Catella - 22. část

„El, já, Nao a Eliot odjíždíme na lov. Takže dneska tu budeš sama.“ oznámil mi Matt druhý den brzy ráno. Venku bylo mokro po včerejším dešti, zato obloha byla jako vymetená. Nejlepší příležitost vyjet si na menší výlet.
„Mám vám přát úspěšný lov?“ zeptala jsem se ho ještě v polospánku. Jestli mě budil jen kvůli tomuhle, mohl si ušetřit námahu, to říkalo mé rozmazlené podvědomí. Rozum však opáčil, že je dobře, že mi to řekl, alespoň jsem věděla, kde všichni jsou. Ale zrovna v tu chvíli mělo podvědomí navrch a posílalo rozum do háje.
„Ne, nemusíš. Klidně spi dál, už tě nebudu rušit.“ poslední slova jsem už sotva zaslechla, zaprvé, protože jsem byla ještě napůl v říši snů, a zadruhé, jelikož ta slova pronesl během zavírání dveří, kterými zrovna procházel. A jeho pobídku jsem taky plánovala poslechnout. Otočila jsem se ke dveřím zády a spala dál.
Podruhé mě vzbudilo třísknutí dveří. Podle světla v pokoji, které se ke mně dostalo i přes zavřená oční víčka, jsem usuzovala, že může být kolem deváté ranní.
„Myslíš, že spí?“ zeptal se mužský hlas ozývající se ode dveří. Po chvíli jsem si ho zařadila k novému spolubydlícímu, k Markovi.
„Nevím, ale jestli ano, tak už dlouho nebude.“ odpověděl Aaron. Ano, jeho hlas jsem si pamatovala velice dobře. Kdykoliv jsem ho zaslechla, skoro mi naběhla husí kůže.
Dříve než jsem stačila přemýšlet nad tím, jaký byl smysl jejich slov, jsem najednou ucítila letmý, chladný dotek na mých zádech a setinu vteřiny na to jsem už neležela na měkké sedačce, ale na studené podlaze. Pokojem se rozezněl dvojitý zvučný smích.
„Ale, snad jsme tě nevzbudili?“ zeptal se posměšně Aaron tónem, který říkal, že ho má odpověď vůbec nezajímá. Jakoby měl nějakou snad dostat. Rychle jsem se vymotala z deky a postavila se. Rozhodně jsem nehodlala být před těma dvěma v tak ponižující poloze. I když ze mě udělali bezmocného křehkého človíčka, mou hrdost nezlomili, ta mi zůstala. Ona a catella jsou jediné dvě věci, o které ve svém životě nepřijdu.
Narovnala jsem se, ruce schovala za záda a tam je sevřela do pěstí. Ani nevím, proč jsem to vždy dělala, možná mi ty pěsti dávaly pocit, že se můžu alespoň trochu bránit. Bojovně jsem vystrčila bradu a přivřenýma očima pozorovala dva nově příchozí.
„Měl jsi pravdu, vážně je to krásný exemplář.“ uznale pokýval hlavou Mark a znovu mě přejížděl tím svým nechutným pohledem od hlavy až k patě. Dělalo se mi z něj na zvracení, o to víc, když jsem věděla, že jsem tady proti nim sama a nic jim nebrání cokoliv mi udělat. Když jsem neměla jinou možnost obrany, alespoň jsem se na ně dívala jako na největší špínu. Ne že by jí nebyli.
Mark si dodal odvahy a popošel těch pár kroků, které nás dva rozdělovaly, a dotkl se mě na rameně. Pod jeho dotykem jsem svěsila ramena, jako bych ho tak mohla ze sebe setřást. Hodila jsem po něm ještě znechucenějším pohledem, ale to mu očividně nevadilo. Pokračoval směrem dolů k mým prsům, přitom se konečky svých prstů dotýkal mé kůže. Nejdříve krk, poté dekolt… Nakonec si to však rozmyslel a přiblížil se k mému obličeji. Stále měl výraz šíleného psychopata a Aaron se celou tou situací výborně bavil.
Dokud jsem cítila jeho doteky na těle, bylo mi to ještě svým způsobem jedno. Tedy, ne jedno, ale dalo se to nějak vydržet. Jednou, ještě kdysi dávno, jsem potkala jednu vlkodlačku jménem Lin. Ještě jako člověk byla znásilněna. Trvalo jí dlouho, než se s tím vyrovnala, nakonec mi však prozradila, jak se s tím smířila. Stačí prý považovat své tělo pouze za stroj. Později ho ona sama začala využívat při svých špionských misích jako svou nejúčinnější zbraň. Jeden by nevěřil, co všechno se dá od muže po příjemně strávené noci všechno dozvědět! Lin nám tak dodala spoustu důležitých, a mnohdy i nepostradatelných a klíčových informací. Já osobně tento druh výzvěd nikdy nepoužila, ale nikdy se neví…
Ale to byla řeč o těle, ne o obličeji. Na něj, a obzvláště na rty, jsem byla velmi háklivá. Takže když mi palcem přejel po spodním rtu… moje reakce byla čistě reflexivní. Levou ruku jsem mu obmotala kolem zápěstí a trhla, takže jsem mu tu jeho ze sebe shodila. Má druhá ruka se vymrštila a vlepila mu facku.
Jaké to bylo, když jsem ho praštila? Tak jinak, jak je člověku, který dá vší silou facku mramorové soše? Správná odpověď je: AUUUUU!!! V tu chvíli jsem měla pocit, že mi ta ruka minimálně upadne. Anebo že si užívá koupele v kyselině sírové. No, prostě to bolelo, a hodně.
Alespoň nějaký výsledek to však mělo. Nevím, jak jsem se v tu chvíli tvářila, ale při pohledu na mě poodešel Mark asi o pět kroků zpátky. Aaron na mě taktéž koukal, jako kdyby mě viděl poprvé v životě. A já, já si mnula zápěstí, které bylo skoro stoprocentně zlomené. Skoro? Ne, určitě.
„Co to…“ divil se Mark a vyjeveně na mě zíral. Já se znovu narovnala a přestala si třít tu bolavou ruku. V tu chvíli jsem chtěla vypadat jako neohrožená bojovnice a to gesto bolesti mi moc na důležitosti nepřidávalo. Vtom se Markova tvář stáhla do naštvané grimasy. A šance člověka proti naštvanému upírovi? Pravděpodobnost úspěchu byla minus dvacet procent. Možná by vyšel nějaký ten chabý pokus o to se bránit, ale až tak moc končetin na zlomení jsem neměla. A bohužel pro mě ani Aaron nevypadal, že se mě chystá zastat, spíš se do toho chtěl plést vůbec.
Mark se ke mně začal nebezpečně přibližovat. První myšlenka, která mi proletěla hlavou, byla, že se blíží poslední okamžiky mého, na můj vkus příliš dlouhého, života. Druhá patřila tomu, že já vlastně teď vůbec nechci zemřít! A třetí? Třetí se zajímala o to, jestli k mému usmrcení použije Mark levou nebo pravou ruku. Tak nad touto myšlenkou jsem se chtě nechtě musela pozastavit. Takže já si můžu chystat pohřeb a místo toho myslím na takové blbosti?
Ale ani přemýšlet o mé blbosti mi nebylo dopřáno, na to byl Mark příliš blízko. Užuž se napřahal k úderu, zavřela jsem oči a čekala… něco. Cokoliv, jen ne tohle. Mark se mi vážně chystal jednu vrazit, když v tom…
„Marku, co sakra blázníš?!“ vykřikl Aaron. Mark ztuhnul v půlce pohybu. S dosti nevěřícným výrazem se otočil k Aaronovi, jeho ruka však stále spočívala pár centimetrů od mé hlavy.
„Já, ale vůbec nic.“ odpověděl Mark ledově a já si zaznamenala další případ, kdy jsem se upíra doopravdy bála.
„No to vidím.“ odfrknul si Aaron ironicky a skoro ihned se mu navrátil jeho klid.
„Děláš, jako kdyby ti to vadilo. Odkdy jsi v asociaci na ochranu těch smrdutejch čoklů?“ obrátil opět obličej ke mně a rentgenoval mě pohledem. Dost zhnuseným pohledem.
„V žádné záchranné stanici nejsem, ale…“
„Ale co? Vadí ti trošku si pohrát s touhle stvůrou?“ přerušil Aarona Mark v půlce věty.
„Ne, ale pokud se té holce něco stane, Naomi mě zabije. Ten její přítel, Eliot, tak ten jí s tím rád pomůže a myslím, že ani Matt nezůstane pozadu.“ znovu se naštval Aaron.
„Matt? Copak ten už zapomněl, co se stalo Zoe?“ zeptal se nevěřícně Mark. A znovu mluvil o té Zoe. Přemýšlela jsem, kdo to může být.
„Nezapomněl, ale dokud je to štěně člověk, ochraňuje ho.“ čekala jsem, kdy si Aaron po tomto prohlášení pohrdavě odplivne.
„Tak ji necháme, ať je z ní znova vlkodlak. Pak můžeme říct, že se toho stříbra zbavila sama a my ji zabili v sebeobraně. Na to nám nemůže nikdo nic říct.“ navrhl Mark. Prosím, prosím, ať to udělají! Potom jim totiž to štěně bude moct polámat vazy.
„Jasně, pustíme ji a ona nás zabije.“ nesouhlasil Aaron s jeho návrhem. Sakra, proč se jeho inteligence musí projevit v tu nejnesprávnější dobu?
„Ale my jsme dva…“ poslední Markův chabý pokus a poslední má naděje.
„Ne, a teď pojď. Ať nemáme problémy.“ s tím se Aaron otočil a vyšel ven ze dveří. Ty nechal otevřené na znamení, že čeká, že ho bude Mark následovat.
„Ještě jsme spolu neskončili, kočičko.“ syknul na mě Mark a taky odešel. A já v tu chvíli měla strach, že svou výhružku myslel vážně.