Svět pod kamenem

Jednoho deštivého odpoledne, vyšel jistý starý pastevec ze své polorozpadlé salaše a vykasal si lněné kalhoty pomalu až nad břicho. Vydal se do strmého svahu a přesně uprostřed si sedl na velký placatý kámen, jak už to měl léta ve zvyku. Nacpal si svou dýmku tabákem, zapálil a začal pomalu bafat. S úsměvem na tváři se rozhlížel po malebném okolí. Pak, když byl spokojen s tímto výhledem, si nahlas odfrkl, dvakrát utřel nos do rukávu, hlasitě zachrochtal a odplivl si do trávy. Potom se to stalo.



Mnohé světy jsou mezi sebou propojeny určitými magickými branami, které se spouštějí nějakými zaklínadly, rituály, nebo jsou jen jednoduše průchozí tam a zase zpět, jako v otáčecích dveřích. Existoval ovšem jeden průchod, jenž byl kdysi vytvořen mocným černokněžníkem, který byl už ale poněkud starší a rád se vyžíval v různých dětinských naschválech. Portál, který spojoval náš svět s magií nabitou Artrií, se dal otevřít jen tak, že jste přišli na ono magické místo, a udělali řadu celkem nechutných úkonů. Za celou tisíciletou historii existence tohoto portálu, jim prošel jen jednou sám černokněžník, jeden dobrodruh a nakonec starý pastevec. Ale o tom vlastně tenhle příběh vůbec není...nebo možná jen trochu.

***

Malé město Ornice, bylo známo svou pohostinností k dobrodruhům a jiné podobné verbeži, kteří putovali napříč různými královstvími a hledali zde na chvíli oddech, či zábavu. Vůbec to nebylo na škodu, jelikož místní obyvatelstvo tak nabylo dost zvláštního koloritu. Mnozí obyvatelé vypadali jako udatní seveřané, či horkokrevní jižané. Proto se zde rodili v celku zdravé a silné děti, které rostly v silné a zdravé občany. Ovšem tak jak se chovali k hrdinům a rekům, tak se nechovali k podvodníkům a zlodějům.

Na Ornickém náměstí bylo poněkud živo. V kládách, zde byli zavřeni dva muži, a tvářili se dosti…nepohodlně. Ten první měl hustý černý plnovous a docela plné tváře. Modré oči mu lítali netrpělivě sem a tam jako gumový míček. S hrůzou očekával, z které strany přiletí shnilé rajče tentokrát. Jeho dlouhé černé vlasy byly již dost zaneřáděné od okurek a salátů, ovšem teď přišli místní i s nechutně zelenými a měkkými rajskými jablíčky. Druhý trestanec, se nervózně usmíval. Udržovaná kozí bradka mu dávala punc vychytralosti, stejně jako jeho hnědé oči. Propadlé tváře a orlí nos, jen dokreslovaly povahu, tohoto zřejmě neobvyklého člověka.

„Myslíte, že se z toho tentokrát dostaneme, pane?“ zeptal se muž s kozí bradkou a vyhublým tělem.

„Nebuď takový pesimista, Cedriku. Tihle ti křupani na nás vyhážou své shnilé ovoce, a pak nás určitě pustí. Už jsme byli v horších nesnázích. Pamatuješ, jak mě jednou chytil ten skřet s jeho manželkou v tom nejlepším?“ uchechtl se tlouštík s plnovousem.

„Jo! Tenkrát jste málem přišel o své nádobičko. Ještě štěstí, že jste zakopnul a zalehnul toho nebožáka svým tělem.“

„To byl hrdinský kousek hodný rytíře Percivala z Budníčku, Cedriku!“

„Jistě můj pane. Ale tohle jméno vám vůbec nesluší. Jméno Drtikosť z Fajlenfjordu se mi zdálo lepší.“

„Myslíš? Něco na tom bude.“

Na drobné dřevěné podium, na kterém byli oba trestaní vystaveni odivu obyvatel města, vystoupil muž nastrojený v barevné uniformě. Pod paží si nesl jakýsi pergamen opatřený červenou pečetí.

Napochodoval přesně mezi trestance a pak si nahlas odkašlal. Pomalu rozvinul pergamen a pak začal předčítat:

„Jménem městské rady! Grešmul z Vinohradu a Cedrik, řečený Tupohlavý, jsou odsouzeni za zločiny, jež spáchali na území překrásného města Ornice. Činy, jichž se dopustili, jsou nepopiratelné a navíc jsou podloženy svědectvím desítek lidí. Těmito činy jsou:

Smilstvo, podvodná hra v kostky, krádež měšce s obnosem deseti gulvů, napadení pana starosty, pokousání členů městské hlídky a v neposlední řadě, zneužití mladé panny. Za tyto činy, se odsuzují k deseti ranám bičem a k useknutí hlavy. Maté nějaké slova své obhajoby?“ zeptal se prošedivělý muž s velikým a hustým knírem, přičemž se mu oči rozjely na obě strany, kde stáli předklonění oba obžalovaní.

„Slyšte, lide Ornický! Jsem nevinen. Ta žena byla povolná, kostky cinknul protihráč, měšec se válel jen tak na onom opasku a vůbec nikdo ho nestřežil! Pan starosta mne kopnul první a já mu to jen oplatil, členové hlídky byli pokousáni pouze Cedrikem a ten žádnou nakažlivou nemocí netrpí…a nakonec… ta dívka pannou nebyla, už před tím než jsem s ní měl co dočinění já!“ po tomto slavném výroku, který ostatně vešel do místní kroniky, se dal shromážděný lid do smíchu, jenž nedokázal přehlušit ani onen šedivý hlasatel a dokonce ani starosta, který rozčileně vycupital na podium a začal máchat zuřivě rukama.

Nakonec však tento hlahol utichl, ale jaké bylo překvapení, když se starosta otočil k odsouzeným. Místo dvou zbídačených lumpů, tam byly dvě malé hromádky zkažené zeleniny.



****

„Ti místní jsou hlupáci Cedriku,“ hýkal udýchaně vousáč, jenž zřejmě střídal svá jména jako na běžícím páse.

„Nepochybně. Jak je možné, že ty klády nepřibyli k těm stojanům?“

„Možná si mysleli, že když nás budou mít stále na očích, tak jim nikam neutečeme.“

„Myslím, že bychom se měli schovat, do támhle toho lesa pane,“ ukazovalo vyhublé páže, jedním koncem klády k nedalekému lesíku, který se ovšem netvářil moc hustě.

„Copak ses za ty léta semnou nic nenaučil, tupče? Tam nás budou hledat jako první. My se musíme vydat po silnici. To je ta nejlepší cesta pro úprk.“

„A jak se zbavíme téhle přítěže, pane? Tíží mě to jako olovo a nohy mi už dřevění od únavy.“

„To je tím že jíš málo masa! Furt jen samé tuříny!“ zanadával vypasený vousáč.

„Já bych maso i jedl. Jen kdybyste mi nějaké nechal, pane!“ řekl ukřivděně Cedrik.

„Nestěžuj si. Správné páže, si umí ukradnout jídlo z pánova stolu, aniž by si toho kdo všiml.“

Po tomto rozhovoru, zavládlo mezi dvěma uprchlíky opět ticho. Jen zmožené hýkaní, funění a zrychlené dýchání, vyplňovalo tíživou atmosféru bezhlavého úprku do bezpečí. Jan z Nosvícvody, jak se vousatý šlechtic doopravdy jmenoval, byl tím nejvychytralejším, nejzbabělejším, nejsebestřednějším člověkem, jaký kdy putoval po těchto končinách. Jan byl nejmladším dítětem pána z Nosvícvod. Ten jich měl celkem čtrnáct, a tak není divu, že Janova výchova byla poněkud zanedbaná. Zvlášť když se o jeho péči staral jeden ožrala z místního hostince, který ho naučil všem možným podvodům, podvůdkům a nekalostem které znal. Netrvalo proto dlouho a Jan se ocitl před branou rodného hradu. Se svým oslíkem, mečem a malým klukem jménem Cedrik, který mu měl dělat páže, se vydal na zkušenou do divokého světa Artrie, světa pod kamenem. Tak tedy začalo putování slavného podvodníka, labužníka dobrých vín, jedlíka vynikajících pochoutek a znalce žen. Muže, který používal na dvacet různých jmen a nůž místo zubního kartáčku.