Strašákova schovanka

V tomhle poli bylo nespočet strašáků ale jen jeden byl jiný. Měl duši. Cítil a nadevše miloval havrany – jenže ti se ho báli. Stačilo jen aby trošku zafoukal vítr a skupinka plechovek na jeho rukávu zacinkala. A havrani byli fuč. A mu to bylo velmi líto.
Měl modré kalhoty s kšandami a velkou kostkovanou košili. Místo vlasů slámu a dva červené knoflíky – upřímná očka, která sledovala veškeré dění kolem něho.
A ještě něčím byl jedinečný. Byl ze všech strašáků široko daleko nejmenší! A snad proto ho malá Lily tak milovala. Byl to její malý strašáček Fred. Nejvíce milovala ten jeho „načatý“ úsměv a neupravené „vlasy“. Vždy, když s ním trávila čas, měla pocit, že se mu úsměv mění a zvětšuje. Ale on to byl asi jenom pocit.
I Fred miloval svou lidskou kamarádku. Čas strávený v poli se strašně vlekl a do každé další návštěvy Lily se mu zdálo, že uběhla celá věčnost. Strašně se na ni těšil. Byla nesmírně milá a hodná. Často mu vyprávěla o škole, kamarádech, rodině. Fred žádnou rodinu neměl. Snad jen těch pár strašáků, co byli kolem něho. Jenže ti se mu zdáli tak prázdní. Nikdy se nijak neprojevovali a hleděli si svého. Stali tam, nehnutě, občas vyplašili hejno havranů. Freda nikdy nenapadlo, že on by mohl být jiný. Že jediný on by mohl být obdařen darem, který někteří lidé postrádají. Nikdy ho to nenapadlo – byl hloupý. Takovým tím příjemným dobráckým způsobem. Kdyby byl člověkem, lidé by se mu určitě smáli ale měli by ho rádi. Ach ano, člověkem...
Lidé se mění. Ale strašáci ne. Uběhlo už spoustu let. Pole prořidlo, havranů bylo čím dál tím míň. Tak jako strašáků. Fred se cítil stále více osamocenější. Lily ho už tak často nenavštěvovala. Říkala mu něco o škole ve městě, kam začala chodit. Fred to ale nikdy nepochopil. Ani nechtěl. Lily měl celou svou duší rád a vroucně ji miloval. Ano. Miloval. Občas měl chuť ji vše říci, vyjádřit to, co k ní cítí ale byl slabý. Styděl se. Bál se, aby ji nevylekal. Tak moc ji miloval, že se raději sám trápil než aby ji ublížil. A tak, ve vzpomínkách na ni, ji každý den vyhlížel a očekával. A čím více ona nepřicházela, tím více on byl smutnější.
Už to bylo více než měsíc, co se neukázala. Fred se velmi trápil. Toužil po ní, chtěl ji ale ona nepřicházela. Byl by ochoten obětovat vše, cokoliv – pro jediný okamžik – být s ní, obejmout ji. Možná by stačilo ji i vidět. Na jeden kratičký, pro někoho bezvýznamný okamžik. Jen okamžik.
Z Lily se stala překrásná dívka. Taková, za kterou se každý chlapec otočí a zatouží po ní. A naštěstí pro ně i ona měla slabost pro opačné pohlaví. V chlapcích viděla příjemně strávený čas. Žádného však nemilovala. Střídala je jako se střídá den s nocí. Čím více jich měla, tím více byla šťastnější a spokojenější. Dělat si něco z pomluv a urážek, které se linuly z úst ošklivých spolužaček a šeredných kamarádek? Nezáleželo ji na tom! Chtěla si jen užívat a žít naplno. Láska a věrnost. Jen pojmy. Pojmy, které ji neoslovovaly a příslušely jen slabým. Ona byla „silná“!
Zklamání, zoufalost a žal. Nic víc se už nenalézalo ve Fredově ztrápené duši, když zahlédl svůdnou Lily jak si přes pole vede usměvavého chlapce a společně mizí v dřevěné boudě na kraji pole. Fred sice nemohl tušit, co spolu ti dva vyvádějí, vždyť o životě lidí slyšel jen z vyprávění ale někde uvnitř, mezi stébly sena a potrhanou košilí, jeho duše cítila. Cítila, že něco není v pořádku. Že někdo byl podveden. To, co považoval za nejsvětější na světě, se pro něho teď stalo neštěstím. Byl zrazen a ponížen. Celá jeho duše byla v jednom ohni – ohni, který toužil po trestu.
Chlapec si počínal velmi zkušeně. Předehru zbytečně nenatahoval a než dopadla Lily na zem, byla až do půli těla svlečená. Chlapec ji vášnivě líbal bříško a pomaličku klesal níž, čímž Lily způsoboval nezměrnou rozkoš. Tiše vzdychala a dlaněmi se snažila chlapcovu hlavu dostat dál, dovnitř. Byli tak plně zabráni do své „hry“ že neslyšeli řinkot plechovek, pomaličku se blížící k nim.
Chlapec ji zrovna roztouženě šeptal do ouška, že ji bezmezně miluje když hluk plechovek ustal. Zároveň s tím ustaly i chlapcovy pohyby. Naposledy něco zašeptal než mu hlava, celá od krve, klesla na podlahu. Lily se zděšením vykřikla a mrtvé tělo od sebe odvalila. Chlapec měl v zádech hlubokou díru po ráně lopatou. Nad mrtvolou i Lily stál malý strašák. Drahý Fred, kterého Lily za mlada tak milovala. Jenže teď byl trošku jiný. Úsměv mu naprosto zmizel, místo něho měl tenkou, zkřivenou linku jakoby z rozzuření. A jeho očička! Vždyť to byly jen obyčejné knoflíky! Lily by v tu chvíli ale řekla, že byly plné lítosti a snad i prosby za odpuštění. Lopata dopadla.
Nikdo vlastně přesně nevěděl, co se v té boudě doopravdy stalo. Dvě mrtvá těla, zakrvácená lopata a ušpiněný strašák. Snad zhrzený milenec nebo snad divá zvěř. Nikdo se však více nestaral. Mrtvoly se pohřbily, lopata se umyla a strašák? Strašák se spálil. Co se strašákem, co nestraší?