Warrillow

Oblékla si šaty, které jí na břehu zanechal Rigel, pozoroval ji ostřížím zrakem z vody, když se mu vysmekla. Bylo jí jedno jestli jí uvidí a nijak jí to neznepokojovalo. Proč taky? Byla na mužské pohledy zvyklá. Oblékla si krátkou koženou suknici, dalo se v ní dobře hýbat a nijak neomezovala. Dále na sebe navlékla kraťounkou bílou halenku, která jen tak, tak zahalovala trup a nakonec to vše dovršila pevnou šněrovačkou z kůže. Nebylo nic těžkého se do toho nasoukat, když jste na takové ustrojení zvyklí. A Warrillow byla zvyklá. Sledoval její pohyby, jak si hbitými prsty zavazuje šněrovačku a nedělá jí to žádné potíže. Tahle mladá žena mu připadala stále víc a víc záhadná, ačkoli si myslel, že to už snad ani není možné, ale jak se sám nyní přesvědčil, bylo. Mokré vlasy si odhodila na záda.
„Co jsi ještě pořád ve vodě? Snad se mně nebojíš?“popíchla ho.
„Tebe a bát se? Nikdy!“zaprotestoval a vyběhl na břeh. Oklepal se jako pes a začal si natahovat kožené kalhoty, i když to nebylo nic lehkého; byl ještě pořád mokrý. Košili si nebral. Bude teplo, řekl si v duchu.
„Jídlo je v kuchyni, tak jestli máš hlad…“úmyslně nedokončil větu. Lehkým krokem odešla do domu, o chvíli později ji následoval, sledoval její chůzi a hrdé držení těla. Na stole bylo pečené maso. Sedla si na jednu ze dvou židlí a váhavě sáhla po jednom kousku. Když si ukousla, zakřenila se.
„Ty jsi vařil, Rigeli?“zeptala se ho s plnou pusou.
„Jo, vařil, nechutná ti to snad?“
„No znám i lepší…“ Spolkla sousto a teprve potom pokračovala. „Když chvilku vydržíš, tak to vylepším, uvidíš, že ti to bude chutnat.“dodala tajemně.
„Tak to jsem tedy zvědav!“posmíval se jí. Warrillow rychle vyběhla z domu a zmizela v nedalekém lese, Rigel ji pozoroval a musel uznat, že má odvahu, když jde do lesa sama a neozbrojená. Po chvíli, jenž mu připadala jako sama věčnost se objevila. Bál se o ni. V ruce držela nějaké bylinky a jako kdyby tu ani nebyl prošla kolem něj dovnitř. Rozdrtila bylinky jílcem jeho meče, což s ohromení sledoval a šťávou pak polila maso.
„Zkus to teď!“vybídla ho. Podezíravě se zahleděl na maso polité něčím o čem neměl nejmenší potuchy, co by to mohlo být. Když viděla jeho zaváhání, sama si vzala kus už nakousnutého masa, které tam předtím nechala. Labužnicky zavřela oči a vychutnávala si lahodnou chuť masa smísenou s kořením. Opatrně si vzal svůj kousek a jen co ho ochutnal, zaplavila ho nádhera kořeněné chuti. Připadalo mu to jako to nejlepší, co kdy jedl.
Jakmile dojedli, zeptal se jí: „Kde žiješ?“
„Můj domov byl v Taroku,“oči se jí zaleskly slzami a smutkem.
„To je kousek tady odsud, utekla jsi snad?“ Přikývla na souhlas.
„Proč, Warrillow?“
„Copak ty to nevíš?“optala se nevěřícně.
„Co bych měl vědět?“oplatil otázkou.
„Tarok byl zničen, já jsem uprchla, ale celou tu zkázu nejde zapomenout, viděla jsem jak moje matka křičí a prosí o smilování, jak mne otec chrání vlastním tělem a táhne mne z vesnice, ještě teď cítím jeho váhu na svých zádech, když ho zasáhly šípy. Já jsem chtěla zemřít, avšak ta výsada mi nebyla přána. Díky tomu jsi mne našel na kopci nad mým domovem,“dál už nedokázala pokračovat hlas se jí zlomil vzlyky. Chlácholivě ji objal, už když ji poprvé držel v náruči si myslel, že musela zažít nějakou hrůzu, ale tohle mu ani ve snu nepřišlo na mysl. Nechápal jak to dokázala přežít, on sám by se nejspíš zabil a nebo by se nesmyslně hnal za pomstou. Už po druhé mu brečela na hrudi. Odtáhla se od něj a zadívala se mu na tvář. Na čelisti měl drobnou modřinu. Nemohla jinak, musela se usmát.
„No vidíš, takhle ti to sluší mnohem víc,“poznamenal.
„Omlouvám se za tu modřinu, Rigeli, včera jsem se totiž hrozně bála, je to teprve dva dny, co byl Tarok srovnán se zemí,“omlouvala se. Nečekaně si ji vyhoupl do náruče. Zavýskla překvapením.
„Kam mně neseš?“ptala se ho, jenže marně. Oči mu šibalsky zářily. Postavil ji na břeh jezera, stála u vody tak těsně, že jí drobné vlnky omývaly chodidla. „Tak teď záleží jen na mně, jestli se vykoupeš nebo ne.“
„Co blázníš?“ Pokračoval jako by její námitku neslyšel.
„Pověz mi, krásko, jak to, že se umíš obléci do kožené zbroje, kterou jsem ti dal?“ptal se jí s rukama na jejím pase. Warrillow neodpovídala, a tak ji lehce postrčil do vody. Vyjekla.
„No dobře, dobře. Můj otec mne učil zacházet s mečem, dýkou i nožem, učil mne plížení, lovu a dokonce i práci s lukem. Umím jezdit na koni, ale dokáži i rychle a dlouho pochodovat a nebo pokud si to situace žádá vydržím rychle utíkat. A do podobné kožené zbroje mne pokaždé našněroval otec, když mne vyučoval, později už jsem to zvládala sama.“
„To je zvláštní, když otec tohle učí dívku. Ty nemáš bratra?“
„Měla jsem a možná ještě mám, záleží na tom jestli přežil ten masakr. Otec v tom učil i jeho. Aredd je starší než já, ale je docela pohledný,“zabloudila do vzpomínek na svého bratra.
„Omlouvám se, že jsem ještě více rozjitřil tvé rány, ale musel jsem to vědět, promiň mi to, Warrillow.“
„To nic, Rigeli, a co ty, co tu vlastně děláš, ty nejsi farmář nebo někdo s podobným řemeslem.
„Ne to opravdu nejsem. Stejně jako tebe tak i mne otec učil všemu, co jsi tu již vyjmenovala. Byli jsme chudí a můj bratr převzal řemeslo mého otce, ale já jsem nemohl, nedokázal jsem zůstat na jednom místě a jen tak nečinně přihlížet jak si tu každý dělá co chce. Proto jsem se stal bojovníkem, který se sám potuluje po celém světě a hledá práci, někdy jsou to jen výzvy, které mi vydělají, jindy udělám oč mne místní lidé požádají, ale jen pokud je to dobré, nejsem nájemný vrah, jenom jsem sám…“vypověděl ve zkratce svůj příběh.
„Už nejsi sám, jsem s tebou.“ Položila své ruce na Rigelovy, které jí obepínaly pas.
„Děkuju, nemám rád samotu, ještě dnes se vydáme na cestu do nejbližšího města, potřebuješ boty!“upozornil ji a v tom okamžiku sundal své ruce z jejího těla a odešel za dům, kde byl přivázaný jeho kůň. Nádherný ryzák s bílým proužkem na hlavě. Přivedl ho před Warrillow, naskočil a nabídl jí ruku, ale tu přehlédla a vyhoupla se před něj, jedinou výhodou bylo, že Rigel nejezdil se sedlem nýbrž bez něj, měl tam jen deku, která se připevňovala jako sedlo. Jeli už hodinu, když se Warrillow uvolnila a stulila se mu do náručí, měla pravidelný dech, a tak si myslel, že usnula. Shlédl na ni a spatřil podobný obraz jako minulé noci, když byli v jedné posteli a ona mu ležela na hrudi, jako jeho milenka. Začínal foukat vítr a její rudé vlasy jí létaly kolem obličeje, jak si s nimi neposedný větřík hrál. Odhrnul jí vlasy z obličeje a nechal tu rudou nádheru protékat mezi prsty, přišlo mu, že její vlasy jsou jako oheň, který má v duši. Sklonil se k ní a políbil ji na spánek, potom se sám pro sebe musel usmát. Jestli to půjde takhle dál tak se do ní nejspíš zamiluje,vytanulo mu na mysli. Nikdy nikoho nemiloval, tedy ne doopravdy, a díky tomu si nebyl jistý jestli láska opravdu existuje. V poslední době o tom dosti pochyboval. Uprostřed noci dojeli do města. Warrillow stále ještě spala. Našel hostinec a ubytoval je, Warrillow svíral v náručí.
Hostinský jim ukázal jejich pokoj, což nebylo nic jiného než kamrlík s postelí, umyvadlem a nočníkem. Uložil ji na postel a nechal ji, aby se prospala. Usoudil, že jí spánek jen prospěje. Vyšel do ztemnělého města, ulice ozařovaly jen místy pochodně. Našel, koho hledal. Byl to starý muž s bílými vlasy a bílým plnovousem, měl křehce vyhlížející útlou postavu.
„Co si přeješ, Rigeli?“oslovil ho skřípavým hlasem.
„Potřeboval bych boty k té výstroji, co jsi mi prodal posledně.“
„Ale copak, copak, že by měl mladý Rigel nějakou známost? Nebo je to jen další rozmazlená slečna, které ses zalíbil či nějaká divoženka?“ptal se posměšně starý muž. V Rigelovi to začínalo vzteky vřít, nikdo o ní takhle mluvit nebude.
„Takhle o Warrillow nemluv, rozuměls? Je krásná a inteligentní, starče,“to poslední slovo řekl s co největším pohrdáním. Jenže v tu chvíli se v přítmí ulice mihla dýka a v mžiku našla své místo na starcově hrdle.
„Jsem Warrillow a nejsem nic z toho, co jsi o mne prohlásil!“zašeptala mu u ucha. Rigel se z překvapení vzpamatoval první.
„Co tu děláš?“zavrčel na ni vztekle.
„Chráním tě, Rigeli, nic víc nebo míň.“
„Jeho bych zvládl sám.“odporoval ji.
„Ne, nezvládl, pokud sis toho nevšiml měl tu připraveného kušiníka, stačilo se k němu jen o kousek přiblížit a byl bys mrtev!“odporovala mu.