Démon a Nemrtvý

Vítr si pohrával se zažloutlými listy, spadanými z okolních stromů a rozfoukával je mezi náhrobky, kde tvořily velké žlutohnědé kupky. Byl úplněk a kdesi v křivolakých ulicích města začal výt pes, ke kterému se záhy přidaly další tlupy pouličních jedlíků kostí z celého širého okolí. Zrezavělá branka zavrzala a na půdu, kde snili svůj poslední sen všichni mrtví, vstoupila osoba zahalená v tmavé, lněné kutně. V podpaží nesla obrovskou, v kůži vázanou knihu, pobitou nýty. Zahalený návštěvník tohoto posvátného místa, si to kráčel přímo k jedné z obrovských hrobek, kterou si nechala v dobách dávno minulých, vystavět jedna z nejbohatších rodin tohoto města. Kdesi v koruně smuteční vrby zahoukala sova a osoba oblečená v kutně se začala kolem sebe nervózně rozhlížet. Světlo měsíce nádherně osvětlovalo všechny ty kamenné náhrobky, sochy a vznosné hrobky, jež byly honosnější než leckterý dům ve městě. Dalo by se říci, že celá tato scenérie byla tak trochu romantická. Zakuklenec zde ale asi nebyl kvůli tomu, aby se kochal tímto jemně strašidelným prostředím a proto pokračoval dál ve své cestě. Nakonec došel k vysoké hrobce, jež připomínala chrám starých bohů, a zastavil se u ní. Za mohutným sloupovím, se nacházely bronzem pobité dveře, uzamčené pevným železným zámkem, který na nich musel vyset už pěknou řádku let, vzhledem ke své vrstvě koroze. Odkudsi ze záhybů své kutny vytáhla osoba velký klíč. Chvíli na to se ozval zvuk posunování těžkého předmětu. Dveře drhly o mramorovou podlahu a jen s největší námahou, se je podařilo otevřít. Dovnitř hrobky vešla postava už sebejistým krokem. Rozžehla pochodeň, jež byla zastrčená v železném držáku na zdi a zabouchla za sebou dveře. Hrobka měla ohromné rozměry. Její klenba byla tak vysoko, že ji plamen ohně nedokázal osvítit. Uprostřed stál sarkofág z černého mramoru a na jeho víku spočívala bělostná socha gargoyla, který měl zřejmě hlídat mrtvého. Tajemná osoba se přemístila k sarkofágu a vyřkla dívčím hlasem jakési zaklínadlo. Azurová aura obklopila černou schránku, načež se těžké víko začalo odsouvat. S ohromným hřmotem se pak zřítilo na podlahu a bělavá socha se rozletěla na tisíce kousků. Kouzlo pominulo a pochodeň osvítila nitro sarkofágu. Nacházela se tam kostra obdařená vrstvou prachu a oblečená byla v cárech hadrů, které kdysi dávno byly honosným rouchem. Na mnohých místech těchto špinavých hadříků prosvítaly ještě zlaté nitě, kterými bylo toto oblečení původně pošito. Zahalená osoba si sundala kápi. Objevily se dlouhé, kudrnaté černé vlasy, které patřily půvabné mladé dívce s bledou pletí a neuvěřitelně zelenýma očima. Mladičká žena vložila pochodeň do vysokého držáku, který stál kousek od ní a položila onu velkou, koženou knihu na okraj sarkofágu. Rozevřela ji na stránce, kde se nacházela záložka z rudého sametu a vyzdvihla ruce směrem ke klenbě hrobky. Svým líbezným hláskem začala předčítat prastarý text, který byl psán ještě starším jazykem. Uvnitř uzavřené hrobky se zvedl silný vítr, který málem uhasil pochodeň. Ze stropu se do sakrofágu, kde ležely ostatky dávno zesnulého, snesl sloupec oslnivého světla. Vítr se uklidnil a dívka sklonila své ruce zase dolů. Nahnula se nad sarkofág a pak nahlas křikla „Sakra! Už zase špatně?“

Pak se ale stalo něco dosti neobvyklého. Uvnitř sarkofágu se rozzářilo rubínově rudé světlo. Dívka se nad něj znovu nahnula, pak ukrutně zaječela a vyrazila k východu z hrobky. Plna strachu a děsu se snažila otevřít ony těžké, bronzem pobité dveře, což se ji po chvíli úporného zápasení podařilo. Vyběhla rychle ven a hrobka opět osaměla. Pochodeň pohasla a vnitřek teď ozařovalo jen ono rudé světlo, vycházející ze sarkofágu. Chvíli na to se rozlehlo temné zaklení „Který šmejd?!“

*****

Nastalo další krásné ráno v překrásném městě Bahnov. Veliká metropole, opředená povídačkami o nesmírném bohatství, měla brány otevřeny vždy dokořán (snad jen v případech obležení se toto pravidlo trochu pozměňovalo) a vítala snad každé stvoření, co mělo v kapse aspoň jeden siknar (malý stříbrný penízek). Celé tohle město bylo z jedné strany obklíčené bažinami a z druhé strany mořem. Nebylo tedy nic neobvyklého, když jste na ulici potkali nějakého toho bahenního trolla, ohnivého mužíčka, goblina či jiného, podobného výstředníka, kterému se ve vlhkém prostředí docela dařilo. Nebylo ani moc neobvyklé, když jste v hospodách a různých nálevnách potkali ty nejobávanější piráty ze všech koutů světa, jak popíjí spokojeně rum a plácají ženské po zadku. Zkrátka v tak velkém městě, jakým Bahnov zcela jistě je, se ztratí každý jedna dvě a někteří tak důkladně, že už je nikdy nikdo nenajde. Stejně tak ztracený, nebo spíše zastrčený, byl i malý krámek s magickými potřebami na pekařské ulici, jež měla pověst té nejhorší ulice ve městě. „Králova magická dýka“ stálo na vývěsní tabuli pověšené nad prosklenou výlohou, ve které žilo několik pavouků a o víkendech i jedna myš. Nad vstupními dveřmi byl malý zvoneček, který ovšem nezvonil už několik let, jelikož mu upadlo jeho malé srdíčko. Teď akorát vydával dutý kovový zvuk a někdy ani to ne. Když se nějaký odvážlivec rozhodl do tohoto krámku vstoupit, nestačil se pomalu divit. Police byly plné zaprášených knih, vitríny doslova přeplněné magickými prsteny a zbraněmi a našlo se tady i pár skříněk s lektvary, jejichž účinek byl dosti nejistý. Na ebenově černém, prodejním pultu, byste pak našli velkou účetní knihu, brk s inkoustem a v neposlední řadě piják na kaňky. Za tímto pultíkem se ovšem pravidelně zjevovalo ještě větší překvapení, než jsou zaprášené knihy či magické poklady. Tím překvapením byl Porpox – něco jako majitel obchodu. Porpox byl špičoušatou, dlouhonosou magickou příšerkou, kterou na tento svět povolal nedopatřením původní majitel obchůdku a sám byl tímto magickým omylem vtáhnut do světa impů. Magická formule, kterou nechtěně senilní majitel odrecitoval, měla na druhé stránce listu veliké, tlustě tištěné varování magické rady, které hlásalo, že její použití je vždy nejisté a někdy až smrtelně. Pro starého obchodníka to však naštěstí neskončilo smrtí ale jen věčným blouděním po světě nesmrtelných impů a Porpoxovi spadl náhle do klína celý krámek, nekonečně dlouhý život ve světě lidí a malé kulaťoučké brýle, které řešily jeho problém s krátkozrakostí.

Královu magickou dýku vedl v dobách tohoto vypravování již plných sto dvacet jedna let. Nic moc, ale pár zlatých Bahňounů (velký zlatý peníz) si už vydělal. Každý den vytáhl před dveře černou, dřevěnou tabuli, na kterou napsal bílou křídou „Otevřeno 24 hodin denně“ a pod tento nápis pak denní nabídku, např. „Kupte si jeden všemocný prsten a dostanete k němu druhý zdarma!!“.

A právě to krásné podzimní ráno, kdy měl Porpox úžasnou nabídku jednoho náhrdelníku neviditelnosti, k němuž nabízel lektvar vědění zdarma, se před magikrámem objevil poněkud nevšední zákazník.

Zvonek, který byl pověšený nade dveřmi, jako obvykle nezazvonil a Porpox vykouknul na tento známý signál zpoza svého ebenového pultu.

„Co to bude vašnoto?“ zaskřípal svým impím hláskem.

„Ehm, potřeboval bych radu!“ ozval se hluboký a chraplavý hlas, který vycházel odněkud z kapuce, ve které však místo obličeje zela černá díra.

Porpox si vytáhnul ze své kožené vestičky stříbrnou tabatěrku a z ní vytáhl hnědé cigáro. Vložil si ho pomalu do úst, luskl prsty a z hnědé tabákové tyčinky se začalo pomalu kouřit. Porpox vydechl dým namodralého kouře a řekl „vo co de, nemrtvej?“

„Jak víte….teda jak jste poznal že…?“

„Já jsem imp, chápeš? Takový věci mi prostě víme. Jsme z magickýho světa a cítíme každou věc, ve které je aspoň špetka magie. Chápeš?“

„Ehm asi ano. Tedy, ehm!“

„Tak vo co de?“ zeptal se znovu Porpox a vyskočil na pult, kde se pohodlně usadil.

„Jeden bezdomovec, který mi daroval tento plášť, mi řekl, že se prý vyznáte ve věcech …nekromancie?!“

„Heh!“ zašklebil se imp „počítám, že musel bejt vyděšenej jako malej kluk!“

„Nevím, ale myslím, že to mokré kolo v rozkroku neměl, když jsem si s ním začal povídat. Nu ale, jak je to tedy? Znáte nekromancii?“

„Něco jsem už vo tom četl!“ připustil Porpox.

„A nevíte, jak se dá nemrtvý znovu poslat ehm...no jak bych to…na onen svět?“

„Tak to vím úplně přesně!“ usmál se na zahaleného nemrtvého a vyfoukl další sloupec kouře.

„Tak mě nenapínejte člově…teda pane imp!“

„Nejde to!“

„Cože?“ zeptal se zhrozeně nemrtvý a sundal si kapuci. Bělostná lebka s červenými plamínky, které tančili v černých očních jamkách, měla ve svém výrazu zděšení. Zkroutit kost do takového tvaru, aby to vypadalo jako zděšení je těžké, vlastně nemožné, ale tomuto kostlivci to viditelně šlo.

„Pokud můžu hádat, někdo vás voživil, a to vcelku nedávno. Podle toho že myslíte, vnímáte a mluvíte, usuzuji, že byla vaše duše povolána zpět k životu do vašeho…původního těla což je malér, páč z něj zbyla už jen kostra. Je to blbý, ale vaše duše se už nemůže vrátit na onen svět, páč onen svět není bar s lítačkama. Jednou jste umřel a měl jste zůstat tam, jenže nějákej génius vás sem přitáhl a vrátit vás zpět, prostě nejde...celý je to proti přírodě, chápete? Teď tady musíte bloudit do konce tuhlenctoho světa.“

Po Porpoxově vysvětlení zůstal kostlivec stát jako opařený. Dolní čelist měl pootevřenou a jeho červené plamínky změnily svou barvu v bílou.

„A co kdybych skočil do pece a nechal se spálit?“ neztrácel naději na spasení své duše.

„Hmm, tak byste byl hromádkou popela, co bloudí světem do jeho hořkýho a trpkýho konce. Ale to bych vám neradil. Byla by to děsná nuda!“

„A co mám tedy dělat?“ ptal se nešťastně nemrtvý.

„Bejt váma, tak si začnu užívat nesmrtelnýho života. Podle knížek který jsem četl, máte celkem slušný silový schopnosti… a navíc můžete kouřit, pít jak se vám zachce…a to bez rizika, že na to umřete..he, he!“ zasmál se poťouchle Porpox.

„Ale kam mám jít? Co mám dělat! Má rodina musí být už celé věky mrtvá…a pochybuji, že kdyby žila, tak by mě chtěla zpátky…tedy aspoň ne v tomhle stavu! Jaký je vůbec rok?“

„Je třicátýho čtvrtýho bahnivce, roku 789!“
„U všech bohů, to je asi třista let, co jsem si naposledy dal mou oblíbenou amoletu s houbami a s křepelčími vejci!“ zděsil se kostlivec.

„Hele! Mám pro tebe sympatie, chlapče! Seš mladej a prespektivní. Nechám tě u mě na pár dní, než se rozhoupeš a než všechno poznáš. Pučím ti knížku vo nemrtvejch, kde si můžeš zjistit všechno, co tě zajímá!“

„Ale já…já nemám čím zaplatit!“

„Vo peníze se nestrachuj. Jseš tady uveznějnej na věčnost stejně jako já! Jsme dva, co nemaj co ztratit!“ povzdechl si Porpox. Seskočil z pultu a došel k jedné z vysokých skříní s policemi, ve kterých byly uloženy a naházeny hromady knih. Vylezl po žebříku k nejvyšším příčkám a vytáhl jednu extra zaprášenou knihu zhotovenou z červené kůže. Přečetl si její název a poté ji hodil kostlivému návštěvníkovi. Trochu to zachřestilo, když ji nemrtvý chytil. Barva plamínků se mu z bílé barvy, změnila na trávově zelenou.

„Jak se vůbec jmenujete, pane imp?“ zeptal se kostlivec.

„Porpox, ale přátelé mi říkají Poxi. A jak ty?“

„Mám ten dojem, že mi říkali Percival de Bůče první!“

„Hnusný jméno…já ti budu říkat radši Mrtvý…pan Mrtvý…zní to dobře ne?“

„Když jinak nedáte,“ svěsil lebku nově pojmenovaný, pan Mrtvý.