Poslední IV

Hanka doslova zářila. Nemyslím tím, že jí to slušelo ale, protože se její koutky rozšířily snad přes celou její hlavu. Zaháknutá za můj loket, se nechala vést do jednoho z tajných klubů, kam jsem dřív chodila se pobavit. Pro někoho její úrovně to bude sice trochu…ostré a nebezpečné ale poradí si. Navíc tam budu okolo já. Nenechala bych jí ublížit…pokud budu nablízku.
Nikdo neví, co teď prožívám. Jaké myšlenky se mi honí hlavou. Zda si vůbec uvědomuji, jak moc nebezpečné to pro Hanku může být. Ona sama si toho vědoma není. Nevím, jestli spoléhá na mě, to co vím je…že by to dělat neměla. Čím víc jsme se blížili ke klubu, tím víc jsem zapomínala na to, že je Hanka se mnou. Myslela jsem jenom na jedno, na svou povinnost vůči druhu. Vše ostatní je naprosto nepodstatné. Ale nejsem pošetilá. Nechci jen tak někoho. Mám už svého „vyvoleného“ vybraného. Muž, který mě uhání snad od doby, kdy jsem přišla o paměť. Muž s takovou vnitřní silou, která mě k němu právě teď, v tuhle chvíli, táhla jako magnet. Cítila jsem ho dřív, než jsme přišli k vstupní chodbě. Nebylo pochyb. Je tam a čeká na mě.
„To jsi mě překvapila Sorayo.“ Pískla, když viděla, že mou tvář stále neopouštěl úsměv. Cítila jsem se neobvykle dobře, i když jsem pořád cítila vyčerpání. Doslova jsem se ale třásla natěšená, až uvidím svůj odraz tváře v jeho zlatých očích. Uvědomila jsem si, že moje společnice nějak zaostává. Ohlédla jsem se. Šla pět kroků za mnou a zpomalovala. Ten její veselý škleb ovšem drobet pohasínal, když viděla, kde jsem se zastavila. Vstup do budovy vypadal jako po nějakém výbuchu. U vchodu jsem si okamžitě všimla muže, kamuflovaného za lampu. Chameleoni se snadno poznají. Neživé věci nevyzařují auru. Tenhle jí měl plazivou vlezlou s lehkým zápachem kanálu, po deštích. Hanka možná cítila totéž ale nepoznala, odkud to jde, nebo z jakého tvora to je. Na to jsou její smysly příliš nedokonalé. Když se jedna ze tří ramen osvětlení pohnula, lekla se.
„Kohopak to vidí moje staré oči.“ Z lampy se najednou zformoval vysoký vyhublý, nemocně vyhlížející muž s mastnými dlouhými blond vlasy. „Věděl jsem, že se dneska ukážeš.“
„Jak jsi to mohl vědět?“ optala jsem se ho zamračeně. Nikdo o mé cestě sem nevěděl, kromě jediného muže, čekajícího uvnitř. Podle náhlého rychlého zesílení pachu, bych hádala, že mi jde naproti, ale může to znamenat také změnu emocí. Velmi těžko se to rozpoznává, a jelikož mě bližší zkoumání nezajímalo, dál jsem to neřešila. „Copak, pro tebe dnešní program není lákavý?“ Přimhouřila jsem oči. Nevím, o čem mluví, ale to mu najevo dávat nebudu.
„Jistě.“ Souhlasila jsem. Nebudu se ho vyptávat, mohl by něco roznést. Zjistím si to raději sama. Sledoval nás, jak vcházíme a tiše se pro sebe chechtal. Hnusný chlap. Než mít jeho, nechám ráda svou rasu vyhynout. Mám příliš bujnou fantazii, hned jsem si představila, jak by dopadli naši potomci. Oklepala jsem se s kyselým obličejem a vstoupila. Je načase se pobavit a nemyslet na nepříjemné hnusné muže.