Zapomenutý příběh, part I.

Příběh, který vám chci vyprávět, pochází z dávných dob, kdy ještě existovali lidé, kteří ovládali síly magie a svět byl jiný, než ho známe dnes. Byly to časy, kdy se lesy pohybovala nebezpečná a temná stvoření, která neznala slitování. Časy, kdy se lidé báli vyjít po setmění. Temné a nebezpečné časy.
Ale i v oněch časech existovala jedna z mála světlých stránek lidského života- láska. A o tomhle všem- o nebezpečí, temnotě a jedné velké lásce bude můj příběh. Slyšela jsem ho vyprávět jednoho starého muže v dálných krajích- a ač moje podání zřejmě nebude přes tyto řádky vyprávěné s takovým citem, jakým byl vyprávěn mně, nenechám ho upadnou v zapomnění….
Naše země byla v oněch časech mnohem menší, než je nyní. To proto, že tehdy naší zemi ohraničoval Les. Jiné jméno neměl. V království je stále mnoho lesů, ale jen jeden z nich byl TEN Les. Byl to největší a nejtemnější les v celé zemi. Byl tak hluboký, že se ho neodvažovali přejít ani nejodvážnější muži v království. I když pár lidí to zkusilo. Ta hrstka, co se dokázala vrátit zpátky, se většinou vrátila šílená strachem. Jejich vyprávění bylo bráno jako výplody jejich strachem obalené mysli. Všichni to připisovali tomu málu, co z lesa znali. V temných hvozdech žili….no, někdo by řekl lidé. Ale oni už to lidé prakticky nebyli. Už jen proto, že byli velmi…mrtví. Ale stále vitální. Většinou se pohybovali v noci, ale občas zastihli nebojácného poutníka během dne. Nikdo nevěděl, odkud se vzali, nikdo pro ně neměl jméno. A aby se zabránilo dalším nebohým obětem, začaly matky svým dětem vyprávět, že za lesem je konec světa a když tam půjdou, přepadnou přes okraj. Tahle pověra se pomalu stala obecně přijatou realitou. A tak po mnohé generace do Lesa nikdo nevstoupil.
Až jednou přišel Les k nim.