Cesta draka na oblohu

Před dávnými lety žil na zemi jeden stařec a ten vyprávěl různé příběhy všem svým posluchačům, a zdaleka mezi nimi nebyly jen děti. Jednou začal vyprávět o krásné dívce, která se před mnoha lety narodila v této vesnici, prý ji dokonce osobně znal. Světlo z ohně jako by starcovu tvář oživilo a dodalo příběhu jakési kouzlo, stařešina
počal vyprávět.
"Byla velice krásná, její matka prý byla elfka a její otec byl hrdým bojovníkem i znalým učencem. Po matce zdědila krásu, po otci um v zacházení s mečem a také tu
nezměrnou hrdost. Naposledy jsem ji viděl jako mladou osmnáctiletou dívku. Měla ohnivé vlasy, smaragdově zelené oči, v kterých se třpytilo snad všechno kouzlo světa,vysokou štíhlou postavu, bystrý rozum a dobré srdce, ale také měla jedno ohromné nadání i když nebyla čarodějkou po nikom z příbuzenstva, uměla kouzlit, mohli za to elfské geny, protože i ten nejnešikovnější elf dokáže kouzlit a někteří k tomu dokonce ani nepotřebují slova, je to úžasné nadání." na okamžik se odmlčel, snad nevěděl jak pokračovat a snad si potřeboval na okamžik odpočinout. Chvíli hleděl do ohně než opět spustil. " Myslím, že se jmenovala Brienn, ano jmenovala se tak. S mečem dokázala přemoci ostatní hochy a jak už jsem řekl v osmnácti letech odsud odešla
a od té doby jsem ji neviděl. I když bych si to moc přál," starcovi rty se zvlnili v hořkém úsměvu. "A proč se vlastně vydala pryč?" zeptala se jedna malá plavovlasá holčička."Víš, Amando, řekl bych že proto, že se doslechla o tom, že jeden mrtvý drak nebo spíše jeho duše má být umístěn na oblohu a tam zůstat jako
památka na jeho statečnost. Nikdo to však nedokázal, i po smrti se k drakovu tělu nemohl nikdo přiblížit. proto odjela a už se nikdy nevrátila. Snad zemřela nevím. Ale zpět k našemu příběhu. Když tehdy přijela a uviděla nádherné tělo draka s jeho lesklými šupinami, zatajil se jí dech. Shlížela na jeho krásu a ušlechtilost a nedbala příkazu, že se k drakovi nikdo nesmí přiblížit pokud nechce zemřít. Když se utkala se strážemi drakova těla a ty jednoduše porazila dovolily jí jít dál. Dotkla se ale jen lehce drakova čumáku tak tvrdého a přitom jemného na dotek. Byl nádherný, nechápala, proč toho tvora neumístili na jeho čestné místo na obloze, ale bylo jí to jedno. Poklekla před drakem, objala ho kolem hlavy a políbila ho. V tom drak otevřel oči a pohlédl na ní planoucím černým pohledem. Upřela do jeho černých očí své zelené a v tu chvíli věděla, že čekal až přijde, z drakova hrdla se vydral spokojený vzdech. Když na něj promluvila, vypadalo to, že jí naprosto porozuměl. Věděla, že i když s ní
drak mluví, tak je to jen otisk duše v mrtvém těle a nic jiného a jejím úkolem je pomoct mu najít věčnou slávu. Velice se tedy soustředila, držíc obě ruce vztažené k obloze, najednou jako by se na nebi udělalo místo, pro toho nádherného tvora ležícího před ní. Drak se jí čumákem dotkl na čele a vzlétl vstříc nebeským výšinám. Jenže když už byl skoro na místě, zastavil se a otočil se zpět, popadl do drápů i krásnou
Brienn a lětěl ke hvězdám, k jeho novému domovu, na určeném místě se zastavil. Když oba zjistili, že nemohou být na jednom místě na obloze, začala Brienn ještě jednou kouzlit a vyčarovala si ještě jedno volné místo na nebi a tím místem byl sám měsíc
nebo-li někdy básníky nazýván jako Luna to pro jeho věčnou krásu, stejnou jakou
oplývala i Brienn. Nikdy nemohla díky elfské krvi zestárnout a proto ji mám na očích už takovou dobu v podobě měsíce." Dokončil na konec stařec svůj příběh,
posluchači mu zatleskali a ohromeně vzhlíželi k obloze, jako by tam mohli spatřit opravdového draka či krásnou Brienn.
Najednou se z noci ozval nějaký sladký a líbezný hlas. "Markusi, pojď se mnou....." když se stařec postavil zjistil, že všichni ohromeně a okouzleně
zároveň zírají na jakési zjevení, které tam stálo v záři stříbřitě bílého světla.
Byla to nádherná žena s pletí a rysy jako z mramoru, velkýma zelenýma očima, byla vysoká a štíhlá a v ohnivě rudých vlasech se jí třpytila stříbrná čelenka. Oblečena byla v jednoduše střižených bílých šatech a natahovala k němu ruku. Byl už jen kousíček od ní a už už se natahoval po její nabízené ruce, když si uvědomil kdo to je. "Brienn," vydechl okouzleně. "Ano, lásko, jsem to já. Byla jsem od
tebe odloučena přes padesát let a tys přesto nikdy nezapomněl na nás, na to co jsme
tvořili jako pár a tvoříme dodnes, rozhodla jsem odměnit nás věčným životem a láskou, kterou nezničí nic, stačí se jen dotknout mé ruky, Markusi, prosím nenech mně už déle samotnou."
"Nenechám, Brienn, příliš dlouho jsme trpěli jeden bez druhého, má lásko. Budiž
jak nám bylo souzeno." S těmito slovy jí podal ruku. V tom okamžiku se proměnil.
Už to nebyl stařec ale byl to silný mladý muž v rozpuku mládí, vypracovanou postavu halily černé šaty, černé vlasy měl sepnuty koženým řemínkem, oči měl stříbrně šedé, dokonale se k sobě hodili a když na sebe pohlédli bylo všem přihlížejícím jasné, že ti dva k sobě patří a že bez sebe trpěli až neuvěřitelně.
To je celý příběh nebo chcete-li pohádka o tom jak se drak dostal na oblohu a jak jeho pomocnice dostala nazpět svou věčnou lásku.