Unesený

Obyčejný srpnový večer. Jiří se chystal usnout, jeho žena Věra vedle něj lehounce oddychovala. Dnes jí celý den v práci rychle zmohl, tak šla spát dřív. Jiří odložil knihu na stolek a zhasl lampičku.
Po pár minutách konečně zavřel oči. Tichounce začal klimbat. V jeho hlavě, nejprve zlehýnka, slyšel hučení. Zvuk však rychle zvyšoval intenzitu až se to nedalo vydržet. Otevřel oči. V pokoji vycítil něčí přítomnost.
Na stropě nad ním uviděl tančit modrobílé paprsky světla. Světlo bylo ostré, ale neoslňovalo.
Něco studeného přejelo po Jirkových nohách. Jeho tělo znehybnělo, byl jako svázaný s roubíkem přes ústa. Oči spadly k nohám postele. Chtěl vykřiknout hrůzou z toho co se mu objevilo před zrakem, ale nešlo to. Něco nad ním převzalo kontrolu.
V nohách postele visely dvě oči, dvě velké mandlové oči bez panenek, černé jako nejvzdálenější dálavy vesmíru. Jiřího polil studený pot. Ty oči byli stále větší a větší, za chvíli se vnich Jiří topil jako v moři. Poslední čeho si všiml, než utonul v návštěvníkových očích byly digitální hodiny na stole, přesný čas, půl dvanácté večer.

„Ááááááááááááááááá!“
Potřetí tento měsíc se Jiří problal s křikem, propocené pyžamo, vyděšený, srdce mu tlouklo jako o život. Žena ho políbila a začala utěšovat: „Klid, klid..miláčku...“
Duševně nepřítomen civěl do tmy, zhluboka oddechoval, byl jako přimražený. Jeho oči těkaly ze strany na stranu, úplná dezorientace. Kdesi v hvalě bludily mlhavé stíny postav.
Věra koukla na hodiny položené na stolku vedle postele. Ukazovaly dvě hodiny večer.
Celou noc již neusli, probírali Jirkovu noční můru.
„Měl bys s tím někam jít.“, řekla Věra po chvíli mlčenlivého přemýšlení.
„Myslíš, že jsem blázen?“
„Ne, možná by ti pár rad neuškodilo.“ políbila svého muže a pohladila ho po tváři.
„Dobře, půjdu po práci za psychologem.“, řekl a otočil se na bok.