Démon a Nemrtvý III

Nastalo typicky Bahnovské Jaro a s ním i neuvěřitelné vedro, jdoucí ruku v ruce s dusnem. V okolních bažinách se začali rojit komáři a ti do města přinášeli roztodivnou záplavu exotických nemocí. Nu, ale nic nového pod zdejším žhavým sluncem. Na rohu pekařské ulice, seděl hned vedle malého obchůdku, starý ochmelka Trudomysl Odvážný. Bývalý rek a udatný hrdina, se po souboji s krvežíznivou bestií z bažin, rozhodl potlačit své ukrutné vzpomínky na tuto událost v alkoholu, a tak dennodenně žebral o nějaký ten siknar, aby si mohl zakoupit sklenku něčeho ostřejšího. Právě odzvonilo poledne, když se kolem něj mihla postava zahalená v kutně a Trudomyslovi se náhle objevila v čepičce další mince.
„Děkuju, pane Mrtvej!“ zachraptěl bývalý hrdina „Stokrát vám to bohové oplatí na dětech!“
„Och, jen to ne!“ ozval se kovový hlas vycházející odněkud zpod kapuce tohoto donátora. Onen dobrák poté vešel do krámu, nad jehož dveřmi zacinkal zvonek.
„Hele Mrtvej dorazil!“ zajásal Porpox, když uslyšel zvonek a uviděl známou barvu lněného hábitu. Vyskočil ze svého křesílka a běžel mu naproti.
„Nezajdeme hnedle ke třem hlavám, dokud máš ten svůj vohoz na sobě?“
„Nemůžu. Nejdříve musím dořešit to zmizení v Pleskavém průjezdu!“
„Mladej je nahoře a zrovínka má u výslechu pradlenu vod Mokrýho vokna. Zatím co si byl pryč, stihl Bert vyřídit i nějaký vaše „běžný“ obchůzky. Dal mi pro tebe nějaké bahňouny!“ Porpox zase rychle zmizel za pultem a z malého šuplíčku vytáhl šest kulatých žluťásků, které na sobě nesly rytinu městského paláce. Vysázel je na skleněnou vitrínu a poté na ně ukázal svýma dlouhýma rukama. „Všecičko tvoje příteli!“
„Obchody se už začínají konečně hýbat. Dva si tedy vezmu, zbytek je ale váš Porpoxi. Dlužím vám ještě za nájem a první půjčky.“
„Já věděl, že dobře investuju přítelíčku. Na takový záležitosti mám já nos! Takovej nemrtvej džentlmen, by mě nevokrad.“ usmál se imp a shrábnul čtyři mince z vitríny přímo do své kapsy.
V ten samý okamžik se ozvaly hlasy a šílený dupot po schodech. Pár vteřinek na to, se odhrnul závěs a do prodejny vešla obtloustlá pradlena s červenými tvářemi a s ní mladík v slušivém krátkém kabátku.
„A to bude vážně všechno, mladej pane? Nemám ještě vypovídat vo tom, jak Mářa kradla mejdlo ze skladu?“ zeptala se pradlena.
„Ach, to bude stačit paní Vejvarová. Už tak jste nám pomohla dost a dost. Vyřiďte svým kolegyním, že si pro prádlo přijdu už zítra, tak ať je připravené!“
„Žádnej strach. Všecko huž bude připravený. Tak teda pěkněj den vinšuju!“ rozloučila se paní Vejvarová a spěchala ven na ulici. Cestou se ji podařilo prošpikovat svým nedůvěřivým pohledem Porpoxe i pana Mrtvého, kteří celou tu scénku sledovali s nejvyšším zájmem. Ozvalo se zacinkání a pak ještě věta „Dej pokoj votrapo!“ která se nesla někde z toho prostoru, kde seděl Trudomysl.
„Tak co si zjistil, Berte?“ zeptal se pan Mrtvý, když v obchodě osiřeli.
„Je to jasné jako facka. Podle mýho, unesl majitele prádelny, ten obchodník s mýdlem, kterému vodepřel další dodávky, poněvadž jeho mýdla smrděly po skaženejch rybách!“
„Tak to si ho tedy večer půjdeme proklepnout co?“ zeptal se kostlivý detektiv a v temnotách jeho kapuce se objevily dva červené plamínky.
„No když je všechno vyřešíno, tak si zajdeme posedět do tý hospody, ne?“ zeptal se Porpox, který v téhle záležitosti odmítal dát pokoj. „Už tejden sem tam nebyl. Hostinskej si nesmí myslet, že jsem na něj zanevřel!“
„Dobrá tedy. Ale jen na dvě! Musíme ještě dnes vyřídit tu naši záležitost.“
Porpox si povyskočil a z vnitřní kapsičky své vesty vytáhl velkou ceduli s nápisem „Hnedle jsem zpět!“
Bertrandovi Saansonovi, pomocníku pana Mrtvého, vždy vrtalo hlavou, jak se do impovy vestičky vejdou všechny ty předměty, které jsou mnohokráte dvakrát tak větší, než je ten kousek skřetova oblečení. Za těch několik měsíců, co zde pobýval, viděl už hodně divných věcí, ale otázka magické vestičky, byla všeobecné tabu. Jediné co na to Porpox vždy odpověděl, bylo to, že pochází z jeho domoviny.
Když vyšli všichni tři před krám, imp zamkl na dva západy a na malý hřebíček, který byl zabitý kousek od kliky, pověsil onu cedulku. Hospoda „U tří setnutých hlav“ byla necelé dvě minutky od královy dýky, více v centru oné nebezpečné pekařské ulice. Všude kolem se míhali podivné osoby, zahalené až po nos a s vražedným odleskem v očích. Zloději zde postávali na každém rohu a jen čekali, až nějaký hlupák zabloudí do těchto míst. Většinou se to ale nestávalo. Kolem hospody postával vždy hlouček mágů, nebo černokněžníků, kteří zde pořádali drobné soutěže typu „čí plamínek doskáče nejdále“ nebo „čí magická iluze vydrží déle“. Dost často tyto soutěže končili podpálením nějakého nebohého přihlížejícího, nebo pokousání účastníka soutěže iluzivním vlkem.
Uvnitř hospody naši trojici čekal puch hniloby, zvětralého piva a nekvalitního tabáku.
„Hele kdo se tu ukázal! Dlouho jste tu nebili!“ ozvalo se od obtloustlého vousatého muže, který právě točil do korbelu jakousi hnědou mazlavou tekutinu.
„Herberte tři bahna, a pořádně bahnivý!“ rozkázal Porpox a sedl si ke stolu, který byl hned vedle velkého, kamenného krbu. Než se stačili pořádně usadit, dopadly na stůl tři korbely s hutnou pěnou na vrchu. Bertrand si vytáhl ze svého kabátu dýmku a už si chtěl připálit, když v tom si k nim přisedl jakýsi mág, ve fialovém rouchu a velice vysokém, špičatém klobouku. Jeho bílý vous mu sahal až do pasu a jeho modré oči se žlutým bělmem těkaly nervózně sem a tam. Pak se bláznivě zachechtal.