Dcera ohně

Byla noc. Neobyčejně temná a studená, taková, jakou nepamatovali ani starci již mrtvé generace, přestože tahle země byla jinak teplá a hostinná, co víc, byla teprve polovina podzimu. Měsíc jen občas proplul mezi mraky, a hvězdy, které by snad daly naději skleslé zemi, se ani neukázaly. Jen v dáli bylo slyšet praskání ohně, a tu a tam se ozval podivný výkřik, ale krom toho bylo všude mrazivé ticho. Mraky stále těžkly, pomalu padaly z nebes, ne, to jen pár kapek dopadlo na tu podivnou zem.
Jako stín se něco vyhouplo na cestu mezi stromy a pomalu se přibližovalo úzkou pěšinou. Byla to postava menšího vzrůstu, nebylo jí vidět do tváře, vlastně bylo vidět jen tmavě šedivý plášť s kapucí a malý, docela malinký uzlíček, co si tiskla na ňadra. Stále se nejistě rozhlížela, skoro jako kdyby čekala, byla si jista, že nebezpečí přijde. Došla až k rozcestí k velkému dubu, kterému kdoví proč říkali Vítězný, a znovu se rozhlédla, o nic jistěji než před tím. Schovala se do houští, skrčila se a snažila se dýchat neslyšně, přitom ale nepřestávala sledovat okolí. Seděla notnou chvíli, která jí připadala jako věčnost padající do neznáma, ale dočkala se. Na cestě se objevila další postava. Šla rychlým a rázným krokem a sem tam se také rozhlédla, ale daleko klidněji a rozvážněji. Stejně jako ta první došla k rozcestí pod Dub, ale neschovala se, jen tichým, hlubokým hlasem řekla:
,,Slunce je věčné.“
Malinkou chvíli bylo ticho, ale bylo brzy narušeno zapraskáním větviček. Na cestu vystoupila i dosud schovaná osoba.
,,A noc vždy pomine.“ Řekla s jistou úlevou v hlase. V hlase, který hrál jako zvonky, milém a přívětivém, jak jinak než ženském hlase. ,,Už jsem myslela, že tě… zdrželi.“ Jednou rukou shodila kápi a pohodila ohnivě rudými vlasy. ,,Musíme si pospíšit. Paní… možná zachytili stopu.“ Měsíc na malou chvíli vykoukl z oblaků a osvítil tvář té ženy. Svírala už tak úzké rty, a očima pátrala po nerovné půdě. Jen svatí vědí, jaké odpovědi tam hledala.
,,Čas kvapí. Freyonallo… všichni do něj vkládáme naděje… snad naší zemi jednou zachrání, když ne on, tak nikdo.“ ¨
Mladá žena k němu prudce zvedla oči ve kterých žhnul plamen. Oči černé jako uhel, temné a rozhněvané.
,,Ne, Korene! Vím co si myslíš, že je to jen plod dalších mých… románků! Tentokrát ne.“ ,,Z čeho tak soudíš?“
,, Chlapec. Není to chlapec.“
Chvíli zavládlo ticho. ,,A její osud ještě není dán.“ Dodala.
,,Ale dává nám naději. Ukryju ji tedy. Tam, kde ji nikdo nebude hledat. Jestli je taková, jako bylo předurčeno… poradí si.“
Freyonalla se naposledy zadívala na uzlíček, který celou dobu tak úzkostlivě tiskla na prsa. Malé, sotva tříměsíční děťátko na ni hledělo stejně černýma očima, jako měla ona sama. ,,Budeš mi chybět, Kardé Sirael, dcero Ohně.“
Do pokrývky jí vložila malý přívěšek, snad památku, aby věděla, až bude starší, odkud pochází. Potom políbila děvčátko na čelo a to si jen pro sebe něco spokojeně zabroukalo. Koren převzal dítě a vážným pohledem si měřil mladou ženu.
„Promiň, netušil jsem že… miluješ ho, viď?“ Přikývla. Zdálo se, že trochu smutně.
,,Nezradí tě. Tu oběť jste podstoupili oba, a já vím moc dobře, že on nechtěl. Chtěl žít klidně, s tebou, s chlapci a s…“ „Já vím. Jen přání. To co si přeje každý. Snad prokletí našeho rodu…“
Bylo slyšet divné zvuky, nejasné a děsivé.
,, Jsou tu. Jděte!“ Křikla přidušeně. ,, Neměj strach!“ Stačil ještě říct, než se otočil na podpatku a utíkal do lesa.
,,… štěstí s vámi…“ Pak si rychle vlezla do houští, schovat se tak před nebezpečím. Ale ještě než tak učinila, naposled se podívala k lesu.
,, Sbohem, moje dcero…“