Superbia

Sešli jsme se, jako vždy, v té kavárně na roku třinácte a hlavní. Docela jsem se těšila, až je zase všechny uvidím, přeci jen nepopovídala jsem si s nimi asi půl roku, což je náš rekord, dost smutný rekord.
Slunce rozehřívalo chodníky a střechy paneláků, rozhodla jsem se tedy, že půjdu pěšky. Venku rozhodně nevládlo typické jarní počasí. Přes zimu nenapadalo moc sněhu, takže se post- mrazivá nenáviděná břečka roztavila při prvním doteku zářivých paprsků a nyní lehký větřík nesl vzduchem vůni nové energie. Bylo mi fajn. Tak moc fajn, jako už dlouho ne.
Zahlédla jsem svůj odraz v jednom ze špinavých skel výlohy. Musela jsem se na sebe zazubit. Bylo zvláštní, jak jsem vypadala, nebo ne? Měla jsem na sobě mírně seprané rifle, modrou košili a přes rameno tašku. Porozumějte mi, nebyl to žádný výkvět módy, to rozhodně ne, ale… vypadala jsem normálně. Ničím jsem se nelišila od ostatních lidí na ulici. Tedy, ne z vnějšku. Vlastně vnitřně jsem byla… poznamenaná. Viděla jsem věci, na které nezapomenu, na které nechci zapomenout. Nikdy. Ruka mi automaticky vylétla k přívěsku na krku. Byl to asi čtyři centimetry vysoký stříbrný křížek na obyčejné kožené šňůrce. Ne, neptejte se, nebyla jsem křesťanka. Církev se mi protivila, ale tahle věc byla důležitá. Chránila.
Musela jsem si povzdechnout. Tak a dobrá nálada je v tahu. Ne definitivně, ale zase mě přepadly ty otravné chmurné myšlenky, jež mi už delší dobu nedávají kousku klidného spánku. Co všechno se ještě musí stát, abych měla pokoj? Zničila jsem jich přece dost, ne?
Někdy si říkám, jak jsem naivní. Nic jako exorcistický důchod přece neexistuje. Bojujeme do padnutí. Je jedno, jak jsme silní, jednou se objeví nepřítel, na nějž nemáme. Který jen bude ten můj? Ts, nejraději bych zmizela. Chtěla bych vymazat z hlavy učení, kterým mě zásobil můj otec. Už nechci vidět příznaky posednutí. Posednutí zlem.
O nohu se mi otřela taška. Hrana malé knížky vázané v kůži se mi zaryla do stehna, když do mě vrazil muž, který zřejmě pospíchal do práce. Jistě, tohle je další ze série mého vybavení. Vypadala jako deník, vlastně to kdysi byl deník, do kterého bývalí exorcisté vypisovali mantry ničící démony. Kousky latinských textů, kterým by dnes asi nikdo neporozuměl. Prapůvod. Výška zápisníku byla zhruba třináct centimetrů, šířka sedm a o tloušťce se raději ani nezmiňuji. Kůže byla častým používáním potrhaná a sešmajdaná. Až příliš častým používáním.
Asi bych jí měla dopřát nového kabátku. Povzdechla jsem si. Takže je rozhodnuto. Peníze za poslední lov opět investuji do výbavy. I když, možná je lepší si nestěžovat. Naše výbava je to jediné, co nás drží při životě. Poslední záchrana.
Musela jsem v duchu zanadávat. Teď nemám myslet na práci. Jdu se bavit. Povídat si se svými přáteli, smát se. Odhodlaně jsem nasadila poněkud křečovitý úsměv. Ale co, snaha se také cení.
„Hej, Frances!“ otočila jsem se a zahlédla divoce mávající Anabel. Teď už byl úsměv o něco přirozenější a já tak získala dojem, že jsem vlastně úplně normální. Byli tu všichni: Thomas, Jeniffer, Karoline, James, Victoria a Amely. No a samozřejmě mávající Anabel. Evidentně jsem tedy chyběla jenom já. Trošku jsem popoběhla, abych u nich bal dřív. Možná to bylo dětinské chování, ale já i ve svých pětadvaceti prostě byla taková. Potřebovala jsem to.
Jako první se na mě vrhli Ana, Jen a James. Nastalo tedy skupinové objímání. Jediná, která se nepřipojila, byla Vicci, což jsem nepochopila. No, prostě mě jen chce pro sebe. Když jsem se uvolnila z Thomasova medvědího objetí, natáhla jsem se k ní. Vicci mi ukázala levou ruku. Nechápavě jsem na ni mrkla. Nepochopila jsem, proč mi ji strhá až pod nos, ale pak… bylo to jako blesk z čistého nebe. Na jednom z úzkých prstů s pěstěnými nehty se třpytil nádherný prsten. Překvapeně jsem zalapala po dechu.
„No teda, Vicci, ten je nádhernej!“ pochválila jsem jí ozdobu. Victoria se jen usmála a kývla na znamení, že ví. Anabel začala rozrušeně povídat o tom, že půjde za družičku a že celá svatba bude největší událostí v našich životech. Poslouchala jsem ji jen na půl ucha. Victoria se vdává. No není divu, že se chová tak zvláštně. Musí z toho být na větvi. Teda, já bych asi nebyla, je to jen svatba, ale pro hrdou dívku jakou je ona… nemohlo se stát nic lepšího.
„Netušila jsem, že se s Tonym dáte tak rychle dohromady.“ Usmála jsem se. Tony, měla jsem ho vždycky ráda. Byl to celkem snaživý kluk, pro Vicci by udělal první poslední, přestože moc nevydělával, vypadalo to, že svými romantickými a veskrze pozornými gesty si našel cestičku k Viciinu srdci. A byl to skromný a milý člen mé malé rodinky. Nebyli jsme příbuzní, nenechejte se zmást, ale tihle lidé, mí přátelé, byli to jediné, co mi kromě šílené matky a nemocného otce, zbývalo.
„Tony? Kdo to je prosím tebe?“ zasmála se Victoria. Překvapeně jsem se na ni podívala, chtěla jsem namítnout, že to je přece její snoubenec, ale to už přišla servírka.
„Co si budete přát?“ zeptala se mně a s úsměvem cvakla propiskou. Nechala jsem tedy úvahy o Tonym být a představila si šálek horkého kafe s nadýchanou pěnou a čokoládovým oplatkem.
„Ještě něco?“ zeptala se dívka po doznění mého hlasu. Zavrtěla jsem hlavou a sledovala odcházející studentku, která zde zřejmě byla na brigádě. Nebo možná nechala studií, aby se mohla věnovat své milované práci? Ale koho by bavilo dělat servírku? Uf, asi bych měla takovýchto úvah nechat. Nejsem na lovu, ale v restauraci. Co já vím, jaké jsou důvody téhle slečny?
„Povídej, Frances, kde teď pracuješ?“ vyzval mě Thomas. Předstírala jsem, že sleduji ošoupané dlaždice na chodníku a uvažovala, která verze příběhu by byla nejlepší. Jsou to mí přátelé, nerada jim lžu, ale jinak to nešlo.
„V jedné z místních knihoven.“ Odvětila jsem. Mé štěstí bylo, že tohle město předhánělo leckterá svou velikostí a jména mnohých literárních institucí se často opakovala. Neměli šanci mě najít, kdyby si snad chtěli ověřovat, kde ve skutečnosti dělám. Kdyby pojali podezření.
„Ty jsi byla vždy takový knihomol.“ Pousmála se Victoria, ale tentokrát to neznělo tak rozverně jako obvykle. Bylo to jedovaté. Tak jedovaté, že by to otrávilo i jed Mamby Černé. Překvapeně jsem se na ni podívala. Nálada u stolu zamrzla, pouze Jen se snažila uvolnit atmosféru.
„Slyšela jsem, že má k červenci vyjít nový Gray, pak se pro něj stavím.“ Mrkla na mě. Doufala jsem, že je to vážně jen pokus o rozpuštění všeho téhle doby ledové, protože jinak budu tu knížku muset koupit. Zazubila jsem se a kývla na ni.
„A kde teď pracuješ ty, Vicci?“ zeptala se smířlivě Karoline. Pohledná hnědovláska se na ni podívala, jako kdyby právě vypustila z pusy něco obzvláště otřesného.
„Já teď samozřejmě nepracuji. O všechno se stará Fredy.“ Pronesla odtažitě a usrkla ze svého šálku. Servírka mi donesla kávu, takže byla nepříjemná chvíle znovu přerušena. Všimla jsem si, že Slečna Zasnoubená se zaškaredila na svou černou tekutinu, jako kdyby právě pila nejhorší věc na světě.
„Fredy? Kdopak to je?“ zajímal se s úsměvem James.
„Můj snoubenec, Frederick. Víte, ten, co zdědí největší bankovní pobočku ve městě.“ Byla tak laskavá a osvětlila nám, do jakého luxusu se hodlá vdát. Překvapeně jsem vytřeštila oči. Ten Frederick? Městská smetánka? No páni, Vicci má vážně štěstí.
„Slyšela jsem se, že ses nedávno stěhovala, Vic, kde teď bydlíš?“ vypadalo to, jako by byla Victoria za Ameliinu otázku ráda. Po její pohledné tváři se smýkl úsměv. Byl to takový ten úsměv, který vidíte u hrdinů nějakých filmů. U těch záporných hrdinů.
„V centru. Fredy chtěl, abych se odstěhovala z předměstí. Říká, že tam bydlí jen lůza,“ bleskla pohledem po zmlklých kamarádech, nakonec se pichlavýma zelenýma očima podívala na mě, „pro Kristovy rány, Francesko, omlouvám se! Tohle jsem nechtěla!“ vyhrkla příliš rychle na to, aby si mohli ostatní myslet, že to řekla omylem. Jsem lůza. Lůza z předměstí.
Stiskla jsem zuby. Urážet se teda nenechám. Prudce jsem vstala a obdařila všechny vyjma Victorii lehkým úsměvem.
„Ráda jsem vás viděla, lidi, ale už musím běžet, mám zas nějakou práci.“ Hodila jsem na stůl povážlivě hodně, abych Vicci trošku srazila ten její hřebínek. Vím, že to bylo hloupé gesto, protože dýško, které jsem nechala servírce, asi třikrát přesahovalo sumu, kterou bych jinak za kávu dala a já zrovna teď neměla peníze jen tak na rozhazování, ale doufala jsem, že Vic trošku splaskne. Ta ale pouze rozšířila mé znalosti opovržlivých úsměvů o další kousek a směle můj rekord překonala. Pokrčila jsem rameny a vydala se pryč. Zatracená Victoria! Vždycky se snažila dostat se do vyšší třídy, ale netušila bych, že ji to tak vezme! Hloupá, hloupá Victoria!
Teď jsem byla naštvaná. Řádně naštvaná. Soptila jsem a nešlo to zastavit. Nevědomky jsem přidala do kroku. Nechala jsem nohy, aby mě zanesly tam, kam chtěly ony a ne můj mozek. Kupodivu jsem se dostala před rozbitou výlohu bývalého kadeřnictví. Bylo na tom místě, kde o něj zakopnete jen, když se honíte za nějakým gangem, interiér mělo vykradený, výlohu zdobil pavouk, kterého nějaký nešťastník vykopl do skla. Přejížděla jsem po prasklinách, které se táhly po celé ploše jinak pevného skla. Musela to být pořádná síla. Na pouliční rvačku to nevypadalo, nikde nebyla ani kapka zaschlé krve. Spíš jako špatně zamířený výstřel. Mé zkoumání místa nějakého ohavného činu přerušila tabule, kterou jsem ve výloze zahlédla. Byla převrácená rubem do ulice, tak jsem se protáhla dveřmi do zaprášené místnosti. Ještě tam stálo osamocené křeslo bez vycpávek, zrcadlo bylo pryč, ale nahradily jej grafity. Zamířila jsem směrem k tabuli a obrátila ji. Vzápětí jsem zalapala po dechu. Tohle bylo ve skutečnosti tablo. Tablo, jemuž vévodila Victoriina fotografie.
Smutně a poněkud nostalgicky jsem z ní setřela prach. Tehdy měla krátce sestřižené kučeravé vlasy, její čokoládově hnědé oči hřály, nebodaly. Kde jsou ty časy? Rozhodla jsem se strčit si fotku do kapsy a vzala jsem i tu svoji, kdysi jsme spolu chodily na gympl, ale ta doba je dávno pryč. Vyšla jsem ze salonu a přidala do kroku, abych se dostala pryč z téhle osamělé ulice. Přišlo mi, že jsem jí kousek vzala a ona se mi teď pomstí tím, že mi taky vezme část…čehosi.
Hlavou se mi znovu mihla vzpomínka na Victorii. Její pýcha byla do nebe volající. Otřesný úkaz sebe- destrukce, napadlo mě. Viděla jsem ji před sebou, krásnou, ale hrdou. Příliš arogantní. Její obličej nabral jiných rysů, zračila se v něm přílišná sebeúcta.
Tak moment! Vážně byla jiná… to ty oči. Rychle jsem vytáhla fotku. Tady byly hnědé, ale na mě se přece dívaly tak… zeleně. I celá Vicci se změnila. Byla zlá. Takový převrat v charakteru nebyl normální. Sakra, musím si to ověřit. Tohle začíná zavánět problémy! A dost velkými.
Vytáhla jsem mobil. Kromě čísel na mých pár přátel, matku a otce obsahoval snad jen pracovní kontakty na kolegy. I když… ti byli částečně také mí přátelé. Spolu jsme cvičili a bojovali. Taková pouta nejde snadno zrušit.
Mobil zvonil jen krátkou chvíli. Když se ozvalo pípnutí, které znamenalo, že člověk na druhé straně hovor přijal, oddechla jsem si. Ano, on mi určitě poradí.
„Jacku, potřebuju pomoc. Tvoji.“ Vydechla jsem a přitom doufala, že naléhavost v mém hlase jej donutí neodmítnout.
„Co se stalo? Zníš zvláštně.“ Staral se. Jack už prostě byl takový. Strachoval se o všechny, které znal, protože věděl, že každým dnem nás ubývá. Měla bych se také začít bát?
„Myslím, že jedna moje kamarádka je posedlá, ale nevím to jistě. Můžeš přijet?“ zažákala jsem. Bylo to ode mne opravdu zlé a škaredé, takhle zneuctívat jeho blahosklonnosti, jenže tohle jsem dělala pro Victorii. Ona by mi poděkovala, kdyby věděla… polkla jsem. Co když se nepletu a ona vážně posedlá je? A hlavně: čím?
„Víš, že Chicago není v mém dosahu,“ na chvíli se odmlčel. Jasně, že nechtěl nechat své město samotné, bezbranné jako malé dítě, ale nebylo zbytí, „počkáš dvě hodiny?“ zeptal se nakonec. Oddechla jsem si a schválila mu to. Schválila bych mu v tu chvíli všechno, jen kdybych měla jistotu, že přijede. Tuhle jistotu. Poděkovala jsem tedy a vrátila se domů. Byla jsem odhodlaná dobře se vybavit, takže mě ještě čekala jedna návštěva exorcistického obchodu. Tentokrát jsem si s sebou vzala něco ze svých peněz a se smutným povzdechem si už představovala, že se jich budu muset vzdát. A nebude žádné pěkné triko, nová sukně nebo snad kalhoty.
Jakmile jsem překročila práh kamenného obchodu, opadla iluze levně vyhlížejícího krámku, na jehož oprýskané tabuli čněl nápis ‚vše za 5,‘ ze kterého už někdo stihl sundat písmeno ‚zet.‘ Rázem jsem se octla v prostorné místnosti, z jejíchž zdí na mě shlížely hlavy vycpaných démonů, největších triumfů. Dále tu bylo obrovské množství knih, zbraně, svěcená voda, amulety a další. Já pohledem minula lákavě vypadající dýku, po níž jsem už nějaký ten pátek pokukovala a raději jsem se věnovala knihovně. Hledala jsem jednu určitou věc. Chtěla jsem jen zvrátit něco hodně ošklivého: myšlenku, nápad, potenciální možnost, která však musela být naprosto absurdní. A pak, zabraná do hledání jednoho zpropadeného titulu, nevšimla jsem si přítomnosti dalšího exorcisty. Nedošlo mi, že mě pobaveně sleduje a odhaduje, po čem asi tak pátrám.
„Hledáte tohle?“ ozvalo se za mnou a já s ne právě kvalitně zadušeným vypísknutím nadskočila. Pobaveně se ušklíbl a zamával mi před obličejem dotyčnou knihou. Její obal měl barvu dva dny nečištěných zubů člověka, který pije hodně pomerančového džusu. Hodně. Jenže písmena, která vypadala, jako by jimi někdo utřel zadek koni, hodil je do pračky, pověsil, pošlapal, pokusil se je při nějakém hladomoru rozkousat a pak je zase vyplivl a poskládal zpět, hlásala: ‚sedm smrtelných hříchů.‘ A to jsem potřebovala.
„Jak to víte?“ zajímala jsem se a teprve teď si muže prohlédla. Mohlo mu být maximálně pětatřicet, hádala bych spíš k té třicítce, na sobě měl tmavomodré triko s krátkými rukávy a dlouhé plátěné kalhoty, jejichž konce však vězely v pevných vojenských pohorkách, které končily někde v půli lýtek. Vrátila jsem se pohledem k jeho obličeji. Zpod celkem bohaté kštice tmavě hnědých vlasů si mě pobaveně prohlíželo čokoládově hnědé oko. Prázdný důlek na levé straně jeho hlavy hlásal, že tady už nikdo nebydlí a mě bylo jasné proč. Tři souměrné jizvy se mu táhly šikmo přes čelo až k levému uchu, z něhož také pár kousků chybělo. Sevřel se mi žaludek, takhle dopadnu, když nebudu dávat pozor? Můj pohled sklouzl k rovnému nosu a úzkým bledším rtům, které teď křižovaly celou tvář vyjadřujíc vysoký stupeň pobavení. Polkla jsem a znova se vrátila k oku. Nebyla jsem si jistá, na které se mám soustředit. Stále mě to táhlo k jizvám.
„Je to poprvé, co vidíš zranění od démona? Buď jsi nováček, nebo máš zatracený štěstí. A na amatéra nevypadáš.“ Uvědomila jsem si, že mi jednak složil kompliment a pak se zmínil o tom, že pozorně vnímá mé chování. Začala jsem být nervózní. Čas běžel a já neměla čas se zapovídat.
„Ne, můj otec v souboji přišel o půlku tváře. Oheň.“ Pokrčila jsem rameny a o pozřené ruce se nezmínila. Nedělalo mi to dobře.
„Chápu, že ho to musí otravovat. Obzvlášť, když si démon vezme i oko.“ Ušklíbl se a hodil po mně knížkou. Napadlo mě, že pokud ho uvidí Lucy, je mrtvý. Byla ke knihám příliš útlocitná. A já zemřu hned jako druhá. Svazek listů mi vyklouzl z ruky a otevřel se na šesté straně. Vyobrazen byl démon, z nějž jako by vycházelo světlo a popisek hlásal: Lucifer, démon považovaný za představitele prvního smrtelného hříchu, kterým je superbia. Ano, superbia- pýcha. Roztřásla se mi ruka. Na znamení moc nevěřím, ale tohle… nemůže to být nějaký slabý démon? Zrovna takovýhle… exorcista zvědavě naklonil hlavu ke straně. Připomínal mi supa.
„Tak, našla jsi, co jsi hledala?“ zajímal se. Polkla jsem a vzhlédla. Stále se usmíval, jen teď už to nebylo tak veselé. Ani se mu nedivím. Ani mně nebylo dvakrát do smíchu. Lehce jsem přikývla.
„Jak se jmenuješ?“ pokračoval v křížovém výslechu. Když už jsem otevřela pusu, že mu tedy odpovím, zamával mi rukou pře obličejem, abych mlčela.
„Ne, nechej mě hádat! Jsi Franceska, že ano?“ hádal. Pranic se mi nelíbilo, že někdo, koho vidím poprvé v životě, podle čehosi poznal, jak se jmenuju. Pokud vím, nemám na sobě nikde žádnou cedulku se jménem, nebo jiné rozpoznávací znamení. Znepokojeně jsem kývla a natahovala se k deníku, kdybych snad potřebovala jeho pomoc.
„Já jsem Anthony, jsem kamarád od Jacka. Poslal mě za tebou prý jako svou náhradu. On totiž nemá čas, víš. Ještě ti zavolá a omluví se,“ při těch slovech protočil oči, „ale v tomhle boji se musíš spolehnout na mě.“ Zářivě se usmál při zmínce o boji. Ale sakra to ne. Snad to není nějaký blázen, co bude naschvál provokovat démony.
„Dobře, ale nevím, jestli nám to spolu půjde. Já se totiž spoléhám na-“ začala jsem, ale on mě přerušil.
„Na mantry. Odříkáváš svatý text v latině, který démona uvrhne zpět do podsvětí a na nějakou dobu jej tam zadrží, já vím. Co se tohoto týče, můžeš se na mě spolehnout. Jsem typ na boj z malé vzdálenosti a navíc nemám hlavu na učení se textů nebo jejich vyhledávání v knihách.“ Ano, chtělo se mi říct a prstem ukázat na jeho jizvy, a pak to takhle dopadá, že? Jenže mi bylo sympatické, že dokázal přiznat svou slabinu. Pročetla jsem si informace o Luciferovi. Doufám, že budeme mít štěstí a nebude to on. Vyhánět jeho by mě jistojistě stálo většinu mé energie.
„Takže se vydáme do akce?“ lehce jsem zaváhala a podívala se na něj. Usmál se.
„Jen si musím vzít vybavení.“ Pousmál se a pak zavolal Lucyino jméno. Zjevila se tu znenadání a mile se na nás usmívala.
„Jdu si vyzvednout věci.“ Oznámil Anthony a zrzka zase odběhla. Když se po chvíli vrátila, nesla kuš a toulec šípů, dvě litrové láhve se svěcenou vodou, tři vrhací nože a dva meče s širokou čepelí.
„Všechno je to potřeno svěcenou vodou, jen si překontroluj, jestli svěcení nějak nepoškodilo vyváženost.“ Lucyina slova neměla význam, protože Anthony už tak činil. Po chvíli zjistil, že je naprosto spokojený a začal si připevňovat výzbroj. Nejprve si připevnil dva z vrhacích nožů na levé předloktí a jeden na pravé lýtko, pak hodil na záda toulec s šípy a kuš, nakonec schoval i meče. Jako poslední mu Lucy podala pár černých stříbrnou nití vyšívaných nátepníků.
„To ti tady nechala teta.“ Spiklenecky na něj mrkla a on si je s vděkem nasadil. Zvědavě jsem to pozorovala a doufala, že je dost zkušený na to, abych nemusela bojovat tváří v tvář démonovi.
Když jsme vyšli z obchodu, drželi jsme se v tmavých uličkách a plíživě se vydali směrem k Victoriinu domu. K Victoriinu a Frederickově domu. Nakonec jsme nenápadnost vzdali a vyběhli schody jednoho z paneláků až nahoru. Anthony lehce klusal a zátěž mu evidentně nedělala žádný problém. To já se za ním táhla zpožděná o půl patra a sípala námahou. Jakmile jsme se octli na střeše, Anthony hodnotil situaci. Pak se podíval na mě a zvolil způsob snazší. Podal mi jakousi ohnutou tyč, kterou pravděpodobně urval ze zábradlí na schodišti. Ts, vandal jeden. Pak beze slov ukázal na dráty spojující dvě budovy. To si ze mě dělá srandu! Ne! Jsme hrozně vysoko!
„Je to jediná šance. Taky můžeš jít takhle, ale nemyslím, že by tě do snobské čtvrti pustili.“ Musela jsem souhlasit. Přendala jsem tedy tyč na drát a doufala, že bude klouzat rychle. Jakmile jsem se odrazila, byla to jedna divoká jízda. Pak jsem se ohlédla, že Anthonymu hodím nástroj pro šílence zpět, ale on… skočil. Rozběhl se a jediným plavým pohybem se přenesl z jedné střechy na druhou. Zapomněla jsem, jak neslušné je zírat na někoho s otevřenou pusou. Teď nám jen zbývalo sejít dolů do suterénu tohoto mrakodrapu a podzemními šachtami se dostat až do snobské čtvrti. Až vylezeme z jednoho z kanálů tam, asi ty boháče klepne pepka.
Ráda bych řekla, že jsme se objevili před Victoriiným domem, ale ne. Ocitli jsme se téměř na druhém konci čtvrti, takže nás čekala cesta křovím, stromy a zase křovím. Ale cíl své cesty jsme našli, infiltrace byla také úspěšná. Anthony se vyhýbal kamerám tak bravurně, že jsem pojala podezření, kdepak tu praxi získal. Ne, je jedno, co byl v minulosti, dokud s ním mám jen jednu misi, není to důležité, tak je to.
„Francesko, co tady děláš?“ ozvalo se mi najednou za zády. Teď už jsem příznaky viděla jasně. Lehce pocukávající noha, její duše stále bojovala! Někde uvnitř! Popadl mě vztek.
„Víme, s kým mluvíme!“ zaječela jsem a sáhla pro knihu. Jakmile je Victoria spatřila, vzteky zrudla. Její oči se jakoby protáhly, vyrostly jí tesáky. To byly jediné známky toho, že démon bude bojovat. A byly to také známky, které Anthonymu stačily k tomu, aby zaútočil. Blesku rychle sejmul ze zad kuši a nabil ji. Prvnímu šípu se démon lehce vyhnul, druhý ho škrábl do tváře. Bolelo mě, vidět takhle Vicci, ale dělali jsme to pro její dobro. Pak zaútočil démon. Rychlost mě ochromila, ale to jsem byla v místnosti asi jediná. Kuš mi přistála u nohou, ale Anthony už vrhal nože.
„Tak dělej!“ zařval na mě a to mě probralo. Musela jsem přece odříkat text. Zalistovala jsem deníkem a hledala v latinském textu tu pravou stránku. Když jsem na ni narazila, zavýskla jsem a začala mocným hlasem předčítat mantru:
„Donec dies inlucescat et lucifer oriatur in cordibus vestrir!“ snažila jsem se, abych znělo co nejpanovačněji. Při odříkání člověk nesměl projevit ani špetku strachu, jinak by nic nefungovalo. Jenže tohle bylo málo. Démon ve Vicciiném těle se vyřítil proti mně. Byla bych mrtvá, dávno by mě zabil, ale… ještě asi nebyl můj čas. Když jsem zavřela oči, na mou tvář dopadlo pár kapek horké tekutiny. Poznala jsem krev. Podle toho jak pálila, byla démonova. Když jsem oči zase otevřela, můj pohled padl na divoce syčící Victorii s jedním nožem vraženým do stehna. Musela jsem pokračovat, prostě musela. Tady šlo do tuhýho.
„Quomodo cecidisti de caelo lucifer qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes!!!“ na konci už jsem křičela, vložila veškerý svůj hněv do hlasu. Démon se zarazil, zkroutila se mu tvář. Vyšlo to! Když se Victoria chytila za hlavu a začala ječet, bylo mi jasné, že je to démon, který opouští její tělo. Pak se jí podlomily nohy, spadla na zem. Polkla jsem.
„Amen.“ Dokončila jsem rituál. Chtěla jsem se vrhnout za svou kamarádkou, ale někdo to udělal první. Někdo, kdo se celou dobu schovával za sloupem, krčil se, čekal, až vykonáme svou práci. Byl to Frederick. Blonďaté vlasy měl připlácnuté k hlavě a ulízané gelem, v obleku, který nosil, se ztrácel. Na rameno mi poklepala čísi ruka. Když jsem uviděla vyhazovače, který mohl mít spíše problémy své sako vůbec dopnout, s povzdechem jsem se vydala pryč. A Anthony šel za mnou. Chtěla jsem ho ignorovat, ale když mě stále následoval, zamračila jsem se a otočila se k němu.
„Co je?!“ vyjela jsem možná hlasitěji, než to bylo nutné. Anthony se jen usmál.
„Zachránil jsem ti život, že?“ poznamenal. Zúžila jsem oči, takže mohly připomínat dvě vražedné linky.
„No a co jako?! V naší branži se to občas stane! Chceš za to diplom?!“ zasyčela jsem. Měla jsem všeho dost. Jediné, po čem jsem toužila, bylo lehnout si o horké vany a vykašlat se na vše ostatní.
„Něco mi dlužíš a já vím, jak si to vyberu.“ Odvětil, jako bych nic neřekla, Anthony.
„No tak prosím, ale rychle, nebudu tady stát věčnost.“ Odsekla jsem.
„Necháš mě u sebe bydlet.“ Triumfálně se usmál, když jsem otevřela pusu.
„To ne! Nemáš právo-“ začala jsem, i když mi bylo jasné, že právo má. Dlužila jsem mu život. Mohl si říct, že mu mám sloužit, mohl chtít cokoli. Proč u mě chtěl bydlet?!
„Neprotestuj. Dnes večer se nastěhuju.“ Odvětil jako by se nechumelilo. A pak mi to došlo.
„Jack! Já ho rozthnu jak hada! To udělal schválně!“ vypěnila jsem. Anthony mi svým smíchem jen potvrdil, že jsem se trefila do černého. Sakra. Mám strašný přátele. Klidně mi do bytu nastěhuje nějakého burana!
„Fajn, ty perverzáku, ale spíš na gauči!“





Překlad:
-Donec dies inlucescat et lucifer oriatur in cordibus vestrir = Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.
- Quomodo cecidisti de caelo lucifer qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes! = Jak jsi spadl z nebe, jitřenko, který jsi zrána vycházel, pospíšils k zemi, ty, jenž jsi zraňoval národy!