Město beze jména a historie - Proměna

"Problémy? Ne, pane doktore. Přišel jsem se vám svěřit. Vás totiž váže jakýsi závazek mlčenlivosti."
"Proč jste nešel do kostela?"
"Za prvé: nejsem věřící. A za druhé: na posvátnou půdu nesmím vkročit. Ale kdybyste mě nechal..."
"Samozřejmě, samozřejmě. Mluvte..."

Bylo to obyčejné odpoledne. Zrovna přestalo pršet a já měl náladu černou, jako nebe před chvílí. Procházel jsem městem směrem k Mostu, pevně rozhodnut zkoncovat se svým životem.
Vylezl jsem na zábradlí a skočil. Zachránil mě ale jeden upír. Probral jsem se v nějaké garáži a upír mne chtěl Přeměnit.
Já ale odmítl, takže mne musel, podle pravidel, zabít. Nějakým zázrakem jsem zabil já jej, ale můj vlastní život vissel na vlásku. Upadl jsem do bezvědomí.
Neviděl jsem světlo na konci tunelu. Naopak, já byl v tom světle a Smrt mne poslala zpátky do tunelu. Abych jí pomohl lovit ty, kteří se jí vymkli.
A tak jsem skončil u vás. Potřeboval jsem to vyklopit někomu, u koho mám jistotu, že to nikomu nevykecá.

"Upíre šestého stupně Lucie. Smrt si z dlouhého zástupu nemrtvých vybrala právě vás. Váš život bude ukončen."
"Cože?" upír byl hodně zaskočený. Popravdě - ani jsem se mu moc nedivil.
"Upíre šestého stupně..."
"Dost, já jsem rozumněl. Ale to myslíte vážně?"
"Chcete zemřít rychle, nebo v boji?" řekl jsem další větu naučených rozsudkových keců. Poprvé jsem někoho lovil, tak jsem to přece nemohl zkonit.
"Smím se ještě zeptat proč?" řekl upír, ale bez sebemenšího strachu nebo podobných emocí.
"Smíš, ale já ti neodpovím." Úsměv se nedal potlačit. A na tykání jsem přešel jaksi automaticky.
"Skvěle. Díky, to jsem chtěl vědět. A předtím, než mě zabiješ," taky nepotlačil úsměv - škoda, že nevěděl, že je už mrtvý, "smím vědět tvoje jméno?" A na tykání přešel taky automaticky.
"Uriel. Tak jak je to s tou rychlostí smrti?"
"Rychle," a nastavil krk. "Sejdeme se v pekle," dodal.
Ze závěsu na zádech jsem vytáhl katanu(kde se tam vzala? byla tam celou dobu, jenomže ji nezmerčil) - krásná runová zbraň, runy do ní vkládala samotná Lenja. Nevěřil jsem kouzlům, ale určitě byla nesčetněkrát pevnější, než obyčejná zbraň jejího druhu.
Rozpřáhl jsem se a když jsem chtěl udeřit, Lucius se sklonil a kopl mne do břicha. Narovnal jsem se právě včas abych zjistil, že se musím znovu sklonit. To jsem ale neudělal. Odrazil jsem se, přeskočil Lucia a než stačil zjistit, kde jsem, hlava se mu kutálela po podlaze.
Jeho tělo se začalo pomalu rozpadat na černý popel, pak popílek a pak se úplně rozplynulo. Rozvalil jsem se do křesla a zpomalil si tep, přesně jak mě to Lenja učila...

"Dobrá práce," ozval se za mými zády hlas.
"Pfuj sem se lek," dostal jsem ze sebe. "Díky, Lenjo. Ale proč jsi ho chtěla? Připadal mi celkem v klidu."
"Čekala jsem že se zeptáš. Jsi si jistý, že to chceš vědět?"
"Samozřejmě."
"Musím tě varovat - jestli jsi obědval, nemusí to v tobě dlouho zůstat."
"Neboj, ovládat se umím, takové věci na mě nikdy nepůsobily," řekl jsem a začal se psychicky připravovat.
"To, že byl psycholog víš. Psychiatr taky. Ale zároveň zaskakoval za jednoho dětského lékaře na pohotovosti. A když mu náhodou dotáhli malou holčičku, tak ji znásilnil a v Polibku jí řekl, že se nic nestalo. Navíc jedna z disciplín umožňuje časovanou smrt, takže holčičky po týdnu až třech umíraly."
"Už to chápu," řekl jsem to, co chtěla slyšet a co zároveň byla pravda, "ale nechápu, jak jsem dokázal uhnout tomu meči a ještě mu setnout hlavu."
"No," Lenji se tohle téma viditelně nechtělo rozebírat, "dala jsem ti upíří schopnosti. Se vším všudy. Plně se teď vyrovnáš čtvrté třídě a tréninkem se můžeš dostat i na jednoho z nejvyšších. Regeneraci máš velmi rychlo a bolest skoro necítíš. Ale všechno něco stojí. Ne, dýcháš pořád, dokonce můžeš i jíst, chlastat, cokoli tě napadne. Jenom nebudeš stárnout..."
Měl jsem pocit, že mi něco neřekla...
"Jo, neřekla. Maskování musí být dokonalé, takže je ti jasné, že nemůžeš zůstávat venku po rozednění..."
"Nemůžu, nebo v zájmu zachování vlastního života nesmím?" začalo mi pomalu docházet...
"To druhé..." smutně se usmála Lenja. "Nebo se mnou budeš navěky. Promiň..."
Myslím, že to myslela upřímně. Pak mi přiložila ruce na prsa. Čekal jsem to, na co jsem se těšil od doby, co jsem ji potkal. Ale ona mě jenom prudce uhodila.

Probral jsem se v křesle. A začal přemýšlet. Dítě noci, ale přítel Smrti... Měl jsem hodinu, abych se dostal domů, ale protože jsem neměl rakev, vyspal jsem se u doktůrka Lucia...

Nad Městem beze jména a historie začalo pomalu vycházet slunce. Pro někoho každodenní součást života. A pro děti noci velký sen...