Warrillow

Na louce seděla tiše nějaká postava. Měla rovná, vzpřímená záda a němě snášela déšť padající z nebe a smáčející její kůži, šat i vlasy. Někdo si jí všiml v její samotě a šel k ní. Byl to urostlý muž. Ta záhadná postava se však ani nehnula. Zadíval se jí do očí, které byli veliké a tmavě zelené s malými zlatými skvrnkami, měla něžný pohled. Přehodil přes ni svůj plášť, aby se trochu zahřála. Konečně k němu vzhlédla jako by ho zaregistrovala až nyní. Uvědomil si, že si prohlíží její obličej, byla neobyčejně krásná.
„Děvče, slyšíš mně?“ zeptal se jemným tónem hlasu. Zlehka přikývla.
„Vezmu tě do náruče a odnesu do sucha, ano?“ oznámil jí klidně. Co se jí asi muselo stát, že je naprosto bez sebe?ptal se sám sebe v duchu, když ji bral do náručí a posazoval ji před sebe na koně. Sotva ujeli klusem pár metrů, stočila se mu do náruče jako kočka. Na okamžik ho to překvapilo, ale nakonec proč ne? Za několik málo okamžiků se ocitli před kamenným domem o dvou místnostech, u kterého se blýskalo rozlehlé jezero. Sundal ji z koně a opětovně si ji vyhoupl do náruče. Odnesl ji dovnitř a posadil ji na židli. Neprotestovala, prakticky se ani nehnula. I když věděl, že jí i v jeho plášti musí být zima ani jednou se nezachvěla, přišlo mu, že snad ani nevnímá chlad. Padl večer a ona se ještě ani nehnula, řekl si, že takhle už to dál nejde a klekl si k židli, na které seděla.
„Děvče?“ zkusil to jemně, ale na jeho otázku nepřišla žádná odezva.
„Děvče?!“ zkusil to důrazněji a kupodivu to pomohlo, upřela na něj ty veliké oči.
„Nejsem děvče,“ ucedila. Trochu ho to vylekalo, myslel, že je nejspíš němá.
„Tak jak se jmenuješ?“
„Warrillow.“
„Zvláštní jméno, nikdy jsem ho neslyšel.“
„To je docela možné, dal mi ho otec.“ Překvapila ho její výřečnost, najednou jako by z ní všechno spadlo a ona se rozmluvila.
„Kolik ti je, vypadáš mladičká?!“ zeptal se s úmyslem pokračovat v konverzaci. O tu maličkou neměl nejmenší zájem, vždyť jí nemohlo být více než 15 nebo 16, a on je dospělý muž, takovému žabci by nic nedokázal udělat. Už jen pro její krásný oči, pomyslel si.
„Co tě to zajímá?“ rozčertila se. Něco ho napadlo, když má tak ostrý jazýček, vytrestá ji po svém. Konečky prstů přejížděl po stále ještě vlhké látce sukně na Warrillowiných stehnech. Cítil jak se zachvěla, nebyl ohledně žen žádný zelenáč. Ale její reakci, která se po jeho doteku dostavila téměř okamžitě, nečekal. Na tváři mu tvrdě přistála její pěst a ona sama se až neuvěřitelně mrštně postavila a zaujala obrané postavení. S ohromením se postavil a levou rukou si mnul bolavou čelist, kde ho udeřila ta záhadná dívenka. Jeho původní záměr vytrestat ji se mu vymstil.
„Snad by ses nechtěla prát?“ slyšel se jak říká. Neodpověděla, ale oči jí zlověstně potemněly, bojovně vystrčila bradu. Rozhlížela se po místnosti ve snaze najít něco, čím by se mohla bránit, ale viděla jen meč u jeho boku, musí to zkusit. Přešla z bojovné pozice do úplně normální, spíše podrobené. Dotkla se jeho tváře v místě kam ho uhodila její pěst. Přejela po tom místě konečky prstů tak jemně, jako když letní vánek lehce načechrá zelené listí stromů. Chytil jí za ruku a jemně si konečky jejích prstů přiblížil ke rtům, necukla jenom se zachvěla. Volnou pravou rukou ho hladila po zádech až sjela k jeho boku, přestože od ní čekal nějaký podfuk a sám ji ani na okamžik nechtěl, byla pro něj prostě žabec, tak to, co provedla se mu stalo poprvé a poněkud ho to ohromilo.
Mrštně mu od pasu vytasila meč a uskočila od něj. Meč měla v pohotovostní poloze, namířený na něj. Okamžik ohromení vystřídala zlost na samu sebe, ale byl natolik zkušený a inteligentní, že věděl, že pokud se nechá zaslepit zlostí tak v souboji prohraje, uklidnil se tedy, pohlédl jí do očí.Všiml si, že byla poměrně vysoká ale přesto mu sahala sotva k ramenům. Věděl, že za chvilku se jí unaví paže, kterými svírala jílec jeho meče.
„Co po mně chceš?“ vyštěkla na něj.
„Nic. Jsi jen obyčejný žabec, nejsi ještě skutečná žena!“ ujistil ji.
„Cože sem?“ otázala se toho urostlého muže nevěřícně.
„Žabec,“zopakoval jí klidně. V očích jí zlostně blýsklo.
„Od kolika let považuješ dívky za ženy, když neuznáváš, že v mém věku jsem žena?“
„To je různé, ale teď už mi vrať ten meč, je na tebe příliš těžký,“požádal ji klidně. To ji vrátilo do reality, odmítla mu ho vrátit a navíc mu jeho hrot namířila na hrdlo. Jeho ledový pohled se jí zařízl hluboko do duše. Tenhle člověk se nebál smrti, bylo mu jedno jestli ho zabije, to ji odrovnalo, v životě se s někým takovým nesetkala.
„Chceš-li to udělat tak neváhej a zaryj mi hrot mého vlastního meče do hrdla, ale pokud ne, tak s tím přestaň!“ poučil ji. Warrillow se zachvěla, věděla, že stačil jen nepatrný pohyb a ten muž už mohl být v Pánu, ale nedokázala to, viděla už tolik utrpení, že nyní by nedokázala ublížit. Sklonila meč a z očí se jí začaly kutálet slzy. Zasunul meč do pochvy a odepnul ho od boku. Něžně ji objal a nechal ji, aby se vyplakala ze svého trápení. Když k němu po dlouhé době vzhlédla měla uplakanou tvář a zarudlé oči, ale přesto byla neobyčejně hezká, přišlo mu to zvláštní.
„Děkuju,“ špitla s pohledem upřeným do jeho veselých modrých očí, které měly úžasně temnou a sytou barvu. Přitiskl ji k sobě ještě pevněji, tohle mu už dlouho nikdo neřekl. Nakonec se vytáhla na špičky a na tvář mu vtiskla mlaskavou přátelskou pusu.
„Dvacet.“
„Co?“zeptal se nechápavě.
„Je mi dvacet!“ zopakovala s poloúsměvem.
„Tak přeci jen nejsi žabec,“ usmál se na ní. „Mé jméno je Rigel, krásná Warrillow,“ zadeklamoval.
„Je tu někde postel? Jsem unavená…“ Rozesmálo ho to, tahle dívka a unavená? Tomu nevěří po tom, co na něj vytáhla jeho vlastní meč.
„Pojď za mnou,“vyzval ji. Vešel do druhé místnosti, na vyvýšeném místě bylo uděláno velké lůžko – pohodlně se tam vejdou dva lidé a ještě zbude místo.
Uložil ji jako malou holčičku, usnula téměř okamžitě. Posadil se k ní na postel, zády se opřel o zeď domku. Už usínal, když se k němu ze spánku přivinula, měl sundanou košili, byl jen v kalhotách, aby ji nepohoršil. Hlavu mu položila na prsa a ruku stejně tak. Ze spánku se usmála. Když ji spatřil s vlasy rozhozenými na jeho hrudi a jejích zádech, s pletí bílou jako porcelán či mramor a tím sladkým úsměvem, zdálo se mu to jako nejkrásnější obraz, který kdy viděl. Ta dívka byla ohromně záhadná, stejně jako krásná. Prsty jí přejel po zkosené linii obočí, zavrtěla se. Prsty začal sjíždět po linii její šíje až k ramenům, pak se zarazil, vždyť po ní přece vůbec netouží, tak co blázní! Vyhuboval si v duchu. Za nějakou dobu se i jemu samotnému podařilo odplout do říše snů.
Probudila se a zjistila, že se mu ve spánku překulila na hruď a, že Rigel ji ze spánku objal tak pevně, jako by se bál, že se snad rozplyne a zmizí mu. Sama se té úvaze musela usmát. Odhrnula mu z obličeje pramen černých vlasů, zavrtěl se. Nevěděl, že ji už nějakou dobu pozoruje z pod přivřených víček.
„Dobré ráno, Warrillow!“pozdravil ji až sebou leknutím trhla. Zastyděla se za tak důvěrný dotek, který si k němu dovolila, když si myslela, že spí. Její rozpaky rozehnal jedinou větou. „Co by si chtěla k snídani?“ usmál se na ni. V úsměvu odhalil dokonale bílé a rovné zuby. Překvapilo ho, když řekla jenom: „Stačí čerstvá voda, o své jídlo se postarám, nejsem žádná princeznička!“ Tak tímhle mu vyrazila dech, ještě nikdy se s takovouhle reakcí nesetkal, ba co víc, ještě nikdy se nesetkal s takovouto ženou, už pro něj nebyla žabcem, ale dospělou ženou. Vymanila se z jeho objetí a vyšla ven z domu, slunce již stálo na obloze dosti vysoko. Musela tedy spát strašně dlouho, stejně jako on. Když před sebou uviděl jezero s nádherně čistou vodou, neodolala. Shodila ze sebe napůl roztrhané šaty a skočila do příjemně chladivé vody. Odplavala kus od břehu a když se otočila stál tam Rigel přesně po pas ve vodě, nemohla jinak než na něj koukat. Měl to nejnádhernější tělo, které kdy viděla. Byl prostě dokonalý a krásný. Vypadalo to, že si jí nevšiml. Zahoukala jako sova, přesně jak ji to učil otec. Při vzpomínce na otce se jí tvář zkřivila smutkem, hned tyto chmurné myšlenky zaplašila. Otočil se po zvuku. Spatřil ji, koukala z ní jenom hlava a smála se od ucha k uchu. Nečekal a vrhl se za ní do vody. Ani jednomu z nich nevadilo, že jsou oba tak, jak je Bůh stvořil. Nestačila mu uplavat, chytil ji za ruku a přitiskl si ji zády k sobě.
„Na břehu máš nové oblečení, všiml jsem si, že tvé staré šaty už drželi jen na heslo.“
„Co budeme dělat, Rigeli?“ Věděl, že se ta otázka netýká této situace, ale budoucnosti. „Vrátíš se domů, nejdeš si nějakého pěkného a hodného manžela a budeš mít kopu dětí a až budeš stará vzpomeneš si na mně,“ sám se tomu musel zeširoka usmát. Neviděl její oči rozšířené hrůzou při zmínce o domovu. Domovu, který už neexistuje.