Labyrint - 5. část

Aderano se pomalu šoural kupředu. Rukou skrytou v pruhu látky se přidržoval zdi. Snad po sté děkoval za štěstí, že mu ta staré věcička zůstala. Nedokázal si představit, jak by se pohyboval, kdyby ji neměl. Alespoň tedy ne bez hromady pádů a nových modřin. Černé stěny ve tmě stěží rozeznával a samotná myšlenka přímého kontaktu s chladnými zdmi ho naplňoval hrůzou.
Každý krok se mu zdál být začátkem a zároveň i koncem. Fantasie otevírala v jeho mysli obrazy plné bezedných propastí a bledých přízraků. Při každém kroku sbíral ze dna své duše veškerou odvahu, aby ji v zápětí mohl opět ztratit a o kousek dál zase znovu nalézt. V několika minutách alespoň tisíckrát překonal svůj strach. Nevěděl, kam jde a ve vteřině ztratil veškerou představu, odkud vyšel. Přesto se nedokázal přinutit zastavit. Krok za krokem se sunul vpřed a přitom se pečlivě snažil nemyslet na to, že od děsivých zdí ho dělí je tenký proužek vydělané kůže.
Přes všechno odhodlání, však cítil, jak jej rychle opouští síly. Věděl, že už brzy nebude schopen dalšího kroku. Přehodil si kapuci pláště přes hlavu a váhavě se opřel o zeď, když se nic nestalo, sklouzl po ní k zemi.
S nohama přitaženýma k hrudi a rukama spletenýma kolem kolen, vyčkával, až se mu navrátí síla. V hrdle ho pálilo, ale čutora s vodou zmizela spolu se zbraněmi. Zavřel oči a snažil se nevnímat ledový pařát, který mu stále silněji svíral srdce. Nechtěl na to myslet, ale hrozně se bál. Měl strach, že se spletl a Alegra měla pravdu.
Ani nevěděl, jak se mu podařilo usnout, ale probudilo ho světlo. Zprvu si myslel, že se mu jen něco zdá, pak ale otevřel oči a pochopil, že se k němu jednou z chodeb kdosi blíží. Stále opřen o zeď se pomalu vyškrábal na nohy. Ať měla budoucnost přinést cokoli, byl připraven se tomu postavit. Už nechtěl utíkat.
Každá vteřina se vlekla podobná věčnosti. Mladík se začal třást. Chlad kamenné podlahy mu skrz bosá chodidla vnikl až do morku kostí a usídlil se tam jako strašlivá předzvěst konce. V tom jediném okamžiku by dal cokoliv za to, aby čekání došlo svého konce a cizinec konečně stál před ním. Trvalo ještě několik okamžiků a přání se stalo skutečností. Ovšem jen proto, aby se následně změnilo v noční můru.

Tančící světlo ohně vklouzlo do chodby. Uprostřed jeho kruhu stál muž o něco málo vyšší než Aderano, avšak patrně s téměř poloviční vahou. Byl zahalený v dlouhém plášti, jeho pleť byla bledá a prsty zakončovaly dlouhé zahnuté nehty podobné dravčím spárům.
Pozdrav se mladíkovi zadrhl v hrdle. Na malý okamžik zatoužil vrátit čas a protáhnout dobu mučivého čekání. Nejlépe na věčnost.
Rychle se okřikl, koneckonců, ač trochu zvláštní, osoba před ním musela být člověk. Nasadil diplomatický úsměv. Zvedl ruce dlaněmi od sebe na znamení, že nechce bojovat. V tom okamžiku se jeho zrak poprvé setkal s očima cizince. A to něco v něm, co nepřestávalo doufat, s panickou hrůzou vzalo nohy na ramena. Ty oči ho vyvedli z omylu. Byly celé vyplněné temnotou a nejvíce se podobaly otvorům do nicoty. Neexistovalo v nich nic, svět, naděje ani soucit.
Vrhl se stranou. Vteřinu na to proťala krátká čepel vzduch přesně v místech, kde před několika málo okamžiky spočívalo jeho hrdlo.
Mladík netušil, kdy cizinec tasil, vůbec to nezaregistroval, ale neměl pražádnou chuť ani čas to zjišťovat.
Zdraví končetin mu zachránila pouze včasná reakce. Snědé ruce se rozletěly do stran v úhybném manévru před rozmazanou šmouhou, jež ve skutečnosti byla nepřátelskou čepelí. Rychlým úskokem se dostal z dosahu zpětného seku. Právě tam se ho štěstí rozhodlo opustit. Skok byl příliš dlouhý. Zády narazil na stěnu. Hlava bolestivě křísla o chladné kameny. Svět se opět otočil, a když se vrátil na své místo, zjistil Aderano, že sedí na zemi zpola opřen o chladný kámen a zpoza blížící se zbraně na něj hledí černé oči studenější než ledové pláně v okolí hor. Ten poslední moment se zdál nepřirozeně dlouhý, krátký meč jakoby se vzduchem pohyboval celá staletí.
Uvnitř mladé mysli zoufale zaplakalo malé dítě. Náhle však umlklo zatlačeno příchodem něčeho většího, soukromým démonem, jenž Aderana poháněl celý životem. Dobře skrytá část osobnosti, která se odmítala vzdát a smířit s osudem, která ho vehnala až do chřtánu labyrintu a naštěstí také ta, jež nikdy nepřestala být bojovníkem, se opět probudila k životu.
Snědé paže se pohnuly rychlostí útočící kobry. Váha se přesunula na koleno pokrčené nohy. Stačila mu vteřina, a ocitl se uvnitř soupeřova seku. Pravou rukou udeřil do napřažené paže. Chladná ocel zazvonila o dlažbu. Ve stejné chvíli se jeho levý loket zabořil soupeři do břicha. V dokončení celého procesu si uvolnil jednu nohu a v dokonale známém oblouku jí podmetl protivníkovy končetiny.
Pomalu vydechnul a stáhnul dlaně z nepřirozeně vyvrácené hlavy. V uších ještě slyšel ozvěnu suché lupnutí lámaného vazu. Zavřel oči a sklouzl z mrtvého těla zvolna chladnoucího na tmavé zemi. Stále tomu odmítal uvěřit, vše se stalo tak rychle. Ještě jednou zhluboka nasál chladný vzduch a otevřel oči. V hrdle se mu zadrhl překvapený výkřik. V ústí chodby se tyčila vysoká silueta a zbraň, kterou neznámý svíral v ruce, se přízračně leskla.
Aderano sebral meč po padlém a vyšvihl se na nohy. Pak si všiml, že nově příchozí nehledí na něj, sledoval mrtvého. Když zvedl tvář a jejich oči se setkaly, zavrtěl cizinec hlavou a pomalu k mladíkovi vykročil. Jeho meč zmizel v záhybech pláště.
„Co to…?“
Příchozí ho nenechal domluvit. „Musíme odtud pryč, málokdy chodí o samotě a on se o jejich smrti vždycky hned dozví.“
„Kdo on?“ Šedé oči ho probodly s intenzitou planoucího meče. Pak cizinec znovu zavrtěl hlavou a mávnul rukou. „Na tom nezáleží, pojď, než bude pozdě.“
Z jeho slov čišela nervozita Aderano zaváhal, ale nakonec mu to nedalo. Založil si ruce na hrudi.
„A kdo jste vy?“
„Gerel, strážce Ga-nel tel, toho jemuž říkáte Labyrint.“ odpověděl tiše muž a mírně se uklonil, vypadalo to, že by rád ještě něco dodal, ale cosi jej vyvedlo z míry. Jeho pohled se stočil k jednomu z tunelů. Aderanovi se zdálo, že se odtamtud ozývají opatrné kroky.
Gerel, pokynul do tmy za svými zády, ale oči nespouštěl z ústí zvolna ožívající chodby.
„Vyber si, buď pojď se mnou, nebo zde zemři.“
Celé místo ztichlo v očekávání svého osudu a na malý okamžik se zdálo, že naslouchá vše včetně mrtvých kamenů. Pak Aderano přikývnul a rozběhl se naznačeným směrem. Brzy se oba muži rozplynuli v temnotách.