Procitnutí

Cítil jsem chlad. Necítil jsem už zápach hniloby. Ani hrot meče v mém oku. Cítil jsem smrt? Ne… Všude kolem mě byla krev a smrt, ale pro mě si stále nepřicházela. Vznášel jsem se v temnotě… Neumím popsat ty pocity, ale ta tma… Nekonečná temnota temnější než nejhorší bezměsíčná noc. A já se vznášel ve vší té tmě a nicotě. Jak jsem plul začal jsem vidět obrazy… Viděl jsem dvojici, čekali dítě, smáli se, těšili se a milovali to nenarozené dítě. Za nimi ve stínu stál ve stínu a opomíjen jejich starší syn… Další obraz, po několika letech. Starší chlapec se lopotil na poli, mladší se zatím smál s rodiči u stolu… Ale zase se rozplynul. V dalším vidím sám sebe a dojde mi, že se dívám na své svědomí, na svůj život… Mrazí mě, že je tak temné. V obrazu zatím vidím sebe a svoji ženu již jsem měl… A odchází s jiným zatímco já na kolenou v prachu, skloním hlavu a stékají mi slzy… Chci mávnout rukou a rozehnat ten obraz, bolí mě víc než hrot meče zabořený v mozku, ale nemohu se hnout. Vidím další obrazy, ale žádné takové jež bych si na cestě ke smrti přál, vidím stále sám sebe, odvrženého, opomíjeného a odmítaného a mé srdce umírá…
Když už doufám, že si pro mě konečně přijde smrt, tak moc ty obrazy zraňují, se najednou v mé hlavě ozve hlas… Musí být v mé hlavě, vždyť jsem mrtvý... „Možná jsou tvé vidiny očistec“ říká ten hlas „možná je budeš sledovat už na vždy…“ Chce se mi křičet, ale nejde to, zmítá mnou zoufalství, vznáším se v temnotě vlastní duše a trpím více než jsem považoval za možné, cítím nenávist, všespalující nenávist, k sobě, ale hlavně k těm lidem co vidím na obrazech, těm co mi celý život brali štěstí… Ne, počkat, to já si způsobil svůj osud… Ne, to oni, nikdy mě nikdo nedocenil, to oni zaslouží smrt ve zradě na temném hřbitově, ne já… Uvnitř sebe vím, že to tak není, že já si přivodil všechno, ale nemůžu si pomoct, tak strašně, až fyzicky je nenávidím… „Možná je ale jiná možnost, možnost se pomstít“ pokračuje hlas. Vidím ty kdo mě zradili, vidím nemrtvé jež jsem zabil abych byl mezi ně sám sražen, vidím meč jež mi vzal život když pronikl mým okem do mozku… Znova mnou projede vlna nenávisti, bráním se jí, ale nejde to, chci vzít ten meč a pobít je jako psy, ale nemohu dosáhnout, další vlna nenávisti a cítím jak se moje kosti tvarují, náhle držím v ruce meč z kostí, meč jenž je mnou samým.. „Pomsti se, no tak, jednej v mém jménu“ znova slyším ten hlas „přijmi a já ti dám život, jen jednej v mém jménu“. Náhle mi dojde kdo ke mně mluví.
Je to bůh pomsty…
A já dostal šanci, nemusím být mrtvý…
Další vlny nenávisti, znova ty obrazy…
Příjímám…
Pořád je všude tma, už nic nevidím, cítím stále stejné vlhko… Náhle ucítím i zápach tlení. A pak se moje oči otevřou. Nebe je sále temné, křižované blesky. Déšť mě něžně líbá na obličej. Chlad mi dělá dobře. Nemůžu uvěřit, že jsem dostal šanci. Pak mi na mysl přijdou ti jenž mě poslali do té temnoty. Ti zrádci. Zaplaví mě zlost, ta mi dodá sílu, posadím se… Náhle si uvědomuji, že mě něco tlačí. Sjede mi pohled… Vidím na obě oči, dojde mi. Když vidím co svírá moje dlaň sevře se mi i srdce. Svírám meč co jsem stvořil ze svého těla v temnotě své duše… Kostěná čepel se leskne deštěm. Podvědomě sevřu jílec… Cítím jak mnou projede vztek a touha po pomstě, najednou stojím na nohách. V lesku vody vidím svůj odraz, jsem bledý ale to jsem býval i dřív, ale oči, mé modré oči tam již nejsou… Jsou černé. „Jako moje duše“ pomyslím si. Měč svírám pevně a s prvním krokem po mramorové desce, kam mě položili aby mě mrtví mohli sežrat, se ozve hrom a zároveň špice mého nového meče vyryje do mramoru hlubokou rýhu. Nasadím si kápi, oblečení mám potrhané a poničené, samá krev, a promoklé. Cítím sílu jako nikdy, ale zlobu jako nikdy, ani si neuvědomuji, že s každým krokem švihnu, s každým švihem kost mojí čepele urazí kus náhrobku jež míjím… Děsí mě, čím jsem se stal, co jsem přijal, ale zloba to odstrkuje do podvědomí. Ve tmě v dáli za náhrobky vidím mrtvé, snaží se dostat… Dostat pryč… Ne k masu. Ne ke mně. Bojí se mě. Začnu se smát, můj smích trhá na kusy i hluk bouře…
Pomalu dojdu k vesnici. Ani nevím jak dlouho jsem, ehm, spal… Podle měsíce soudím že chvíli. Došel jsem k hostinci, bylo tam shromáždění, kvůli mě a mé "odměně". Kopnutím jsem otevřel dveře. Zablýsklo se a já překročil práh. Téměř okamžitě halas utichne. „Pro boha našeho, jak je tohle možné“ zaslechnu. Několik mužů povstane a v jejich rukou se mihnou nože. Usměju se a sáhnu po kostěném jílci. Zaplaví mě vztek. „Už jednou mě zabili a chtějí znovu“ ozve se mi v hlavě. Meč mám v ruce takřka hned. Rychlým sekem přetnu tepnu osobě sedící na straně, ani nevím komu…
Když se přiblíží první útočník jen úkrokem uhnu jeho útoku a prostým sekem vyhřeznu jeho vnitřnosti. Využiju energie seku a vyrazím vpřed, jako blesk po nočním nebi proběhnu hospodou. Když otočkou skončím u baru, je za mnou kupa mrtvých těl a kaluže krve… Pokrývá mě krev. Projdu pomalu zpět ke dveřím, otočím se. V pozadí vidím krčit se muže jenž mi připadá povědomý… Dojdu k němu. Napřáhnu se. „Ne, vždyť jse…“ nedopoví, moje čepel se zanoří do jeho oka. Vezmu si jeho plášť a košili, padne mi dobře. Když o tělo ženy jíž jsem sťal hned ve dveřích, ano je to žena, to mi došlo až teď, otírám zkrvavenou čepel meče. ani se nezachvěju, jen cítím zadostiučinění. „Zasloužili si to“ slyším v hlavě. Při odchodu převrhnu lampu. Až v půli vsi, když slyším praskání dřeva, mi dojde, že muž jehož jsem zabil, měl důvod se mi mstít, že nevím ani kdo to byl… A co jsem udělal, co se ze mě vlastní volbou stalo. Steče mi slza, ale pohladím jílec meče a nenávist ten pocit i slzu odvane. "Jen slabost" slyším sebe ve své hlavě. Smrt si zasloužil a já už zjistím kdo to byl… Odcházim pomalým krokem a provázen rudým svitem ohně… Vítr mi přináší pach pálených těl…