Démon a Nemrtvý IV

„Vy jste to detektivní trio, o kterém se tady povídá co? He he!“ zasmál se kouzelník.
„Podle toho kdo se ptá?“ odvětil pan Mrtvý a napil se ze svého korbele. Jeho magicky založená, poněkud kostnatá postava, dokázala onen nalitý alkohol do dutiny ustní, jakýmsi záhadným způsobem zpracovat. Tudíž nehrozilo, že by se pod ním udělala malá loužička, nebo dokonce hromádka rozžvýkaného jídla.
„Jmenuju se Virbux, he he! Jsem kouzelníkem v hlubokých bažinách Teredmachu. To je asi třicet kilometrů od městských hradeb, víte? Ha ha!“
„A už vím! Vy jste ten, co si ke mně vždycky chodí kupovat netopýří prach a surové magické hůlky (hůlky zatím nedotčené magickým nábojem), že jo?“ zeptal se Porpox.
„Přesně tak příteli, he he! Mám pro vás jednu malou prácičku, he he!“ pohled onoho mága se stával čím dál více šílenějším. Žluté bělmo ještě více zežloutlo a jeho zuby se při každém zasmání leskly černotou.
„Nebereme všechny případy. Nejprve byste nám měl objasnit, co od nás očekáváte a teprve potom se můžeme bavit o prácičce!“
„Ale samozřejmě, he he! Vždyť jinak by to ani nešlo že?“ kouzelník Virbux najednou vstal od stolu a odběhl si pro svůj žejdlík piva. Když se vrátil, napil se a nahlas říhl.
„Takže, he he! O co kráčí, že?“
Bert kývl hlavou. Kouzelníkovo neustálé, dětinské chechtání mu začalo jít na nervy.
„Z mé věže mi byl před týdnem ukradený jistý předmět. Není to nic…jak bych to, he he…není to nic cenného, ale pro mě to má hluboký význam, chápete?“
„Ano, ano! Jen pokračujte dále.“
„Jedná se o jadeitovou dýku boha Urkula. Je to neškodná, nemagická záležitost. Taková kultovní, sběratelská věcička. Pro mě má ale nedozírnou cenu, he he. Patřila k prvnímu pokladu, který jsem získal z doupěte ukrutného draka, jenž sídlil v bažinách Doukuru. Hned jak jsem zjistil, že mi byl předmět odcizen, začal jsem po ní pátrat. Díky mocnému kouzlu, mi bylo poodhaleno, že zlodějem byl urostlý barbar, který se skovává právě zde, v Bahnově. Nic jsem nelenil, he he, a dojel jsem na toto místo. Stopu jsem ale ztratil v ulici Sušených Hub. V hostinci U Prince z Bahnova. Nikdo tam nic nevěděl a nikdo nikoho nezná, he he. Samozřejmě bych jim mohl rozvázat jazyk silou, ale já jsem počestný kouzelník, he he. Žádné opletačky se zákonem, chápete?“
„To jistě chápeme,“ řekl pan Mrtvý „a od nás tedy chcete, abychom vypátrali onu jadeitovou dýku a navrátili ji vám v pořádku a neporušenou?“
„He he, jste chytří, jak se na detektivy patří!“
„A kde máme jistotu, že je ta dýka opravdu vaše? Můžete po ní jen toužit a nás využijete pouze k tomu, abychom ji ukradli?“ zeptal se uštěpačně Bertrand. To stálé chichotání, v něm vyvolávalo neklid a hlavně nedůvěru vůči Virubxovi.
„Ale mladíku. Slovo kouzelníka platí. Nejsem nějaký prašivý černokněžník, abych, he he, tady intrikoval.“
„Bejt váma, tak si dám pozor na jazyk. Hospoda je takovejchle černokněžníků plná, až po střechu,“ řekl Porpox a začal cosi dolovat svým dlouhým nehtem ze špičatých zubů.
Kouzelník se ohlídl za sebe a zjistil, že ho sleduje několik černě oděných mužů s dlouhými kozími bradkami a s naježeným hustým obočím.
„He he, máte pravdu příteli. Nu, ale co bude tedy s tím mým případem? Berete, nebo ne? Za výsledek zaplatím slušných pár zlatých!“
Nastala chvíle mlčení, přehlušovaná jen hlukem hostince. Břinkání žejdlíků, tupláků, korbelů a skleniček s vínem bylo dvakrát tak hlasitější než před tím a hovor ostatních hostů se stal ještě hlučnějším.
„Tak dobrá,“ řekl nakonec pan Mrtvý. „Pátrání tedy započneme v hostinci U Prince. Hledáme mohutného barbara…nedokázal byste nám ho více přiblížit? Nějaké zvláštní znamení?“
„Má tetování draka na zádech. Je to zelený drak, který plive rudý plamen, he he.“
„Výborně. A popis vaší dýky?“
„He he, jílec je ve tvaru hada a ostří z nádherně zeleného jadeitu. Nemůžete si ji splést. Takovou dýku nemá nikdo v okolí tisíce kilometrů.“
„Tak tedy domluveno. Jako zálohu nám vyplatíte dva Bahňouny. Zítra ráno ji přijdete vyplatit do magického krámku-“
„U Královy Magické Dýky!“ přerušil pana Mrtvého kouzelník, „Je mi to vše jasné!“
Virbux podal svou ruku panu Mrtvému na znamení uzavření smlouvy a jak se to dělává, pořádně si do ní odpliv. Vzápětí na to, mu skončilo v dlani pár kostí.
„Tak je to pravda?“ vyvalil oči kouzelník.
„Asi to tak bude, když to říkáte!“ odvětil kostlivý detektiv.
„Neurazte se, já jen že moc kostlivých detektivů, he he, po světě nechodí.“
„To je pravda,“ připustil pan Mrtvý.
„Tak tedy zítra v osm hodin ráno, budu ve vašem krámku pánové. A teď, he he, mne omluvte!“ na to se kouzelník rozplynul v záři jiskřiček a zmizel.
„Páni jo!“ vyjekl Bertrand vyděšeně. „Kam zmizel? To bylo nejúžasnější kouzlo co jsem viděl! Viděli jste to taky?“
„Ano Berte, viděli. Víš, tohle kouzelníci dělaj dost často. Pravdou ale je, že se akorát přesunul k baru, kde právě platí svou útratu,“ ukázal prstem na Virbuxe, nastrojeného v očouzeném fialovém šatu. Ten právě kladl na pult pár siknarů. Poté se otočil a s úsměvem na tváři na ně zamával, načež se odkulhal ven z hospody.
„Myslíte, že to bude tak jak říkal? Myslíte, že je to jen bezcenná cetka?“ Zeptal se po chvíli Bert.
„Nevěř tomu mladej. Tyhle ty udělátka, se vždycky tvářej strašně nevinně, ale jsou dost mocný. Myslím, že pan Virbux nám neřekl ouplně celou pravdu,“ řekl Porpox a zhluboka si přihnul ze svého korbelu.