Sirotčinec: Dub a jeho šílenství

PROSÍM O KOMENTAR, JE TO PRO ME DULEZITÝ.

Úvod do děje:

Temný závoj pohltil okolní světy do temné tmy. Hvězdy začali utvářet na svých pozicích souhvězdí, ozařující dvě siluety, patřící dvěma mladým pacholkům Galadinovi a Lielfovi, kteří se vykradli z postelí z místního sirotčince městečka Galderak.
Stojí venku, převlečený za dobrodruhy, nebojácné rytíře. V brnění vyrobené z pytlů vycpané slámou. Meče si vyrobili z tyčí od rozbitých košťat a štít mají z víka od popelnic. Oba se šklebí zubatým úsměvem. Není divu, dnes mají oba svoje desáté narozeniny. Chtěli by se stát jednou hrdiny, spasiteli žen v nesnázích a krotiteli draků.
A tak se zatím na ně vždy hrají v noci svých narozenin.
Po chvilce se rozeběhli směrem k místnímu lesu Ocullta. Když k němu dorazili, všimli si na jeho začátku hliněné cesty, jezevce pohybujícího po dvou nohách, opírající se o dřevěnou hůl a dřevěnou dýmkou trčící mu z tlamy.
Jezevec se pomalu dobelhal k jednomu velmi starému a mohutnému dubovému stromu. Zaklepal na něj holí a zmizel v žluté ostré záři.
Lielf i Galadin zůstali nevěřícně stát, s otevřenými ústy. V hlavě jim zněla myšlenka: To není možné, to se mi jen zas něco zdálo. Ale jako každé dítě, je zlákala zvídavost a tak se vydali prozkoumat dub a místo kolem něj.
Klepali klacky o strom. Zkoušeli hesla ve stylu: Sezame, otevři se, abraka dabra a podobně. Ale i přesto veliké úsilí se nic nedělo. Pak si však Lielf něco vybavil. Něco mu nesedělo na té dřevěné holi toho zkouřeného jezevce. A pak jako by mu tu myšlenku někdo přímo vrazil do hlavy. Před tím si nevědomky všimnul, že na té holi měl obří kaštan, který je jen na tomhle dubu a že ten kaštan byl omotán a zároveň uchycen k holi kusem látky namočené v krvi.
Lielf se s odhodláním vyšplhal na dub. Kde našel dva obří kaštany o velikosti dospělé dlaně. Po té si utrhl kus rukávu a při tom ho zároveň napodobil Galadin. Pak jen našli placatý ostrý kámen, o který se řízli. Ted, už jen zbývala samotná hůl. Jako její tělo použili větve z dubu. A pak vše složili dohromady.

Chytli se za ruce. A pomalu s nejistotou a napětím, které jim způsobovalo husí kůži po celém těle. Vydali se k dubu co nejblíže. Pak zvedli ruku, ve které drželi pevně svoje repliky holí a několikrát za sebou silou udeřili na kmen stromu. Při tom z dubu vylítlo několik žlutých jisker.


Nárazy holí se rozléhali do nočního ticha a nesly se až k sirotčinci, a přes otevřené okno do pokoje pečovatelky Elizy Smartové. Kterou to probudilo, jako kdyby zazněly zvony na poplach. Okamžitě se posadila uprostřed své postele, vyrobené s masivního dřeva a po chvilce se naklonila na svůj levý bok, aby si šáhla pro brýle na dřevěném stolku vedle její postele. Přitom jí sklouzl hustý pramen divoce hnědých vlasů lehce pod ramena. Brýle si usadila na svůj maličký roztomilý nos. A znovu se zaposlouchala do ticha. A náhle! Znova jako by udeřil blesk. V tom lehce nadskočila a přitom se zvedla z postele a stoupla si k velikému Gotickému oknu.

Venku svítil jasně měsíc, a kolem něj ho ozařovalo veliké Halo. V tom znova zazněla veliká rána, se žlutým zábleskem s lesa, naproti sirotčinci.
Ihned si vzpomněla, že si Galadin a Lielf rádi hraji v den svých narozenin venku na dobrodruhy.
A tak se vydala ven ze svého menšího, ale i přesto útulného pokoje. Po otevření svých dveří ozdobené vyřezanými andělíčky, stála na chladné mramorované chodbě potažené uprostřed červeným kobercem a na stropech osvětlené svícny, které strašidelně nesvětlovali obličeje, portréty ředitelek a ředitelů tohoto sirotčince.

Vydala se směrem do prava od svých dveří a po několika metrech, došla k točitému schodišti směrem dolů. Rychlými krůčky je seběhla o jedno podlaží níže, kde se hned před ní objevila další chodba. Ta je však mnohem vyhřátější a barevnější, díky ručně nakresleným obrázkům od dětí. Zde se totiž nachází pokoje sirotků.
Eliza otevřela hned první dveře z kraje s číslem čtyři. Nakoukla potichu dovnitř a hned si všimla, dvou prázdných posteli, patřící Lielfovi a Galadinovi. Rozbušilo se jí srdce. A mráz jí jak tisíce mravenců, vyšplhal do zad.
Na nic nečekala, rychle, ale potichu zabouchla dveře do pokoje a rozeběhla se opět k točitým schodům, a sešla ještě o jedno patro níž, kde se před ní otevřela nádherná a prostorná přivítací hala. Na jejím druhém konci se nachází mohutné dubové, ručně vyřezávané vchodové dveře.
Vychovatelka je s velikou obtíží otevřela s doprovodem hlasitého vrzání a skřípání. A po té se vydala směrem do lesa.

Galadin a Lielf náhle zaječeli. Tam, kde stál pouhý strom. Ted stojí dub s otevřenýma očima a mohutnou pusou, otevřenou do kořán, ze které šlehají žluté paprsky. Silný vzdušný vír z úst dubu je pomaličku vztahovat dovnitř.

V ten okamžik stihla akorát doběhnout k smrti vyděšená Eliza „ Néééé,“ zaječela.

Bylo však už pozdě! Oba chlapci byli zcela uvnitř. Paprsky ustaly a dub se opět vrátil do původního tvaru normálního stromu. Elizu to při tom odhodilo na strom kousek za ní, při tom se uhodila do zadní části své hlavy a upadla do bezvědomí.

Oba chlapci se začali propadat rychle skrze mraky k neznámé pevnině. A náhle přišlo jejich velike setkání při nárazu s pevninou. Nastalo hluboké ticho…………………………………………………………………………………………………………