Kočka- Bylo, nebude

Dala nohu před sebe a odrazila se. Hlavou jí vířily myšlenky a teprve teď si uvědomila, proč vlastně skočila. Proč skočila zrovna z tohohle útesu, aby skoncovala se svým životem. Viděla, přesně jak se vypráví, celý svůj život. Ne, nebyl celý, jen ty důležité a přelomové okamžiky, které zapříčinili její nešťastný konec. Byla sama, byla smutná. Měla kočku jménem Ethel. A co víc? Bylo jí patnáct a tři čtvrtě a pocházela z aristokratické rodiny. Jmenovala se Evangelie la Kortande. Soukromí učitel byl přísný, ale ona byla chytrá a učenlivá. Vedla si dobře v Matematice, Francouzštině, Latině, Rétorománštině, Společenských vědách… prostě ve všem. Ani ve sportu nebyla špatná, lukostřelba i šerm… byla dobrá. Ale neuměla utíkat. Prvních padesát metrů běžela vepředu, druhých padesát stejně jako její vrstevníci ale na potřetí už jen šla. Její kočka Ethel byla věrná, nikdy neutekla. Když jí jednou nemohla najít, běžela do zahrady a volala její jméno. Přiběhla. Ale její obvázaná packa značila neštěstí. Tu za ní přiběhl nějaký muž, byl hezký. Světlé blond vlasy sestřihané na krátko, modré oči, kůži až smrtelně bledou a to v černém balení. S rozepnutou košilí vypadal jako hotovej Anděl. Nebo možná spíš jako Ďábel, jak se to vezme. ,,Dobrý den.‘‘ Pozdravila ho a udělala pukrle. ,,Dobrý den. To je vaše kočka?‘‘ Odpověděl a uklonil se. ,,Ano, je to moje kočka Ethel.‘‘ ,,Hezké jméno pro kočku.‘‘ prohodil, zřejmě upřímně. ,,A jaké je to vaše?‘‘ Zčervenala jsem. ,,Já bych jen ráda věděla co se jí stalo s tlapkou. Ale jestli vás to potěší jsem Evangelie la Kortande.‘‘ ,,Mě se vaše jméno líbí a Ethel jsem našel v pasti na zvířata.‘‘ ,,V pasti na zvířata? Jak je to možné?‘‘ ,,To nevím, tohle je vaše zahrada Evangelie?‘‘ ,,Ano a jak se vlastně jmenujete vy?‘‘ ,,Willis de Morte.‘‘ Po dobu co spolu mluvili se Ethel otírala o nohavici jeho značkových černých kalhot. Teď se natáhla a nechala se pohladit. Náhle se mne zmocnila iracionální touha, nechat se takto laskat jeho něžnými prsty. Okřikla jsem se za to, ale jemné nutkání mě neopustilo. ,,Doufám, že mě zavedete k vašemu otci, jsem tu hlavně kvůli němu, ale nemohl jsem nechat číču v nesnázích.‘‘ Usmál se a já odpověděla stejně upřímným smíchem. ,, Tudy prosím.‘‘ Pronesla jsem až přehnaně vážně, načež on zareagoval dalším příjemným a neodolatelným úsměvem. Další vzpomínka byla, když mi ho otec představil jako budoucího správce sousedního území. Podle potutelného úsměvu mi jeho pravé záměry okamžitě došly. Správce je hrabě nebo kníže, který se stará o své panství a je něco jako zástupce krále. Můj otec je také správce, teď udržuje naši zem, protože princ má svatbu v sousedním království. V tom království bude správce Willis a tady můj budoucí manžel, pokud se já a Willis vezmeme, budeme velice bohatí, vlivní a mocní. Místo abych dala své zjištění najevo, souhlasila jsem že s ním pojedu na panství jeho otce. Cestou jsme se náramně bavili a vyprávěli jsme si různé příhody. Byl velice milí a vstřícný, napadlo mě. Možná že ten tátův plán vyjde. V pravé poledne, kdy nás dělil jen krátký úsek cesty od našeho cíle cesty, nás přepadli bandité. Rozbili okénko na mé straně a vytáhli mě ven. Willis neváhal a vylezl za mnou. Dostal mě z jejich spárů a já sledovala jejich souboj. Willis si vedl skvěle ale pak ho bandité vylákali na útes a on začínal být velmi unavený. V nestřežené chvíli ho shodili z útesu a já začla plakat ale zbylí bandité mě omráčili. Probrala jsem se až večer, všichni byli pryč a slunce zářilo posledními paprsky nad obzorem. Pohlédla jsem z útesu dolů. Ne, to nemohl přežít. Rozplakala jsem se a učinila rozhodnutí. Popošla jsem až ke kraji útesu a učinila poslední krok. Právě teď, v tento okamžik si uvědomila, že ho milovala. Ale bylo už pozdě.