NEHET

Zpověď na křídlech Myšlenky

Opak pravdou

„Nikdy se neskloním před tím Synem smradu, co krvácí z početných ran svého zuboženého těla !“ zaníceně prohodil Sigurd a naklopil do sebe zbylý obsah medoviny. „Sif je mi svědkem, že raději opustím tyto zmrzlé končiny a odtáhnu do míst západního světa, než přijmout ten směšný, zaprodaný symbol, se kterým přitáhli na naší půdu !“

Místnost prořízl chladný nápor větru a plameny v ohništi roztančily stíny svou tichou melodií. „Ale koho nám to vlci nesou, to sám Gudrik “hřbet“ vstoupil a ani nezaklepal, “ Prostorem zavládlo ticho. „jen krutou zimu, svou přítelkyni do nepohody nechal dovnitř vejít a sám se --“ „Zavři už ten svůj zobák Cnute a šetři síly na další výzvu.“ Gudrikova připomínka rozesmála osazenstvo a Cnut “vrtoch“, jak mu místní říkali, procedil kletbu mezi zuby a schoval tvář za rozpuštěné vlasy.
Každý zná příběh o tom, jak se “vrtoch“ Hrolf posilněn dvaceti korbely zkvašeného moku, vydal vyzvat na souboj samotného boha hromu a ten mu uštědřil lekci, na kterou se jen tak nezapomíná.
„Jaké jsou zprávy, Gudriku?“ pronesl rudovousý muž a změřil pohledem obsah pytloviny, která přistála do středu stolu.
„To je mi ale fešák, no jistá podoba tam bude, to nemůžu zapřít,“ zasmál se chlap jako hora a poplácal souseda po rameni.

„Podoba …?“ zopakoval rudovous a nadělil svému krajanovi ránu pod bradu, až se muž překulil a strhl s sebou dalšího přísedícího. Ten ovšem zareagoval se stejnou podrážděností, a jelikož po ruce nebylo nic, čím by mohl hromotluka zpražit a s ohledem na velikostní rozdíl obou mužů, začal kolem sebe metat nadávky, které se samozřejmě dotkly i ostatních v místnosti. „Co tím chceš naznačit ?! “ Nato se strhla rvačka a jako další z mnoha, které předcházeli, se v opilosti muži pobili na způsob rozdivočelé zvěře. Když si všichni vyměnili nespočet ran a zranění a udýchaní jako koně se váleli po zablácené zemi, Gudrik hřbet, co zůstal stát na nohou, pronesl svou “krátkou“ řeč. „Na vaše osobní spory ždímu! Vzhledem k událostem, které mě do dnešního rána provázely, musíme promyslet postup při našem rozhodování,“ Mnoho párů očí sledovalo Gudrikův projev a muži se pomalu začali otráveně zvedat ze země. „Navrhuju, aby jsme jednou pro vždy vyřešili tento spor a tu sebranku vyprovodili z našeho kraje !“ Místností zaznělo jen souhlasné pobrukování. „Nikdy jsme se nesetkali tváří v tvář natolik, aby jsme popsali …“ „Gudrik chce říci,“ zastavil proslov rudovousí muž „že nebudeme otálet a zítra ráno, kdy jsou nejslabší, vytlučeme z jejich těl duše a pošleme je do náručí … Hel .“ Souhlasné přikyvování změnilo náladu a chuť po krvi se převalovala v ústech.
„No a proto …“ chtěl říci Gudrik hřbet, když v tom: „A proto se ptám, kdo z vás přísedících,“ rozhlédl se rudovous po zablácené zemi „kdo z vás přísedících se dobrovolně vrhne na tu smradlavou trollí chátru ?!“ Hned na to, co si místní oddechli, že se slova opět neujal Gudrik, sebrali své věci a v nezvyklé tichosti se všichni chystali odejít. „Tak dobře, jak chcete.“ V rychlém gestu ukázal rudovous na venkovní dveře a Alrik Runby, mohutný seveřan se zapleteným vousem, zatarasil východ svým tělem. „Kdo chce ven, promluvte si s drobkem.“ prohodil a několika kroky přistoupil k pytlovině pohozené na stole. Ostatní nechápavě sledovali situaci a očima měřili rudovousovo počínání.

Jen co vyndal obsah z pytloviny, všichni strnuli s pusou do kořán a v úžasu hleděli na bizarní výjev. „Ano, tohle je náš skutečný nepřítel, mnohými vybájený a tak i většinou z vás zavržený ve svou existenci. Proto si prohlédněte hrozbu okolního světa a skutečný původ zla.“ Hlava jeskynního trolla, o chlup větší nežli hlava člověka, poctila všechny svým groteskním úsměvem a ve svém provedení znechutila přihlížejícím pomyšlení na cokoliv hezkého, co mohlo v mysli jen stěží vytanout. „Tak už věříte ?“ prohodil Gudrik a pytlovinu nasadil zpět na hlavu.
„Tuto jsem našel dnes na východ odsud, za bramským lesem. Stopy prozradily pohyb dál na sever do skalních převisů a to, co tam teď přežívá, se už dál nedostane.“
Rudovous souhlasně přikývl a otřel si ruce do své zástěry. „Hnus, hnusáckej“„A proto, až ráno vyjdou první známky dne, ti odvážní z nás se setkáme u východní brány. Ozbrojení a střízliví.“ hodil očkem po Cnutovi a ten v odpověď jen zavrčel. Ostatní po celou dobu jen tiše pobrukovali, ale nadšení odhodlaných mužů severu bylo to tam.
Další proslov už nebyl zapotřebí a jen co Alrik, chlap jako hora ustoupil ode dveří, místnost se během chvíle vyprázdnila a u ohniště postávalo jen několik málo odvážlivců.

Siluety mužů na stěnách chýše se začaly zvolna ztrácet a tak i oheň ubral na své síle, až pohasl úplně.


Výprava

Když vyšly první paprsky nového dne a ranní nahotu protrhlo kohoutí zakokrhání, pět mužů stálo u východní brány a své pohledy soustředili do vzdálených míst skalních průsmyků, kde mlha pokrývala většinu neprozkoumaného území.
Jen co se za rohem přístavby vyřítila další osoba, všem přístojícím se do tváře vloudil pobavený úsměv a jako šestý člen, se Eirik, nejmladší z Lundbyho synů zařadil mezi své krajany.
„Kde máte svůj meč, “ zeptal se muž a pohledem přikoval chlapce k zemi. „určitě nebudete na nepřítele vrhat blesky ze své zadnice, no nemám pravdu?“ Eirik Lundby sebral odvahu a střetl se s pohledem obra, jenž převyšoval ostatní o celou délku paže.
„Mou výhodou je výška, pane. Překvapím nepřítele a proplížím se do míst, kam muži vaší velikosti nevkročí, no nemám pravdu …“ Smích se rozprostřel po okolí a přístojící zahřměli zbraněmi o své štíty, což jako projev uznání stačilo, aby Eirik zčervenal od hlavy až k patě. „Jazyk máš mrštný, jen co je pravda.“ prohodil obr a svůj kovaný meč zarazil vší silou do zmrzlé půdy. „Ukaž, jestli máš i sílu, mladý Lundby.“ Muži postoupili o krok zpět a s úšklebkem sledovali chlapcovo počínání.
Ten, jako by oněměl, tiše přeměřoval skvostně vyvedenou práci svého otce, který vlastní dílnou poctil mnohé ve zručnosti kovářského řemesla a tak i jeho umění, obohatilo mnohé válečníky severských kmenů o nové přírůstky, za které se platilo zlatem. *

Řemeslníci, jakým byl Hallkel Lundby, si vždy vážili své práce a ačkoliv daně byly vysoké, ostrý kus kovu na sebe nenechal dlouho čekat.

Jen co Eirik uchopil rukojeť meče, touha vyjmout ho ze země byla příliš veliká a síla potřebná k jeho pokoření se hromadila ze všech stran.
Obě ruce pevně sevřely jílec této skvostné práce a nohy se chlapcovou vůlí pevně opřely o ztvrdlou půdu.
*
Tento drahý kov se do země ledu dostával převážně z Norska, ale nikdy ne v takovém množství, aby nepříliš velký islandský národ na tomto nerostu nějak zvlášť zbohatl. Obchodní cesty po moři, vždy zvyšovaly riziko přímého styku s piráty a co nebylo rozkradeno, to v lepším slova smyslu rozebrala šlechta a urození páni, jež si svými pozemky a statky upevnili moc, kterou nabyli za desítky let krádeží a vražd.


Pochybnosti

Když chladný vichr rozhýbal vršky vzrostlých borovic, a ty v zápětí odpověděly tesklivým zaskučením, muž se ještě těsněji schoulil pod svůj plášť a pozornost upřel do svahu, vzdáleného asi půl hodiny cesty. Pravá noha vykročila v před, zatímco větev o délce dospělého muže se zapřela plnou váhou a účelně podpořila jeho kolíbavou chůzi.
Cesta začala mírně stoupat, kroky slábly v nepřehledném vrstvení terénu, kde každý kámen, každá odchylka přírodní členitosti ztěžovala volnost pohybu a ve víru událostí, které předcházely včerejšímu večeru, se putování mísilo s podivností myšlenek, vycházejících z nitra proti své vlastní vůli.
Odkud se vůbec vzala, ta zvláštní moc přesvědčení? Proč je vlny neuvedly jiným směrem, je to snad choroba nového světa sžírající ten starý? Příčí se starým bohům, vystupují proti jejich vůli, slepě poukazují na volbu spasení,
jakého si očištění …Ale před čím? Soustavné přemítání a rozbor nadcházejících událostí, jen přilnul k už tak zatížené mysli a vnitřní boj otevřel další vlnu útoků.


Chladná ocel vyčnívající ze zmrzlé půdy, propojená v rostoucím svazku své nezbytnosti, pokořila chlapcovu vzpurnost a vyřadila ho na místo čekatele. Dnem, kdy Eirik Lundby pozná opravdovou sílu muže a povinnosti, jimž propůjčí veškerý svůj čas, natrvalo změní jeho postoj k věcem. Ovšem teď ještě není připraven …
Ruce povolily své pevné sevření, dlaně začaly opět nabírat přirozenou barvu. S hlubokým výdechem se chlapec narovnal a v očích upřených do prázdna, se zračila směs pocitů, vyjadřujících zmatek a zklamání.
„Vážíme si tvé pomoci mladý muži. Jednou budeš veliký válečník, ale teď ještě nejsi připraven … ne teď.“ pronesl velikán a šťouchl hocha do ramene, až se zakymácel ze strany na stranu. „Ale …“ Hromový smích vystřelil jako šíp, kluk nadskočil a prsty o velikosti smrkové šišky obepnuly rukojeť zbraně. „Žádné ale, mladý Lundby!“
Muž nabral na vážnosti. „Nejsi připraven a to musíš vědět i ty sám. Teď se otoč a mazej domu.“ Eirik letmo přehlédl všech pět přístojících, zaťal ruce v pěst, až se mu krev zastavila u konečků prstů a po otočce na jedné noze se jako hromádka neštěstí odsunul všem z dohledu. „Ale byl vytrvalej, to se musí nechat.“ Přihodil rudovous a okem mrknul na Svana Gunllauga, který právě zasouval ocelovou pýchu zpět do pouzdra na zádech. Ten jen přikývl a poznamenal něco o tvrdohlavosti dnešní mládeže, která chce vše hned uspěchat. „Copak mi jsme byli jiní ?“ padla otázka ze strany štíhlého dlouhána, co se opíral o své kopí a jediným zdravým okem pozoroval mlhu, převalující se přes spodní okraje výběžků.

Nikdo další nedorazil a v tomto nepříliš valném počtu uchazečů se vyhlídky na úspěch stále více zkracovaly. Odvaha mužů severu neuvadla ani v tomto úzkém počtu dobrovolníků a co se dalo nazvat chutí po krvi, či prahnutím po pomstě, neexistovalo nic z toho, jen víra pro lepší zítřky.
„Jak počítám, je nás pět …“ „Málem pět a půl! “ zareagoval Gudrik Karlevi a ostatní se hlasitě rozesmáli. „Jo, kdyby ti vylezl na hřbet, ustáli by jste jednoho vzrostlého muže.“ Smích prošel bránicí ještě hlasitěji a Gunllaug změřil pohledem skrčenou postavu, svého krajana. „Karlevi …!“ zakřičel ten, co ho Rudovous nazýval drobkem a s přihlouplým výrazem se zahyhňal. „Někdy mám pocit, že tě vyvrhla chromá vlčice.“ Všichni utichli.
„No, co je …“zeptal se hromotluk, ale Gudrik už držel luk s napjatou tětivou. Přibližně pět kroků vzrostlé postavy, rozdělovalo oba přístojící, zatímco zbytek napjatě sledoval vyostřenou situaci. Slova se ujal jednooký a svou řeč provázel kradmý pohyb levé ruky k opasku s dýkou. „Šetřete síly na ty v horách …“ zaznělo z řad přístojících. Ostří zbraně zaslechlo volání svého pána. Jen co se Sigurd nadechl a nežli stačil vyslovit jediné slovo a jediným zdravým okem přeměřit dráhu letu své kousavé zbraně, ornamenty zdobená dýka zaujala místo v jeho dlani a čekala na povel.
Podoba luku, zkroucená v napjaté pozici, nevyrovnaná ve svém učinění dle tvůrce a zhotovená v uspěchaném čase, provází svého pána s každým nádechem a tepem jeho srdce. Jasan, pevně zaklenutý do Gudrikovi dlaně, temně čerpá nenávist svého pána k zaměřenému cíli a přenáší vnitřní sílu osobnosti do konečné fáze využití. Gunllaug nejistě posunul oštěp směřující hrotem vzhůru, do neutrální pozice a vyděšeně sledoval počínání svého krajana. Ten, jen tiše předával jeden impulz za druhým a šíp, zaklenutý v tětivě si vyměřoval trajektorii letu.
„Dost !“ zahřměl rudovousí muž a kladivem mnohonásobně přesahujícím velikost toho kovářského, udeřil vší silou do zmrzlé půdy, až se narušila střelcova soustředěnost a šíp zmizel v nenávratnu. „Chtěl si mě střelit, ty smrdutej bastarde?!“ vyjekl hromotluk a přehmátl rukou přes délku oštěpu, připraven k hodu. V tom už další šíp hledal svůj cíl a kdyby bohové nezakročili, došlo by zcela jistě k masakru.

Jen co zahřmělo a blesk hodný Ódinovi velikosti proťal nebe, hřbet Karlevi zesinal a odpoutal zbraň ze svého provázání, která dopadla na zem. Nohy se mu třásly, shrbený pod tíhou podivné síly dopadl na kolena a jednou rukou se zapřel o chladnou zem. Nejasná vzpomínka ho skolila rychleji nežli oštěp svého krajana a to ho vystavilo smrtelnému nebezpečí. „Nedělej hlouposti a odlož to …“ vyhrkl rudovous. „ … povídám, zahoď tu zbraň a …“ To už ale nedořekl. Obrova nadutost vedla ruku jasným směrem a bez ohledu na následky zaslepila zcela jeho mysl.
„Teď“, zavelel vnitřní hlas a vzduch se na okamžik srazil s přikrývkou chladné netečnosti.


Pochybnost: děj II.

Mráz zasekával své pařáty do každé nekryté části těla, pročesával skuliny mezi pláty oděvu, kde zanechal svou stopu moci k nepohodlí muže, pro kterého cesta ještě z daleka nekončí.
Tělo si vyžádalo přísun energie, a jelikož stezka byla stále v nedohlednu, krátká pauza přišla v hod. Muž položil větev vedle sebe, ještě jednou se rozhlédl kolem do kola a sundal brašnu s obsahem proviantu, kterou položil hned u dlouhého luku. Tyto lesy přinášejí nebezpečí každým krokem a kdo místa bramského průsmyku nezná alespoň s dostatečným rozsahem svých zkušeností, snadno se nechá polapit.
Zdálo se, že světlo naplno ovládlo nový den a s nocí odešly i chmurné obavy.
Ruka pomalu a zlehka přejela po bolestivém místě v oblasti stehna a vzpomínka na událost, jež předcházela zranění, naplnila muže ještě větším vztekem. „Krev mé krve.“
Jen co muž naplnil svůj ztrápený žaludek a připravil se k odchodu, zahřmění v dáli upoutalo jeho pozornost a vystřelilo myšlenky jiným směrem.
Pozvedl hlavu k obloze, kde pastelová šeď vytvořila nad zraky přihlížejících klenbu, rozprostírající se do všech stran, kam až mohlo oko dohlédnout. Tato podívaná vyvolala vzpomínku, nejasný záblesk z doby, kterou se již dalo těžko určit. Jen ten výjev na nebi, byl tak známý, tak jasný, jako po probuzení ze sna, dlouhého, nerušeného spánku. První co spatřil, když se nad jeho hlavou oběvily postavy, jakoby zakryté v mlze. Potom se jen posadil a zíral do vzdálených míst, kde se rozprostírala stejná tajemná šeď, kterou spatřil právě teď.

Nápor větru rozhíbal vršky vzrostlích stromů, těch obrů minulosti, změněných do podob své zašlé slávy.

Zastřený pohled oddělil vzpomínky od přítomnosti a prsty pomalu tlačily na citlivou pohmožděninu. „Dost ! …“ Ozývalo se vzdáleně a přeci byl hlas tak jasný a důvěrně známý. „Chtěl si mě střelit …“ Mlhovitý opar zakryl zrak muže, tváře vystoupily v nepřímém obraze. Vyděšený výraz jedné osoby, se překrýval se zlostí té druhé a na místě, pokrytém vlnou pulzující nerovnosti ve směsi křivek a podivných spletenců, se zračila stále nejasná směs pocitů těchto tmavých siluet.
V tom oblohu proťal blesk. Černý pták se snesl z výšky a muž přikovaný k zemi, hleděl do černočerné tmy panující všude kolem.

Stačil jen špetnout, když z ticha vyšlo hlasité zakrákání.
Vše se v této neurčitosti zdálo být jako noční můrou, ale něco z toho, bylo přeci tak pravdivé. Něco, co odděluje sen od skutečnosti.
Teď jen bylo na místě zeptat se, ve které z těchto rovin se nachází. „Jsem snad mrtvý?“ Otázka zmizela někde v temnotě a vlastní hlas byl tak chladný a natolik jiný, že byl o tom dokonce i přesvědčen.
Dlouhé ticho uvedlo muže do rozpaků, a proto položil ještě jednu nezbytnou otázku směrem do tmy. „Co ode mě chceš ?“ Místo odpovědi se v dálce této rozprostírající tmy ukázalo světlo a intenzivně svým dlouhým prstem odhalovalo cestu mezi kořeny.