Šimpanzí sirotek

Šimpanzí sirotek

„Ach jo,zase tady jsou ti tvorové!Chodí tu každý den.Pokaždé přijdou jiní,ale moc se od sebe neliší.Všichni do jednoho na nás civí,jako bychom byli z jiné planety.Ostatně mně by se líbilo žít jinde,třeba na planetě opic,kde by bydlely opice a zase jen opice a nikdo by si nás takhle neprohlížel jako tihle.Možná taková planeta existuje a proto tu jsme vystaveni jako cizokrajné exponáty!Ano,tak to určitě bude!
Tady do ZOO mě přivezli jako docela maličké mládě.Na svůj dřívější život si vůbec nevzpomínám.Dali mě k úplně jiným,cizím opicím,které se o mě vůbec nestarají.Nemám si s kým hrát a komu vybírat z kožichu blechy.Možná na mě doma čeká maminka nebo tatínek nebo radši oba dva a spousta sourozenců,s kterými bych si hrál na honěnou a na schovávanou a na kdoví co ještě.Jenže jak bych se k nim jenom dostal?Všude jsou jen mříže!“
Náš malý šimpanz se podrbal na hlavě a smutně zíral na ta úzká železa všude kolem,za ty tvory,co na něho pořád zírali,a konečně na svět za ZOO,na ty husté lesy a vůbec pozoruhodné panoráma. Třeba tam na něho čeká jeho pravá rodina.Vybavil si obličeje cizích opic,které se mu stále promítaly ve snách.Zvedla se v něm vlna vzrušení.Seskočil na podlahu a vrhl se ke mřížím.
„Proč sebou ti tvorové tak trhli?Copak jsem tak ošklivý? I kdyby ano,tak oni nemají co mluvit. Co to má jeden z nich na sobě? To na sebe musí navlékat náhradní srst nebo co? A ten obličej toho druhého,má ho nějaký barevný.Cožpak neví,že tak na sebe jen přitahuje pozornost všelijakých dravců? Jako obvykle mě prozkoumali od hlavy až patě,občas na mě ukázali prstem a pak odešli.Za okamžik přijdou další a celé se to bude zase opakovat jako vždycky.Ano,oni si mohou odejít kdykoli se jim zachce,jen já jsem tady zavřený! Ale počkat! Přece máme výběh!“
Vydal ze sebe zvláštní vítězoslavný výkřik,až všichni v pavilonu nadskočili,a vyběhl malými vrátky ven.Vyskočil na strom a začal se na něm houpat.Jediná možnost dostat se pryč spočívala v tom,aby přeskočil na strom za výběhem. Ten byl ale daleko.
„Tak a co teď?Mám to zkusit přeskočit?Není to moc riskantní?Když to nevyjde,minimálně si zlomím pár kostí.Za pokus to však stojí!“řekl rozhodně. Rozběhl se po větvi a skočil. Dlouho tápal rukama a nohama ve snaze se o něco zachytit.Pročesával dlaněmi vzduch jako šílený,ale nebylo mu to nic platné. Druhý strom byl ještě daleko a on už začal klesat. Náhle si uvědomil,že to nezvládne.Naděje už nadobro pohasínala jako když dohořívá svíčka.Jeho život teď visel na vlásku a unikal mu mezi prsty asi stejně,jako když se snažíme polapit vítr a zoufale se nám to nedaří.Zavřel oči a čekal,až to skončí.
A co mělo přijít,přišlo.Tvrdému nárazu se bohužel nevyhnul.Vrazil ze sebe přidušený výkřik, jakoby mu někdo na čumák přitiskl polštář. Z úst se mu začala řinout proudem krev.Slyšel ještě,jak mu něco křuplo v těle,ale už to nevnímal.Hlava mu bezvládně klesla na zem. Věděl, že už mu na pomoc nikdo nepřispěchá,ani opice,ani ti tvorové.Jeho přerývaný dech ustal. Už se nehýbal.

Propadal se dolů.Trochu se mu motala hlava,jak se točil dokola kolem své osy. A nastal druhý náraz. Nebyl však nijak tvrdý,naopak se propadl do měkkého. Otevřel oči a zjistil,že je pryč. Pomalu se postavil.Divil se,že ho nic nebolí. Všude kolem byla mlha,jen proti němu stály obrovské dveře. Sáhl po klice a otevřel. Naskytl se mu úžasný pohled.Před ním byla divočina,hotový prales.Stál tam úplně ohromený. Na uvítanou se k němu rozběhli jeho rodiče a kupa sourozenců,jeho vlastní rodina. Uvědomil si,že je doma,konečně doma.