Alfa a omega 1.

Velké příběhy mívají velkolepé konce, to je nepsané pravidlo. A každý příběh by měl svého konce jednou dojít, všechno musí mít svou omegu, jíž předcházela alfa. Konec má i ten největší příběh v dějinách planety Země, lidstvo. Konec nebyl vůbec velkolepý. Trvalo to jen pár dní a lidstvo jak ho známe přestalo existovat.
Ač si to nechceme přiznat, lidstvo ve své podstatě funguje jako nemoc, zhoubný virus, jež napadl planetu Zemi. Rakovina, jež zemi vyžírá z nitra i z povrchu. Každý ví že planeta Země není nekonečná zásobárna surovin, její možnosti jsou omezené, ale valná většina jejího obyvatelstva se to nestará. Nás se to přece netýká, to je záležitost věků. O to se přeci nemusíme starat. Toho času proběhla médii nenápadná kratičká zpráva o studii vědců z jedné univerzity ve Spojených státech. Byla velmi šokující, ale lidé se jí příliš nezabývali, kolik takových studií ročné v médiích proběhne, jsou to přeci jen teorie. Planeta Země je nenávratně zničena a lidstvo jak ho známe vyhyne circa do sta let. S úbytkem zdrojů přijdou války o suroviny, přijde hladomor. Tato šokující zpráva mohla být zapomenuta, ale v tomto případě se tomu tak nestalo. Stále více vědců z celého světa se teorií zabývalo, stále více vědců se přiklánělo k pravdivosti této teze. Obyčejní lidé tomu však nevěnovali pozornost. Co je jim po nějakých mozcích. V odborných a vysokých politických kruzích to ale nesmírně vřelo. Je to pravda? Opravdu se Země již nedá zachránit?
Pak přišel začátek konce. Vědecké špičky se na sympóziu v Ženevě shodly, že teorie je pravdivá. Planeta Země je zničena. Po celém světě se ještě téhož večera objevily na všech obrazovkách a monitorech hlavy států a promlouvaly ke svým národům. Některé s k problému stavěly stejně, jiné odlišně, ale jedna věc byla nad míru jasná, každý člověk na Zemi má problém a problémy jednotlivce jsou druhořadé, v tuto chvíli neexistující.
Frank Moran si to ale nemyslel. Pro něj skončil svět už dnešním polednem. Frank byl padesátník, vlasy pepře a soli, silné postavy, který celý život dřel jako přístavní dělník, aby mohl zabezpečit rodinu. Která mu byla nade vše. Nechtěl aby šli s ním, ale nedali se přemluvit. Teď, když vyjížděli autem z večerního trajektu, vládla ve voze pochmurná nálada. Frank byl zabřednutý ve svých myšlenkách na sedadle spolujezdce, jeho žena s dcerou vzadu plakaly a jeho syn Keith, usazený za volantem se jen strnule věnoval řízení. Byl v nemocnici na pevnině a teď se vraceli domů na ostrov. Rakovina. Frankovo potěšení, jež si v notných dávkách dopřával se obrátilo proti němu. Miloval ten pocit, když si po těžké dřině v přístavu zapálil a vychutnávajíce si dým, kouřil a přemýšlel. Teď je všemu konec. I oni samozřejmě viděli na televizích v čekárně trajektu projev prezidenta, ale neměli sílu věnovat mu pozornost. Měli Franka rádi, milovali ho a celý svět jim byl teď ukradený. Catherine s dcerou přestaly plakat a smutně se koukaly z okna. V naprosté tichosti dojeli k domu. Frank vystoupil a v mrákotách prohlásil: „Jdu se trochu projít, nečekejte na mě.“
Jeho kroky zamířily do přístavu, ten byl jeho život. Všeobecný frmol ale dnes nevnímal. Kolegové a kamarádi mu kývali na pozdrav, ale on jen nepřítomně odpovídal. Nikdo jiný kromě něj a jeho rodiny to nevěděl. Zemře. Ještě na to nebyl připravený. Zrovna teď, když po letech konečně splatil hypotéku na dům. Chtěli teď s Kate jet na Hawai, trochu si užívat. To všechno je pryč. Nevěnoval pozornost ani hloučkům postávajícím na každém rohu, jež zuřivě debatovaly, lidé se překřikovali a v jejich očích byl strach. Frank postupně prošel skoro celý ostrov, až se zastavil před hospodou, kde s kamarády chodili po práci na pár piv, aby spláchli těžkou dřinu v přístavu. Vešel dovnitř. Dnes se opije.