Vzpomínky nás ničí

Pondělí - ráno - v prostorách Gymnázia…
Pondělí! Zase pondělí! Já ty pondělky tak nesnáším. Nechápu, jak nám mohli napařit v pondělí rozvrh až do čtvrt na pět. Člověk aby hned první den tvrdnul ve škole celej den. Takhle si máme užívat svoje mládí? Ale kvůli tomuhle jsem už soptil dost. Teď jsme s Áďou seděli na lavičce ve vestibulu a čekali jsme na Venny. Všichni ze třídy se tvářili, jakoby se v pátek nic nestalo. Na jednu stranu to bylo dobře, ale na druhou stranu mě to docela i mrzelo. Vojta mě ignoroval úplně.
Část třídy seděla taky na lavičkách a zbytek postával kolem nebo byl v bufetu. Nikdo z nich neměl ani tušení, co se přihodilo o víkendu. Nikdo z nich neměl ani páru o tom, čím vším jsme si museli projít. Popravdě řečeno, jsme to ani mi moc nevěděli.
Při cestě autem domů jsme se domluvili, že si tu knihu vezmu k sobě, ale že jí zatím neotevřu, že si jí prohlídneme až všichni tři najednou. Dalo mi to hodně sebe-přemlouvání, ale tu knihu jsem neotevřel. Hned jak jsem dorazil domů, jsem tu knihu schoval v mojí knihovně alá starožitnej příborník a mámě jsem potvrdil naši připravenou historku, kterou jsme už odříkali Venninejm rodičům. Ztratili jsme se při stezce odvahy a nemohli jsme najít cestu zpátky, protože něco poničilo ukazatele nazpátek. Když jsme bloudili lesem, tak Áďa se skutálela ze srázu. (To kvůli těm roztrhanejm kalhotám. Ale věřte mi, že bylo docela těžký vysvětlovat jim, že se jí při tom opravdu nic vážného nestalo, kord když viděli, že jsou celý od krve. Ale přesvědčilo je, že nemá ani jeden škrábanec, čemuž nemohli uvěřit.) Potom jsme byli tak unavení, že jsme si zdřímli pod tím vyvráceným stromem, kde bylo jakž takž sucho. No a pak nás vlastně k ránu našli rodiče Venny.
Jo mimochodem, rodiče Venny nás chtěly odvézt do nemocnice, ale podařilo se nám je přemluvit, že nám opravdu nic není. Bůh ví, co by v nás ještě našli. Nakonec by z toho vylezlo, že jsme zdrogovaný nebo tak něco. Nakonec mě vysadily přímo před domem a máma Venny mojí mámě vyprávěla, co se stalo, jak nás hledaly a jak to nakonec, podle nich, dobře dopadlo. Moje máma se strašně zděsila a pak mě dlouze objala. Znáte to, mateřský pudy se nezapřou. I já jsem byl docela rád, že jsem byl opět v bezpečí domova. David, mámin přítel s kterým už je bezmála už dva a půl roku, se ještě nevrátil ze školení z Prahy. Odjel tam v pátek ráno a měl se vrátit zítra. Je to moc hodnej chlap, jak na mámu tak i na mě. Má mámu moc rád a ona jeho taky. Takovýho jsem jí vždycky přál. Doufám, že jim to vydrží napořád. (Jen tak mimochodem, jeho syn je fakt hezkej.)
Mé hloubání nad mámou a jejím zaslouženým štěstím přerušila až Venny.
„Ahoj,“ pozdravila celou třídu. Přišla s Kubou. Nejspíš byl přes noc u ní. Nedivím se, taky bych přes noc byl rád s někým, kdo mě podrží. Bohužel moje poslední láska skončila tragicky.
…

V únoru - ve městě…
Konečně nějaký volno! Už jsem myslel, že mě z tý školy zcvokne. Já vim, je to sice jenom jeden den, ale strašně se mi hodí. Celý víkend budu se svou drahou polovičkou! Plánujeme to už aspoň měsíc, ale vždycky nám do toho něco vlezlo.
Od tý doby, co jsem s Patrikem, se můj život hodně změnil. K lepšímu, samozřejmě. Prožil se mnou ty nejtěžší chvíle mýho dosavadního života. Prostě on je ten můj Pan Dokonalej. Teď vím, že jsem se mýlil, když jsem se zamiloval do Vy-(ne)víte-koho. Patrik je ten, se kterým chci být až do konce života. Jo a už jsme spolu pět měsíců! Dokážete si to představit? První vztah a hned trefa do černýho! Teda první doopravdickej vztah, protože platonickej už jsem zažil, a to hned dvakrát.
Vlastně kecám, pět měsíců budem spolu přesně zítra. Taky proto, jsme chtěli společně strávit aspoň tenhle víkend.
Zrovna jsem mu šel naproti se ségrou. Jo, není to tak úplně ségra, je to moje spolužačka ze základky a jsme moc moc moc dobří kámoši. Jo a jmenuje se Lucka.
S Patrikem jsme se měli setkat někde na cestě z nádraží. Sice bydlí v Lípě, ale přes týden je na koleji v Praze. To víte, vysokoškolák. Taky jsem na něj pyšnej! Kdo by nebyl, když mu to tak krásně na tý škole jde a vy na tom máte taky zásluhu! Pravidelně se s ním učím a usměrňuju ho, aby to nelajdal.
Pomalu jsme sešli třídou vítězství na Masarykovo náměstí. (Pro ty, co jsou z Lípy a neznají název třída vítězství, tak je to Mariánská, a hlavní třída je Jindřicha z Lipé, jen tak pro pořádek.) Na chvilku jsme si tam sedli na lavičky. Měli jsme dost času. Bylo teprve půl jedný a Patrik měl dorazit nějak kolem druhý. Tak jsme si se ségrou popovídali.
„Ty jo, já už se na něj tak těšim! Celej tejden jsem ho neviděl. Jo a řikal jsem ti vůbec, že si nechal udělat novej účes?“
„Ne neřikal. Pochlub se.“
„Fakt sem ti to neřikal? No tak to je se mnou teda už strašný! Takovou důležitou věc a neříct ti to,“ usmál jsem se a ona taky.
„A jak se teda nechal ostříhat? Povíš mi to?“
„To bych právě taky rád věděl. Nechtěl mi to říct, že mě chce prej překvapit. Jestli se nechal ostříhat dohola, tak to ho normálně poženu sviňskym krokem.“
„Já bych se k tobě přidala. Takový krásný vlasy a nechat si je vostříhat by byla pěkná hovadina.“
„Mno přesně to sem mu řikal. Ale neřekl mi ani slovo, jak si to nechal udělat. Prostě prej, že to bude překvape-ní.“
„Tak na to jsem teda taky zvědavá,“ zkonstatovala Lucka.
„Jo a co Pavlik?“ vzpomněl jsem si na jejího přítele, s kterým to taky měla na vážno, „V kolik se máte vůbec sejít?“
„Mno, řikal, že to záleží na mě. Prej mu mám prozvonit, až půjdem naproti Patrikovi a on, že vyrazí a sejdem se u Merkuru“
„Jo, tak to je dobrý. Aspoň tady nezkysnu samotnej.“
„To se neboj, že bych tě tady nechala o samotě. Bych tady zůstala i s Pavlíkem, když by přišel dřív,“ řekla s úsměvem.
„Jo dobře, možná ti i věřim. Nehledě na to, že bych si mohl Pavlíka i na chvíli půjčit,“ řekl jsem a usmál se na ní takovým tím polo-šibalskym úsměvem.
„Tyyy!“ řekla a dloubla mě do boku.
„Jauvajs!“
Začali jsme se tam pošťuchovat navzájem a přestali vnímat okolí, kterýmu jsme museli připadat zralí na docenta Chocholouška.
…

Pondělí - ráno - ve vestibulu Gymnázia…
„A kdo jsi ty?“ ozvalo se mi v hlavě.
V očích se mi zaleskly slzy. Chybí mi. Nikdy se s tím nedokážu srovnat. Všechna ta sezení, všechny ty terapie, všichni ti doktoři, všechno bylo na nic.
Většina třídy už odešla směrem ke schodům.
„Copak se stalo?“ zeptala se ustaraně Áďa.
„Vzpomínky… To bude dobrý“ musel jsem si zakrýt tvář, aby ostatní mé slzy nezaregistrovali.
Áďa mě beze slov objala. Venny vyrazila s Kubou do třídy už při zvonění. Po chvilce jsem se uklidnil a spolu s Áďou jsme taky vyrazili na první hodinu, matematiku. Nic nám dnes neodpadalo, jak milé.
Pomalu jsme mlčky došli do třídy. Jen jsme dosedli každý na svoje místo, ozvalo se…
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

První hodina - Kmenová třída - Ma…
Dnešní hodina byla díkybohu opakovací. No, díkybohu podle toho, jak se to vezme. Tenhle týden bychom měli psát jednu z těch větších písemek, ale čtvrtletní práce to ještě nebude. Bylo to zvláštní, ale mě, Áďu či Venny učitelka za celou hodinu ani jednou nevyvolala. Ale nevypadali jsme nějak extra ustaraně. Tedy alespoň holky, já musel vypadat hrozně. Ale už mi to bylo jedno. Celou hodinu jsem v podstatě myslel na spoustu jiných věcí. Na páteční incident, tajemný dům, Patrika. Ale hlavně jsem přemýšlel o tý knize. A něco mi říkalo, že holky na tom jsou úplně stejně. No ale jenom s tou knihou, samozřejmě.
…

V únoru - ve městě…
Po chvilce pošťuchování jsme si zase povídali a nakonec jsme si dokonce zatančili. Na náměstí, kde projde nejvíc lidí. Pochopíte to? Já jo, prostě Bohnice volají. Ale náhodou to byla sranda, sledovat ostatní, jak na nás civěj pomalu s otevřenou pusou. Ale nám to nevadilo. Prostě jsme si užívali radostné chvíle svého života. Pak jsme ale uslyšeli odbíjet radnickou věž. Druhá hodina. Zarazil jsme se.
„Sakra! Dyť sme úplně zapomněli na čas! Patrik už by měl bejt na nádraží,“ řekl jsem a okamžitě Lucku zatáh-nul za ruku, abychom šli.
„No jo, tak stejně se máme sejít před Priorem, ne? Tak nemusíme pospíchat,“ namítla ségra.
„Jo, ale já ho chtěl překvapit, víš? Že bych na něj čekal už na nádraží a vrhnul se mu tam nečekaně kolem kr-ku.“
„No tak ho překvapíš jindy. Neboj, budeš mít eště spoustu příležitostí, ne snad?“
„Mno … Máš pravdu, ale tak pojďme. Stejně tě chci doprovodit až před ten Merkur.“
„Tak jo, jdeme.“ A vyrazili jsme po hlavní třídě směrem k Prioru a dál k Merkuru.
Zastavili jsme až na křižovatce u Banca, kde jsme čekali na zelenou. Sice jelo jen jedno auto za čas, ale nechtěli jsme to riskovat. Ségra do mě najednou šťouchla loktem.
…

O přestávce na chodbě před kmenovou třídou…
Poslední příklad se protáhl částečně i do přestávky. Já už stejně nepočítal pomalu od poloviny hodiny. Ale kvůli tomu, že bych to tak precizně uměl, to určitě nebylo. V podstatě to se mnou v pololetí šlo hodně z kopce. Nemít potvrzení od doktora, tak propadám z několika předmětů, v lepším či horším případě jsem z nich neklasifikován. To je snad jediná výhoda pravidelných pětapadesátiminutových sezení, kecání a poslouchání nesmyslů.
Jakmile učitelka skončila s počítáním příkladu na tabuli, odešel jsem s holkama na chodbu.
„Promiňte, že sem ráno nepřišla dřív, ale nějak sem to nestíhala. Málem sme s Kubou zaspali,“ začala konverzaci Venny.
„Nevadí. Všude bylo stejně moc lidí, takže bychom si ani nepopovídali,“ řekla Áďa.
„A co ta kniha? Je v pořádku? Nevšimla si jí máma?“ zeptala se mě Venny.
„Ne. Stačil jsem ji schovat, hned jak jsem dorazil. Tvoje máma ji dostatečně zaměstnala tím, že jí vyprávěla, jak nás hledali a podobně.“
„Jo? Tak to je dobře. Kde se teda dneska sejdem?“
„Asi budem muset bejt u nás doma, protože máma má odpolední a já musim hlídat. A kniha je vlastně u nás, tak ji aspoň nebudem muset nikam přenášet,“ řekl jsem a čekal, jestli holky budou s mým návrhem souhlasit.
„Tak jo, mně to nevadí. Co ty na to, Áďo?“
„Už jen při pouhý představě toho, že mám bejt ve společnosti tvýho nadrženýho hyperaktivního nevlastního bráchy, mě zase rozbolí každá část mýho milovanýho těla,“ promnula si holeň, jakoby se jí ozvala rána z druhý světový a pokračovala, „Ale co mám s váma asi tak dělat. Někdo na vás musí dohlížet. Jasně, že mi to nevadí,“ a usmála se na nás.
„Tak jo. Na čase se domluvíme pak. Teď už radši pojďme na jazyky,“ řekla Venny a připomněla mi tím Kučabu.
Jsem zvědav, jak se bude dneska chovat. Snad už ho přešlo to jeho milý chování.
Šli jsme si do třídy pro věci a vyrazili do přízemí, do učebny 102.
Došli jsme tam včas, ale učebna byla ještě zamčená. Divný. Kučaba jí vždycky otevíral na začátku přestávky. Hodina s námi byla jeho první pondělní hodina. Ale na suplování nebylo napsáno, že by měl chybět. Byli tam už všichni němčináři z naší třídy. Zaťukali jsme na jeho kabinet, který je hned naproti učebně, a ozvalo se…
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

V únoru - na křižovatce u Banca…
„Hele, támhle ti jde tvůj vyvolený,“ řekla mi ségra po tom, co mě dloubla, a ukázala mi na druhou stranu, kde po mostě šel Patrik. Kdyby mi to neřekla, tak ho z takový dálky nepoznám. Už jsem hodně krátkozra-kej a i přes brejle už pomalu nezavostřim.
On si nás všiml a zamával nám. Lucka mu taky zamávala a já mu poslal vzdušnej polibek. Jo, mohlo to vypadat úchylně, a nejspíš to tak i vypadalo, ale to mě vůbec nezajímalo. Jo a ten jeho účes byl bezvadnej. Nechal si do toho dát melír. Já ty jeho vlasy prostě zbožňuju!
Když už došel k přechodu, zrovna padla zelená. Nevěděl, že jdeme doprovodit ségru k Merkuru a tak taky vyrazil proti nám. Kdyby tak zůstal na druhé straně! Nebo kdybych si všímal času a vyrazili bychom dřív! Proč se to muselo stát? Proč zrovna on? Proč, kurva, proč?
Koukali jsme na sebe a vyrazili vstříc každý svému osudu. Jakmile ale udělal pár kroků na přechod, tak se směrem od Kauflandu vyřítilo závratnou rychlostí černý sportovní auto. Zaregistrovali jsme ho až v poslední chvíli. Ono … ono ho srazilo! A ještě k tomu ten parchant ujel! Nedokážete si představit, jak mi v tu chvíli bylo. Největší štěstí v mém životě se rozplynulo v jediném okamžiku. Okamžitě jsem se rozeběhl k němu a hystericky začal křičet, ať někdo zavolá záchranku. Lucka hned vytáhla mobil a volala. Klekl jsem si k němu a snažil se ho utěšovat. Tohle se nemělo stát! Nikdy! Sanitka přijela během chvíle, ale pro nás dva už bylo pozdě…
…

Druhá hodina - na chodbě mezi kabinetem Nj a učebnou 102…
Jen co jsme zaťukali, tak se dveře otevřely. Ale náš němčinář tam nebyl. Byla to paní Hronzová. Akorát odcházela na hodinu a šla zamknout kabinet.
„Dobrý den, pan Kučaba tady ještě není?“ zeptala se Klára.
„Ne, ten ještě nedorazil, ale měl by dorazit. Říkal, že dneska si chce domluvit něco s hereckým kroužkem, takže určitě dorazí. Kdyžtak ještě chvíli počkejte a když ani potom nepřijde, tak zajděte do kanceláře, ano? Já už musím na hodinu, už takhle jdu pozdě,“ odpověděla nám v rychlosti a při tom hledala správný klíč a zamykala dveře od kabinetu.
„Jo, aha, děkujem,“ řekla Klára a my jsme uvolnili paní učitelce cestu, aby mohla volně projít.
…

Uprostřed druhé hodiny v kanceláři školy…
Čekali jsme ještě asi deset minut, ale učitel pořád nikde. Tenhle týden měla mít službu Áďa s Ráďou, ale protože Ráďa dneska chyběla, zašel jsem do kanceláře s Áďou já.
Áďa zaťukala na dveře, otevřela a vešla dovnitř.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme.
„Dobrý den. Copak potřebujete?“ zeptala se nás sekretářka, paní Zakouřilová.
„My bychom chtěli oznámit, že nemáme učitele,“ řekla Áďa usmála se na ni.
„Jo tak vy nemáte učitele, jo? Eště řekněte, že vás to mrzí,“ řekla s úsměvem a poté se ještě zeptala, „A koho máte mít?“
„Pana Kučabu. Paní Hronzová nám na začátku hodiny říkala, že by měl přijít, ale nepřišel,“ odpověděla ji Áďa.
„Jo. Tak tady chvíli počkejte, já se půjdu zeptat paní zástupkyně, teď by měla mít volnou hodinu, tak jestli si vás vezme a rovnou se jí zeptám, jestli neví co je s panem Kučabou,“ a vyrazila do vedlejší kanceláře.
Po chvilce, asi dvou minutách, se vrátila.
„Tak už jsem tady. Tak paní Paszeková si vás vezme.“
„A prosím vás, nevíte tedy, co je s panem Kučabou?“ zeptal jsem se, protože jsem chtěl vědět, jestli do školy nepřišel třeba jenom kvůli mně.
„Nevím. Nemohli jsme se mu dovolat. Nebere to,“ řekla a pozvedla ruce a pokrčila rameny, „Paní Paszeková se mu pokouší ještě dovolat.“ V tu chvíli vešla zástupkyně do kanceláře.
„Furt to nebere. Tak to když tak zkusíme potom, teď je půjdu ohlídat, ať nám tu nerozbořej školu.“
„Dobře,“ řekla paní Zakouřilová a v tu chvíli zaťukali a vešli nějací další žáci, takže jsme se zástupkyní odešli zpět ke třídě.
…

V únoru - na křižovatce u Banca…
„To…to bude dobrý, sanitka je za chvíli tady. Jen v klidu lež, za…za chvíli je tady.“
Jak jsem mohl říkat “To bude dobrý“? Dyť ho před chvílí srazilo auto pomalu ve stopadesátikilometrový rych-losti a já řikám “To bude dobrý“?
„Tak co je s tou sanitkou?“ zakřičel jsem na Lucku, i když ona za nic nemohla.
„Už je na cestě,“ odpověděla mi klidným hlasem, protože věděla, že to asi s nervama momentálně nezvládám.
Uslyšely jsme sirény. Nemocnice byla pár set metrů od nás.
Všichni okolo jen čuměli a nikdo nepřišel blíž, aby nám pomohl, Všichni z toho měli jen podívanou.
„M…Martine?“
„Ano Patriku? Sanitka už jede…Hned je tady,“ slzy mi tekly proudem a hlas se mi nesnesitelně třásl.
Patrik se nemohl vůbec hýbat. Musel si udělat něco s páteří.Po čele mu stékal pramínek krve. Jestli toho parchanta, co mu to způsobil, někdy najdu, přísahám, že to pro něj nebude milý.
„Miluju tě,“ řekl a prsty sevřel mou ruku co nejpevnějc mohl.
„Já tebe taky,“ políbil jsem jeho ruku, kterou jsem držel v dlaních.
V tu chvíli akorát přijela sanitka…
…

Uprostřed druhé hodiny - Kmenová třída - Supl…
Paní Paszeková neměla klíče od učebny Nj, tak jsme museli jít do naší kmenový třídy, která naštěstí byla volná. Zbytek hodiny jsme celá třída tak nějak vesměs proklábosili. Kikča s Terkou a Terezou tam hrály i piškvorky nebo co to bylo.
Když jsme s Áďou seděli v poslední lavici a oba usilovně nad něčím přemýšleli, přiskočila k nám Klára a spustila tak prudce, až jsme se lekli a já málem spadl ze židle.
„Jakto žes mi nenapsal? No? Jak si to jako představuješ? Nenapsat mi? No?“ a nasadila k tomu ten svůj “přísnej“ výraz.
„Kurva, fuj. Tys mě vylekala. To už mi nikdy nedělej,“ snažil jsem se uklidnit.
„Sorka, nevěděla jsem, že vás to takhle vyleká. No, ale neodbíhej od tématu. Jakto žes nenapsal?“ a “přísně“ se na mě zadívala.
„No víš, my jsme s Áďou, Venny a jejíma rodičem byli stanovat a tak trochu jsme zabloudili. Trochu víc. Takže nějak nebyl čas psát. Promiň. Ale už mi je líp, neboj.“ Mám jiný věci na trápení.
„Dobře. Tentokrát ti to omluvim. A kde jste zabloudili?“
„Nevíme, v nějakym lese. Ale radši o tom nechcem mluvit,“ vložila se do toho docela nepřiměřeným způsobem Áďa.
„Aha. No dobře no,“ řekla Klára a odešla zpátky k Ivě.
„Nechtěl si ji to říct, že ne?“ zeptala se mě Áďa, když viděla, že si nás Klára už nevšímá.
„Ne to se neboj. Ještě nevíme, co se tam vůbec stalo, takže ani nemám v plánu to nikde rozkecávat.“
„Sem se fakt lekla, že jí to chceš říct.“
„No ale i tak sis mohla tu svou reakci ušetřit.“
„No jo, promiň. Pro příště se polepšim.“ Těmihle slovy jsme se znovu položili do hluboké přemýšlení.
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

V únoru - na křižovatce u Banca…
„Musíte mě vzít s sebou!“ …
Tak tomu by se dalo říct hysterie. Chudák saniťák. Vím, že jsem to přehnal a že některý slova jsem si mohl ušet-řit, ale on mi nechtěl dovolit, abych jel s nimi do nemocnice. Nedokázal pochopit, že Patrik je můj přítel!
„Dobře! Dobře,“ řekl nakonec, „ale uklidni se, jasný?“ chytil mě za rameno a vtáhnul mě do sanitky.
Hned jak jsme naskočili, tak se sanitka rozjela. Dveře saniťák zavřel až za rozjezdu.
Po předchozí zkušenosti se mě už ani nesnažili od Patrika odloučit. Stál jsem tam u něj a ten saniťák s ještě jedním chlápkem mě tam obcházeli. Zjišťovali, jak reaguje na okolí tím svým svítivým kukátkem do očí a dávali mu nějakou injekci. Nedokázal jsem promluvit ani slovo, jen jsem pevně držel jeho ruku. Ale jeho stisk stále víc a víc povoloval.
Upadl v bezvědomí …
…

Třetí hodina - Učebna Fy - Fy…
„Tak to se určitě zdrželi na angličtině, když chyběj všichni.“
„Tak já chvilku počkám,“ řekla Sochová a třídnici zase zavřela.
Všichni angličtináři se někde “zapomněli“ a Sochová se rozhodovala, jestli je má zapsat, ale Janča ji nakonec přesvědčila, že za to zpoždění asi nemůžou.
Tak jsme tedy začali s probíráním nové látky.
Honzu jsme s Áďou (už nejspíš nastálo) přesídlili k Hlavymu. Mno vlastně jsme trochu víc přeházeli celej zasedací pořádek. Chtěli jsme sedět všichni tři u sebe. Ostatní ani moc neprotestovali. Mno vlastně nepro-testovali jenom němčináři, protože angličtináři o těch změnách ještě nevěděli. Ale snad jim to vadit nebude. Vlastně s Vojtou jsme ani nehli, takže by reakce mohli bejt docela kladný. Já s Áďou jsme seděli spolu a Venny seděla s Nikolou v lavici před námi.
Uběhl kousek hodiny, kdy jsem zase nevnímal učitelčin výklad a pro změnu zase myslel na tu tajemnou knihu. Ale bylo to tak zvláštní. Ani jsem nemohl myslet na nic jiného. Nedokázal jsem z hlavy vyhnat vzpomínku na to, jak leží na stojanu uprostřed té místnosti s pentagramem. Ta vzpomínka mě pohlcovala čím dál tím víc a obraz třídy byl stále víc a víc rozmazaný. Nakonec mě pohltila úplně, čas ve třídě se zastavil.
…

V únoru - Centrální příjem NsP CL…
Otevřeli se hlavní dveře a z nich do haly vyběhla paní Devlová, Patrikova matka.
Vydala se do nemocnice, hned jak sem ji zavolal. Byla zrovna v práci. Naštěstí její známá to vzala za ní.
„Martine? Kde… Kde je?“ povídala roztřeseným hlasem.
Nedokázal jsem ji odpovědět. Jen jsem se na ní podíval a znovu sklopil hlavu.
Znáte takový ty scény z těch americkejch filmů, ze cvokáren, jak tam ti pološílení až šílení seděj v kolíbce a pohupují se? Tak nějak takhle jsem teď vypadal. Jen jsem tam tak seděl a kolíbal sebou.
Tváře jsem měl pokryté vrstvičkou soli… soli ze slz. Teď už žádné nestékaly jenom proto, že už mi žádné nezbyly.
„Ještě nám nechtějí nic říct. Prej…máme počkat,“ odpověděla za mě po chvilce ségra.
„Co Martin?“ paní Devlová se na mě podívala očima plných slz.
„Už přes hodinu nepromluvil ani slovo,“ řekla Lucka smutně.
Lucka sem dorazila chvíli poté, co Patrika odvezli na sál. Jediný, co jsme se dozvěděli, bylo to, že má nejspíš vnitřní krvácení do mozku, a to jen díky tomu, že jsem na saniťáka začal znova hysterčit. Potom mě od Patrika museli doslova odtrhnout. Od té chvíle jsem skoro nepromluvil. Jedině, když přišla ségra, tak jsem ji řekl, co jsem se dozvěděl.
Ségra se snažila Patrikovu mámu uklidnit a po chvilce šla paní Devlová ke mně a Lucka se vydala znovu zkusit zjistit nějaké informace. Patrikova máma mě beze slov objala a já ji. Oba jsme byli tak zdrcení a zoufalí. A v tom mě to napadlo.
„Paní Mošnová!“ vykřikl jsem až se paní Devlová lekla a Lucka se prudce otočila od informačního pultu, kde velmi rozhořčeně diskutovala s nějakou sestřičkou.
„Co? Kdo to je?“ zeptala se udiveně paní Devlová.
„To je máma našeho bejvalýho spolužáka. Pracuje tady,“ vysvětlovala ségra Patrikově mámě, „Já za ní hned skočim,“ řekla a hned chtěla odběhnout.
„Počkej,“ zastavil jsem ji, „Dyť ty ani nevíš, kde přesně pracuje. A hlavně tebe ani nezná. Půjdu za ní já, ty tu počkej s Patrikovou mámou,“ jen jsem to dopověděl vyrazil jsem do nejvyššího patra nemocnice.
Ani jsem to nezaregistroval, ale k výtahu jsem běžel. Než výtah přijel, připadalo mi to jako věčnost. Vešel jsem dovnitř a zmáčkl jsem devítku.
…

Uprostřed třetí hodiny - v podkroví tajemného domu…
„Ne! Znovu už ne!“ dostal se ze mě výkřik zoufalství.
„Jak?… Jak jsme se sem dostali?“ se Áďa.
„Mě se ptej,“ řekla Venny a šla se pokusit otevřít dveře z podkroví.
„Kurva… Nejdou otevřít,“ zaklela po několika nezdařených pokusech a vztekle do dveří kopla.
Mnohem víc mě však znepokojovalo něco úplně jiného. Když jsme odcházeli, celý dům se přece zhroutil! A ještě něco mi klidu moc nedodalo. Z oken kolem dokola se dovnitř linula zář, mnohem silnější, než kdyby venku svítilo pouze slunce, a vypadalo to, jakoby venku zuřila písečná bouře.
„Tak a co teď?“ řekla Áďa, když uviděla Venny jak ještě několikrát kopla do dveří.
„Čekat?“ navrhla Venny.
„Cože? A na co? Až sem přijde ta záhadná postava?“ namítla Áďa.
„Podívejte se…,“ přerušil jsem jejich rozhovor a ukázal jsem ven z okna.
Bouře sílila a stahovala se k podkroví ze všech stran.Okenice začaly stále víc a víc mlátit. Po chvíli našeho nepřítomného pohledu ven bouře z ničeho nic ustala.
„Co to k sakru bylo?“
„Něco mi říká, že tohle není všechno, že nás čeká mnohem víc,“ pověděla nám Venny.
A měla pravdu. Z oken se dovnitř vřítily víry písků a všechny se spojily v kruhu pentagramu, vprostřed místnosti. Z toho spojení sálala tak silná záře, že jsme si museli zakrýt oči. Záře sice po chvilce zeslabovala, ale zvenčí nepřestaly pronikat písečné víry. Pomalu jsme začali rozeznávat postavu stojící v samém středu pen-tagramu, v místě, kde se víry setkávaly.
„Do teď jste měli možnost poznat svou plnou moc. Dokažte, že si ji zasloužíte,“ promluvila tajemná postava příjemným ženským hlasem.
Jen, co tato slova dořekla, víry přestaly pronikat do podkroví a my jsme JI uviděli. V plné své kráse. Měla dlouhé černé vlasy a na sobě červené šaty, velice zvláštní šaty, ale krásné. A v levé ruce ta záhadná žena držela dýku s modře zářícím ostřím.
„Co… Cože? Moc?“ zeptala se Áďa, i když věděla, co tím má na mysli.
„Vaši magickou moc, tu kterou jste dostali při vaši poslední návštěvě tohoto domu. Osud vás vybral jako další Triádu Strážců. Dokažte, že se Osud nezmýlil.“
Zmateně jsme se po sobě podívali a jednohlasně se zeptali:
„Jak to máme dokázat?“
„Nenechte se zabít.“
„Zabít? A kým?“ zeptala se Venny, ale odpověď už nejspíš tušila, jako jediná z nás, protože pomalu se sunula dál od té ženy.
„Mnou…,“ potvrdila ta žena Venninu zlou předtuchu a doslova s plameny v očích se vrhla proti nám.
…

V únoru - NsP CL…
Vyběhl jsem schody do poslední patra a zamířil ke dveřím na konci chodby. Na štítku stálo Hlavní administrace-archiv. Zaťukal jsem. Nikdo neotevřel.
„Paní Mošnová před chvíli někam odběhla. Jestli chcete, počkejte si tady, za chvíli je zpátky,“ řekla nějaká žena, když viděla, jak jsem zoufalý.
„Děkuji, já počkám,“ poděkoval jsem za informaci a velmi nervózně jsem začal přešlapovat po chodbě.
…
„Martine? Co tu děláš?“ vyrušil mě po (pro mě dlouhé) chvíli něčí hlas.
„Je, dobrý den, paní Mošnová. Vy jste moje poslední naděje. Potřebuji od vás pomoct…,“ řekl jsme ji a ona mě vzala s sebou do kanceláře a tam jsem ji vše vylíčil.
…

Uprostřed souboje v podkroví …
„Sss, jau! Ještě jednou mě ta svině bodne a přísahám, že ji zabim.“ zasyčela Áďa, když se jí začala uzdravovat další bodná rána.
„Holky, měli bychom jí tentokrát konečně vzít ten nůž. Za chvíli se zase rozpohybuje.“
„Já teda k ní nejdu, já těch ran už schytala dost, podívej se na to tričko, bylo úplně nový,“ namítla Áďa.
„Venny?“ podíval jsem se na ni.
„A proč já? Proč ne ty?“
„Já ji znehybnil, tak teď je řada na tobě,“ usmál jsem se na ni, jak nejmileji jsem dokázal.
„Nechci nic říkat, ale už je zase pozdě,“ řekla Áďa a ukázala na tu ženu. Pomalu se začala pohybovat.
Když se rozpohybovala úplně, napřáhla se a znovu po nás hodila tu zatracenou dýku.
„Jáu! Kurva, už zase! Proč si vždycky vybere mě?“ vyjekla Áďa, když ji dýka zasáhla.
„Teleportato!“ řekla ta žena a dýka se přesunula zpět k ní. S dýkou v ruce šla proti nám.
„Tak už dost!“ křikla Venny. Mávnutím ruky ji odmrštila na druhou stranu místnosti. Dýka jí nárazem vypadla z ruky a dopadla kousek od nás. Šel jsem pro ní, sebral jsem ji a rychle jsem se vrátil k holkám. Žena se pomalu zvedala. Vypadalo to, že jí náraz dal docela zabrat.
„Ať se mi to povede, ať se mi to povede,“ říkal jsem si v duchu se zavřenýma očima, když jsem se jí pokoušel znovu znehybnit.
Otevřel jsem oči.
„Jo! Konečně!“ zajásal jsem.
Všichni tři jsme se k ní rozeběhli a já jí přitiskl nůž na krk. Z předchozích zkušeností z tohohle souboje jsme zjistili, že když s ní nějak pohneme, tak se znovu rozpohybuje. Áďa do ní kopla.
„Teď nám řekni, jak se odtud dostanem, nebo ti podříznem krk“ vyhrožovala jí Venny a já přitlačil na její dýku, která teď začala mnohem víc zářit.
„Obstáli jste… Nezmýlili jsme se ve vás,“ řekla s velkou úlevou ve hlase. Zavřela oči a pozvedla hlavu. V tu chvíli se proměnila ve vír nám již známých písků a zmizela.
„Cože? Kam zmizela?“
Stejné víry, v které se proměnila ta záhadná žena se objevily kolem nás a podkroví se začalo rozmazávat stejně jako předtím učebna fyziky.
Ocitl jsem se zpátky v naší realitě, ležel jsem na podlaze s dýkou v ruce a Áďou vedle sebe.
…

V únoru - Kancelář hlavni administrace - Archiv…
„Ahoj, Alice, tady Petra… Prosim tě, ty máš teď službu na hlavní chirurgii, viď?... Jo? No to je dobře. Potřebovala bych od tebe jednu informaci, jedná se o jednoho pacienta, kterýho teď přivezli po srážce s autem, před chvílí ho operovali …,“ paní Mošnová přikryla sluchátku telefonu a zeptala se mě, „Patrik Devla?“
„Jo…To je on,“ odpověděl jsme a napětí ve mně dosáhlo kritické hodnoty.
„Jo, to by mělo být ono,“ pokračovala do telefonu,“ Můžeš mi prosím říct, s čím ho operovali a jak na tom je?… Cože? A kdo ho operoval?… Dobře… Neboj, nikomu to neřeknu. Moc jsi mi pomohla… Zatím ahoj,“ položila sluchátko. Výraz v její tváři nebyl moc optimistický, ale ustaraný a zároveň naštvaný.
„Tak co? Co je mu? Proč nám to nechtěj říct?“
„Měl krvácení do mozku, tak ho museli akutně operovat a…,“ odmlčela se.
„A?!“
„Operace se nevyvíjela podle jejich představ.“
„Co… Cože? Ne!… Neříkejte mi že…,“ do očí se mi vhrkly slzy.
„Ne, to ne, zatím žije…Ale při operaci došlo k několika velmi vážných komplikacím… Upadl do kómatu a nevědí, jestli přežije noc...“
„Ne… Ne!!“
…

Uprostřed třetí hodiny - Učebna Fy - Fy…
„Ježišmarja, co tam děláte? Nestalo se vám nic?“ zeptala se nás Sochová, když uslyšela ránu a všimla si, že Áďa a já ležíme na zemi.
„Podkroví?“ řekla šeptem Áďa.
„Žena v červeném?“ ujišťoval jsem se dál.
„Dýka?“ zeptala se ještě Áďa a já ji ukázal svou ruku, ve které jsem ji stále držel.
„A kurva! Moje tričko! Podívej se na něj!“ zaklela ještě Áďa, než k nám stačil dojít Sochová.
„Tak jste v pořádku nebo ne? Co ste vyváděli?“ při pohledu na Ádino tričko se zarazila, „Co to máš s tričkem, Adélo?“ zeptala se s údivem a my se snažili dostat na nohy. Všechno nás bolelo. Opravdu jsme to všechno prožili. Dýku jsme raději schoval pod tašku. Moc se nám nedařilo vstát. Vlastně se nám to nepovedlo vůbec, jen jsme se vydrápali na židle.
„Venny!“ vykřikla Áďa.
„Hledáte mě snad?“ uslyšeli jsme Vennin hlas od dveří. Kuba jí musel podpírat. Nejspíš na tom byla stejně jako my.
„Kde jste byli?“ zeptala se Sochová angličtinářů.
„Ahoj Mirko,“ vešla do učebny Rybičková, „Prosimtě promiň mi to, mě o mojí hodině zdržela Hela v ředitelně a já jsem s nimi pak musela napsat čtvrtletní práci, ještě než odjedu.“
„Jo dobrý, já jsem jen nevěděla, kde jsou,“ řekla Sochová.
„Jo, tak dobře, dík a já zas musim jít. To je běhání teďkonc,“ řekla a odešla ze třídy.
„Tak se posaďte. Látku si pak doplňte.“
Jen co Venny a ostatní došli na svá místa, ozvalo se…
“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“
…

V únoru (14 dní po havárii) - v pozdních hodinách - Lůžkové oddělení JIP - NsP CL…
„Martine, probuď se,“ vzbudila mě slova paní Devlové.
„Co?… Já usnul?“ pomalu jsme začal vnímat okolí.
„Jdi se domů prospat. Dnes u něj zůstanu já,“ řekla vlídně ale se smutkem ve hlase.
„Ale když já…“
„Jen jdi, už jsi zase pomalu tři dny nespal. Kdyby se cokoliv stalo, já ti zavolám.“
„Ale… Asi máte pravdu, měl bych si jít chvíli odpočinout,“ řekl jsem a vydal se pomalu oblékat.
Paní Devlová mě zastavila a se slzami v očích se podívala do těch mých.
„Jsem ti moc vděčná, že si tu s ním byl, když jsem já nemohla,“ objala mě.
Paní Devlová se poslední týden snažila najít ty nejlepší lékaře, kteří by mohli Patrikovi pomoct. Na jedné věci se všichni shodli. Nebude jako dřív. Patrikova nervová soustava utrpěla velký šok a tak aby se mohla zotavit, zredukovala svou činnost na minimum. Ale shodli se také na další věci. Nedokáží mu pomoci.
„Co ten neurolog z Německa?“ zeptal jsem se, když jsem se oblíkal.
„Nic. Jen potvrdil to, co říkali ostatní. Probere se, ale neví kdy,“ řekla, když už seděla u Patrikova lůžka a jeho ruku držela ve svých, „Teď už jdi, mamka už o tebe má určitě starosti.“
„Zítra sem přijdu,“ ještě jednou jsem paní Devlovou objal na rozloučenou a sklonil se nad Patrika, „Miluji tě…,“ políbil jsem ho na čelo a se smutkem v očích odešel.
…

Šestá hodina - Kmenová třída - Volná hodina…
„Ukaž mi ji,“ řekla Áďa.
Děják a literku jsme spíš jen tak přežili. Stále jsme byli zničeni z toho souboje. Sochová chtěla zavolat rodičům, ať si pro nás přijdou, ale my jsme řekli, že je to dobrý. Jak bychom asi vysvětlovali rodičům všechny ty škrábance, modřiny. Teda až na Áďu, ta by zase musela vysvětlovat roztrhaný oblečení.
Teď jsme seděli v naší kmenový třídě, u katedry, u okna. Ani jsme nešli na oběd. Nikdo z nás neměl nějak chuť. A hlavně jsem si chtěli prohlídnout tu dýku.
„Tady je,“ řekl jsem a vytáhl ji z batohu. Stále zářila, ale už ne tolik jako v tom podkroví.
„Co myslíte, že je ta žena zač? A ta Triáda Strážců o které mluvila?“ zeptal jsem se.
„Nemám nejmenší ponětí,“ řekla Venny a vzala si ode mě dýku a prohlížela si ji, „Ale myslim si, že odpověď najdeme v té knize,“ usmála se na mě.
„Ještě že ti tam šiblo,“ šťouchla mě Áďa.
„Jak šiblo?“ nechápal jsem.
„Mno jak si se musel vrátit pro tu knihu přece, ne?“ řekla s úsměvem Venny a podala dýku Ádě.
„Jo aha… Mno ale co když v té knize bude něco, co moc přívětivý nebude?“ podíval jsem se na holky, a ony na mě. Poté jsme všichni sklonili hlavy a položili se do hlubokého přemýšlení.
Už nám zbývalo přežít jen tři hodiny. A pak jsme mohli najít odpovědi na naše stávající otázky. Jen tři hodiny…
…

V únoru (3 a půl týdne po havárii) - Odpoledne - Lůžkové oddělení - NsP CL…
„To… To si děláte srandu, že jo? To nemůže bejt pravda! Opravdu?“ nedokázal jsem uvěřit vlastním uším. Nešlo to. Doktorům už jsem nevěřil ani slovo.
„Opravdu. Včera večer, chvíli po tom, co jsi mi volal,“ paní Devlová právě vešla do sesterny a ujistila mě, že tentokrát mi nelžou.
„A proč jste mi to nezavolala?“ zeptal jsem se udiveně, „Musim ho vidět, musim s ním mluvit!“
„Martine počkej…“ zavolala na mě paní Devlová, ale já ji už nevnímal. Musel jsem ho vidět, nedokázal jsem už čekat. On se probral! Dokážete tomu uvěřit? A prý je v pořádku!
Vběhl jsem do místnosti, kde ležel tři a půl týdne bez hnutí,on, má láska, můj smysl života. Zrovna seděl na posteli. Doslova jsem se na něj vrhl a objal ho. Nezajímali mě ty lidi kolem. Byli tam nějací doktoři a pan Devla. Nikdo z nich mě teď nezajímal. Nikdo, kromě něj.
„Patriku! Konečně. Už jsem myslel, že už nikdy nebudeme spolu. Miluju tě…“ uvolnil jsem ho z objetí a podíval se mu do očí. Něco nebylo v pořádku. Podíval jsem se na ty lidi kolem. Paní Devlová již stála ve dveřích a brečela. Nechápal jsem proč. Znovu jsem se podíval Patrikovi do očí. Ten nepřítomný pohled, ten nechápavý výraz… Nikdy na tu chvíli nezapomenu. Slova, která vyslovil, se mi stále vrací.
„A kdo jsi ty?“
…

Po skončení vyučování - ve vestibulu…
Hudebka… Jako vždycky, zpěv a nuda.
Tělocvik… My jsme necvičili, protože nás Sochová omluvila. Ale museli jsme pomáhat. Takže jsme ani nebyli spolu. Venny pomáhala holkám na hrazdě, Áďa u přeskoku přes kozu a já u kluků jako rozhodčí, hráli florbal.
„Tak teda v pět, jo? Zatím pa,“ objal jsem je, „Ahoj všichni!“ a odcházel jsem. Stále mě všechno bolelo. Cestou domů jsem rozvíjel svou schizofrenii.
„Tak co? Myslíš, že v té knize něco bude?“
„Nemám ani ponětí.“
„Ta žena, odněkud ji znám, někoho mi připomíná.“
„Pravda. Ale teď si zaboha nemůžu vzpomenout koho.“
„Pospěš, ať to do těch pěti stihnem. Ještě musíš uklidit.“
„Hm…Au… Jenom doufám, že si máma nevšimne těch modřin…“
…

Krátce po páté hodině - u nás doma - v dětském pokoji…
„Tak kde ta Venny k sakru je? Byli jsme přece domluvený přesně na pátou,“ rozčiloval jsem se. S Áďou jsme už seděli u mě v pokoji a dýku jsme měli schovanou pod dekou na posteli. Venny ještě nedorazila.
„Když jsem se pro ni stavovala, tak její máma říkala, že je venku s Kubou.“
„Aspoň dneska bez něj mohla vydržet,“ obrátil jsem oči v sloup. Když v tom se ozval zvonek.
„Já otevřu,“ zavolal jsem do bytu a běžel ke dveřím.
„No to je dost. Ahoj. Pojď dál, Áďa už je tady,“ vzal jsem od ní bundu a pověsil ji na věšák.
„Dobrý den,“ pozdravila Venny mámu.
„Ahoj, Míšo.“ Zvláštní, máma si většinou nepamatovala jména žádných mých kamarádů, a to dneska pozdravila i Idu.
„Jseš si jistej, že sem máma ani brácha nepřijdou?“ zeptala se nejistě Venny, když si sedala na postel.
„Neboj, poprosil jsem je, aby sem nechodili. Bez zaklepání sem nikdo nepůjde,“ ujistil jsem ji.
„Tak kde to máš?“ zjišťovala dál Venny.
„Áďo, vyndej prosim dýku, já dojdu pro knihu,“ řekl jsem a šel ke knihovně.
„Tak jen polez ven,“ sahal jsem dozadu, za všechny knihy.
„Martine? Ta dýka září ještě víc než předtím,“ znepokojila se Venny.
„Cože?“ odvrátil jsem oči od knihy a podíval jsem se k holkám. Měla pravdu, dýka silně zářila.
„Radši ji schovejte zpátky, ať si máma nebo někdo jinej nevšimne toho jasného světla,“ upozornil jsem je. Áďa ji rychle schovala zpátky pod deku.
„Tak tady to je,“ přisedl jsem si k nim na postel, „Ještě jsem si ji ani pořádně neprohlížel, jak jsem slíbil,“ usmál jsem se na ně.
Byla stará, hodně stará, v pevném okovaném vázání. Na hřbetě bylo napsáno „Charta de custos“ a na přední straně byl tři rytiny, větrný vír, blesk a hvězda.
„Charta de custos?“ přečetla s ironií ve hlase Áďa, „Tak koukám, že tady se toho hodně dovíme. Počí-tám, že vevnitř to bude psaný hieroglyfama nebo dokonce klínovým písmem?“
„Není lepší způsob, jak to zjistit, než to otevřít,“ řekl jsem a otevřel knihu na první stránce. Byly tam ty samé tři symboly co na vazbě.
„Clamitare tui, impera de tempus, clamitare tui, Khaileena. Nos usus subventio. Aktio eae nobis?“ přečetla Ven-ny první slova v knize.
„Tak tohle nám opravdu nepomůže,“ vztekle jsem knihu zavřel.
„Ego estri aktio. Advenire vobis subventio,“ uslyšeli jsme známý ženský hlas.
„Ne, tu bláznivou ženskou už ne! Vzala jsem si svoje oblíbený tričko!“ zasupila Áďa.
Vyjeveně jsme se na ni podívali. V tom se uprostřed mého pokoje objevil větrný písečný vír a ona se znova objevila v našem životě.
…