Požár

Požár

4. dubna, Léta páně 1626
Německo

Byla noc. Plamen svíčky se zamihotal ve větru. Okna už přece jenom netěsnila tak, jak by měla. V dálce se zablesklo a okamžik na to zaburácel hrom.
Husí brk vytrvale škrábal po zažloutlém listu papíru.
Bělovlasý stařec přestal psát a zamyslel se. V mysli mu defilovaly hrůzné postavy, bytosti, které vyvolal on sám a které se mu navždy vpálily do paměti. Musí to zaznamenat dřív než udělá poslední věc ve svém životě. Vyvolá čtvrtého démona.
Dopsal poslední řádku. Byl to jeho životopis – a zároveň varování, aby se už nikdo nepokusil o to, co se podařilo jemu.
Vstal – stará dřevěná židle zavrzala. Pomalu dokráčel do středu místnosti. Záda obtěžkaná dlouhou řadou let. Utrápený obličej zobrazující obavy.
Stál uprostřed pentagramu nakresleném uhlem na podlaze. Do noci se vzneslo tiché mumlání v nějakém neznámém jazyce.
Vítr obrušoval pálené tašky na střeše věže, tyčící se nad městečkem. Byla pozůstatkem po předchozích dobách, kdy se panovníci snažili všemožně ochránit svou zemi. Jeden z nich nechal na tehdejších hranicích postavit kamenné hlídkové věže. Měly varovat před blížícím se útočníkem.
V průběhu let, jak se měnily hranice státu, ztratil systém smysl, některé věže se rozpadly, z některých rozkradli vesničané kámen na stavbu svých domů, ale některé jako například tato, vydržely.
Oblohu proťal další blesk. Světlo zesílilo. Napůl vyhořelá svíčka za to však nemohla.
Starci se oči rozšířily děsem. Výkřik hrůzy, unikající z jeho úst, přehlušil hrom. Místnost explodovala v záplavě žáru. Tlaková vlna vyrazila všechna okna. Střepy a třísky pomalu plachtily k zemi.
Povedlo se! Vyvolal posledního démona. Poslední živel tam stál a kamenná podlaha vařila pod jeho nohama. Byla to bytost. Osm dlouhých a slabých končetin, které se zdály tak slabé a přece dokázaly vyslance děsu unést. Velká hlava, vybíhající na břiše a čtyři dlouhé plamenné biče.
Zdálo se jakoby vyplňoval celý pokoj a ucpal všechny škvíry.
Až do této chvíle byl stařec bez starosti. Použitá zaklínadla ho chránila před neuvěřitelným žárem okolo. Teď se mu ale zdálo, že teplota začala stoupat.
Skutečně tomu tak bylo. Démon postupně drtil jedno kouzlo za druhým.
Chvíli trvalo, než stařec pochopil, co se děje. Ve spěchu začal slova Drtícího zaklínadla. To mělo démona poslat jednou pro vždy do říše zapomenutých legend. Bylo to nejsložitější a nejsilnější zaklínadlo, jaké ho ti ostatní démoni dokázali naučit. Mělo se použít pouze v případě nejvyššího ohrožení.
Jeho účinkem bylo ukončení existence jednoho živlu. To by znamenalo, že na celé planetě přestane v jednom okamžiku hořet oheň.
Naneštěstí ale byla struktura kouzla neuvěřitelně složitá. Starci se poznání zračilo ve tváři. Nestihne to.
V tu chvíli mu na těle vzplál hábit. Teplota vzduchu se ustálila.
„Zemřeš.“ Razance hlasu způsobila, že kámen, ze kterého byla postavená věž, začal praskat a drolit se. Slyšeli ho všichni lidé na světě, ale nikdo nerozuměl tomu co říkal.
Nikdo kromě starce.
Přestal slyšet okamžitě, jak zosobněný oheň promluvil. Přesto se mu jeho slova objevovala v mysli, drtila jeho vlastní ideje a ničila jeho vědomí.
Neměl se o to pokoušet. Byla to osudová chyba. Jak Země tak Voda mu říkali, že oheň je nebezpečný. Proč jenom byl tak tvrdohlavý?
Když zjistili, že ho nedokáží od jeho činu odvrátit, dali mu alespoň ono Drtící zaklínadlo. Právě to ale fatálně selhalo.
A Oheň s velkým „O“ se dostane na svět a spálí ho na troud.
Démon se zřetelným potěšením sledoval jeho úlek když pochopil. Nestačilo mu zabít jeho. Chtěl vyhladit celou planetu.
Netvor se zasmál: „Ano. Ale ty u toho už nebudeš. Vychutnám si tvou Smrt!“ Máchl rukou.
Stařec odletěl ke zdi a dopadl na ni takovou silou, že všechny kosti v jeho těle byly rozdrceny. Jejich střepiny se mu zapíchly do všech tkání, některé pronikly kůží. Krev, která vytryskla z ran, se okamžitě začala vypařovat.
Démon už totiž nemusel brát ohledy na člověka a pořádně přitopil.
V jednom okamžiku přestal netvor křivit fyzikální zákony a stavební kámen se změnil v lávu a roztekl se. Dřevěný krov zmizel v jednom oslnivém záblesku.
Proud lávy, v který se změnila věž stékal po svahu dolů k vesnici. Spící obyvatelé naprosto netušili, že se k nim valí tekutá Smrt.
Do cesty se jí ale postavila říčka, protékající kolem pahorku. Čelo žhavého proudu se do ní s prudkým zasyčením zanořilo a ono místo zahalil oblak páry.
Démon se zatím vydal do světa. Nikým neviděn se vydal do světa roznášet zkázu.

Celá staletí se nic nedělo. Démon nespěchal s realizací svého plánu. Proč také? Pro nesmrtelného jsou roky jako okamžik. Mnohdy minou celé eóny. A démoni jsou nelidsky trpěliví.

O 400 let později,
Vesmírná stanice Gilgamesh
Astronaut Terry Orwell právě koukal z okna na planetu Zemi. Z vesmíru se jevila jako safír. V nekonečné prázdnotě vesmíru zaujímala výsadní postavení, byl na ní život.
Terry právě skončil interview s jednou z amerických vysokých škol a užíval si zaslouženého odpočinku. Dali mu opravdu zabrat. Tolik všetečných otázek ještě nedostal. Ale ani jednou se neopakovali, to se jim musí přičíst k dobru.
Navíc jim nevadilo, že musí být kvůli nabytému programu osádky stanice ve škole téměř do noci.
Před několika minutami opustili pásmo soumraku a přelétávali nad Atlantským oceánem. V dohledu byla západní a střední Evropa. Těžké chomáče mraků se jen líně pohybovaly nad Anglií, Německem, Polskem, severní částí Česka, Běloruska a pobaltských států.
Na severu afrického kontinentu převládala žlutá barva Saharské pouště. Oproti ní byla Evropa pokrytá rozsáhlými lesy oděná celá v zeleném.
Slunce, odrážející se v Kaspickém moři oslepovalo, naštěstí to brzy přestalo.
Byl to překrásný pohled.
Potom se něco stalo. Nad Londýnem se zablesklo. Skrze mraky nebylo vidět, co to bylo. Ale každopádně se muselo stát něco velkého.
Terry fascinovaně sledoval, jak se oblačnost rozhrnula a odhalila peklo. Ohnivý prstenec se rozšiřoval do všech stran a stravoval všechno, na co narazil.
Když dospěl na pobřeží, vyvalil se z oceánu sloup páry. Plameny to ale nezastavilo. Oheň už nemohlo absolutně nic porazit. Stal se z něj vládce celého světa.
Uprostřed bývalého Londýna se vztyčila postava, vysoká několik kilometrů. Byl to démon ohně. Věděl, že vyhraje. Uštědřil velkolepou porážku svým dávným sokům, Zemi a Vodě.
Jeho spojenec Vzduch mu pomohl rozprášit celé lidské pokolení a zahnal protivníky na útěk.
Během několika hodin obkrouží ohnivá vlna planetu a přinese zprávu, že dílo bylo dokonáno. Nikdo jiný se to nedozví, protože nikdo jiný už nebude!

Kdesi na palubě stanice vzplanul malý plamínek. Pomalu stravuje údajně ohnivzdorný plastik jako by to byl papír a dává vzniknout jedovatým plynům.
Za několik desítek minut když se živel dostane k nádržím s pohonnou hmotou stanice exploduje. Nikdo už toho ale nebude svědkem, protože poslední exempláře lidské rasy se udusí dlouho před tím.
A nikdo neuvidí triumf vítězného živlu…