí a zakroutila hlavou. Ne, teď s ní nic nenadělám. Je oblbnutá syndromem měsíce. Pokud budu dál mluvit, mohla by se hrozně rozčílit a v záchvatu vzteku něco udělat ale…jsme přítelkyně. Nemůžu se zaleknout takové…maličkosti. Nebo můžu?
„Raději se zaobírej vlastním životem.“ Setřásla mou ruku, zvedla se a odcházela zpátky k balónu.
„Kam jdeš?“ vydechla jsem smutně. Tolikrát mě vytáhla ze srabu, nespočetněkrát zachránila život už jen svými slovy a podporou…proč jí stejnou oporou nedokážu být já? Ani se neotočila za mým hlasem, jako kdyby to sama moc dobře věděla. Že jí nemůžu pomoct. Otevřela dveře a vyšla ven.
„Jdu se projít.“
„Dávej ale pozor…“
„Hani…“ vystrčila hlavu z venku, mající na tváři šibalský úšklebek. „Kouzelníci mě nedostanou, upíři nepřemůžou, lovci jsou jen legrace…jediný kdo by mě dokázal ohrozit, jsem já.“ Ten smutný zubatý úsměv byl poslední, co jsem viděla. Pak už jen bylo slyšet její nohy dopadající do trávy a následný šum běhu. Zase se vrátí. To vím. Nemá ráda samotu. Nebude to jistě dnes, možná ani zítra a nejspíš ani za tři dny ne. Vyrazila pryč, kvůli úplňku. Už rok takhle utíká pryč a já nevím co se s ní děje. Říká, že má strašný bolesti a záchvaty někoho zabít. Podle mě jsou to jen výmluvy a celé dny propláče. Ze vzteku rozmlátí pár skal či stromů a jde zase domů. Je to smutné ale…já nevím, jak jí pomoct. Často jí tou dobou vidím s jedním upířím starším mužem. Je to slizoun, i když musím říct, že je pohledný. Ne! Vlastně se mi vůbec nelíbí! Je nafoukaný, má tendenci na mě sahat a říkat mi vlezlé lichotky, které vycházejí přímo, z jeho pomateného, mrtvého, krví nalitého mozku. Navíc je jeho ego tak velké, že mě překvapuje, že se neohýbá ve dveřích. Jeho sadistické poznámky, které ho očividně vzrušují, mě děsí a Soraye? Pche…jí to příjde sice velmi zábavné ale já kolikrát měla opravdu velký strach. Je dobře, že se nikdy neobjeví, když tu ona není. Obávám se, že bych si s ním nedokázala poradit. Náhlé zahoukání sovy mě tak vyděsil, že jsem se málem počůrala. Oklepala jsem se a rozhodla se jít spát. S klepajícím srdcem, jsem zavřela balkón a šla si lehnout. Skutečně jsem se bála, že moje myšlenky Davida, tak se ten upír jmenuje, přilákali.