Procházka lesem

Bylo krásné babí léto, sluneční paprsky hladily mou bledou tvář a draly se míhavě mezi stromy, kde tvořily nejrůznější ornamenty. Listí tiše a jemně padalo na tmavou zem a kupilo se v jakýsi barevný koberec. Ten koberec byl běhoun, běhoun linoucí se k mému domu, protínající cestu alejí až k lesu. Chvíli jsem jen tak stála na velké zahradě, kde byly téměř holé jabloně, hrušně a třešně. Pavučiny vlály ve slabém vánku, každou chvilku jsem se do některé z nich zapletla. Kdesi v dálce jsem zpozorovala mohutné hory, jejichž vrcholky se ztrácely v oblacích. Den stvořený jako pro podzimní procházku.
Oblékla jsem si mikinu, vzala svého psa na vodítko a vyrazila do lesa. Pes pobíhal mezi stromy a já se těšila z té krásy kolem. Blížila jsem se k lesu, najednou mnou otřásla zima, nevěděl jsem proč, na chvíli jsem zastavila, ale mého psa jako by tam něco lákalo. Tahal za vodítko tak mocně, že jsem musela zase jít. Neměla jsem však příjemný pocit, jako na začátku. Vešla jsem do lesa. Obklopila mne vůně jehličí, hřibů, lesního porostu… Bylo tu však ticho, žádný pták nezpíval, žádna veverka neskákala ze stromu na strom. Prostě ticho! Pes táhl dál a dál, pořád jsem měla pocit, že slyším za sebou nějaké kroky, ale bála jsem se otočit, nohy jsem měla málem ztrnulé, ale pes se dával do běhu. Náhle se setmělo, vítr se zvednul a větve mě bily do tváře, listí se zvedalo ze země a kroužilo kolem mě, jako by mě chtělo pohltit. Bála jsem se, moc jsem se bála. Kroky neustále sílily, já se neotáčela. Nohy jsem měla strnuté hrůzou, ale Azor mě táhl dál a dál. Z ničeho nic mě oslepila silná záře, vycházející z hlubin lesa. Neviděla jsem nic kolem sebe. Vrazila jsem do něčeho tvrdého. Upadla jsem a pohltila mne temnota nevědomosti. Po nějaké době jsem se probrala. Otevřela jsem oči, kolem mě tma, ani náznak po záři. „Azore, Azore!“ vykřikla jsem. Nic, Azor nikde. Můj pes nikde. Kde může být a kde se vůbec nacházím já?! Kolem mě pouze holé stromy, jako by bylo před zimou. Otřásl mnou chlad a také strach. Vše bylo tak nepřátelské a neznámé. Slzy se mi draly do očí, schoulila jsem se ke stromu, čekala jsem, až přijde den a doufala jsem, že mě tady najde Azor. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, jen si pamatuji, že den nepřicházel. Azor také ne. Začínala jsem být nervózní. „Musíš něco udělat, jdi dál!“ křičel ve mně vnitřní hlas. Snažila jsem se postavit, nohy jsem měla ztuhlé, snad zimou, strachem. Nevím, nedokázala jsem nic pochopit. Po dlouhé době jsem konečně dokázala vstát. Kterým směrem se mám vydat, kudy jít? Něco se mihlo před mýma očima, něco ne moc velkého, nějaká postava. „Hej!“ vykřikla jsem. Postava se otočila, upřela na mne rudě červené oči, otevřela ústa a tiše řekla: „Nezůstávej tu, utíkej, hrozí ti nebezpečí, tvůj pes je v nesnázích, utíkej rovnou za nosem!“ Poté se otočila a zmizela. Stála jsem nehnutě, vyjeveně jsem koukala do míst, kde předtím stál ten podivný tvor. Bolelo mě srdce, zase jsem byla sama. Co když postava mluvila pravdu? Co když můj pes každou chvíli může zemřít? Rozběhla jsem se, bylo úplné bezvětří, slyšela jsem jen dusot svých nohou a v dekoltu jsem cítila svůj chladný dech. Náhle jsem zakopla o kořen mohutného stromu. Otočila jsem se. Nade mnou stál muž. „Zarostlý! Ošklivý! Mohutný! Svalnatý! Odporný!“ Tohle ve mně křičelo. Skrčila jsem se k zemi. Viděla jsem jen stín jeho velké dlaně, pak jsem ucítila jeho mrtvolný dech u mého ucha. „Vypadni, tady jsem já, já zde lovím a zabíjím.“ Po kolenou jsem se plazila pryč, muž výhružně tloukl do stromu, padaly z něj větve. Postavila jsem se, dala jsem se do běhu. „Hauuuuu.“ Srdceryvné zavytí. Patřilo mému psovi. Někdo mu ubližoval. „Azore! Azore! Vydrž, už budu u tebe! Azore!“ běžela jsem. Bylo mi zima, stromy natahovaly ke mně své větve jako mohutné pařáty. Strach mě tísnil, ale já myslela jen na Azora. Musela jsem ho zachránit, prostě musela. Ve škole bych určitě s tímto tempem porazila nejlepší běžce. Listí pode mnou nebezpečně klouzalo. Náhle jsem přiběhla na mýtinku. Seděl tam Azor a nad ním zkroucená postava staré krvežíznivé ženy. Do tmy jí nebezpečně svítily oči. „Ne!“ vykřikla jsem. Žena se otočila. Teprve teď jsem spatřila nůž v její ruce. Ne, chtěla ublížit Azorovi, to nedovolím! Rozběhla jsem se proti ní, skočila jsem na ni, její nůž bodl do mé hrudi. Pocítila jsem neskutečnou bolest, žena zmizela. Cítila jsem, že umírám, Azor tiše kňučel, hlavu opřenou o mou. Tekly mi slzy, Azora jsem zachránila, ale sebe ne. A najednou…
„Crrrrrrrrrrrr!“ Můj budík drnčel jak o závod. Uf, byl to jen sen. Žádný les, žádný Azor, jen já, má teplá postel a život. Krásný život!