Smutná víla ze sna

Seděl jsem na posteli a snažil se vybavit si sen, který se mi právě zdál. Byl neobyčejně živý, podmanivý. Jako by v sobě skrýval poselství zahalené v tajuplnosti.

Pomalu se mi začal vybavovat obraz toho přenádherného kousku lesa. Velký listnatý strom uprostřed louky plné trávy a lučních květů těch nejkrásnějších barev. Potůček, který rozděloval tu nádheru v půli a zároveň ji spojoval malou dřevěnou lávkou.. Ještě teď mi běhá příjemné mrazení po celém těle. Cítím lehký dotek vánku na tváři a ve vlasech.

Ale v mém snu bylo ještě něco.. Co to bylo? Vlastně to byl někdo.. Ano, už si vzpomínám. Byla to ta nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděl. Vysoká, štíhlá, s dlouhými plavými vlasy vlajícími v mírném větříku.. A ty oči, ty krásné modré oči s velice hlubokým pohledem. S pohledem plným vědění, přesto neskonale smutným. Až mě to bolelo u srdce.
Stála opírajíce se zády o strom. Hleděla do dálky a přitom byla zahleděná ve své nitro. Toužil jsem jí pomoci, přivinout ji k sobě a konejšit ji.. Přesto jsem zůstal stát a jen se díval na tu smutnou krásku. Připadala mi jako víla. Její šat by tomu i nasvědčoval. Nikdy jsem vílu neviděl, ale právě takhle bych si ji představoval. Vysokou, štíhlou, v dlouhých volných šatech barvy duhy a perletě. V mých představách ale byly víly vždy veselé, plné chuti do tance a zpěvu.

Stál jsem bez hnutí a pozoroval tu krásu velice dlouho. Když se můj sen začínal, bylo v půli odpoledne, soudě podle slunce. Ale nyní už slunce zapadalo. Na oblohu se vyhoupl měsíc. Zároveň s ním se na louce objevil přenádherný jednorožec. Jeho barva byla bělejší než bílá a jeho roh měl stejnou perleťovou barvu jako dívčiny šaty. Nejdříve se napil vody z potůčku. Potom pomalým krokem zamířil ke stromu, kde pořád ještě bez hnutí, zamyšlená, stála dívka-víla...

Vypadalo to, že setkání těchto dvou bytostí bylo předem dohodnuto. Když jednorožec přistoupil až k dívce, dotkla se jeho rohu. V tom okamžiku se mezi nimi utvořilo pouto. Mezi dívčinou rukou a jednorožcovým rohem se různě proplétala zvláštní mlžná vlákenka barvy duhy. Toto spojení trvalo jen okamžik, přesto jsem měl pocit, jako by se den přehoupl přes půlnoc. Když se toto zvláštní spojení přerušilo, dívali se ti dva jeden druhému jěště chvíli do očí. Pak jednorožec sklonil hlavu a obrátil se k odchodu.

V okamžiku, kdy zašel do lesa, se dívka sesula na zem a začla usedavě plakat. Tentokrát jsem se už neudržel a rozeběhl se k ní. Sotva jsem k ní doběhl. Sotva co ke mně zvedla hlavu a pohlédla mi do očí - můj sen skončil...

Stále jsem ohromeně seděl na posteli a snažil se ten krásný sen si zapamatovat - navždy. Přemýšlel jsem, co to vše znamenalo. Kdo byla ta dívka? Byla to skutečně víla? Co si s jednorožcem sdělili prostřednictvím myšlenek - nepochyboval jsem o tom, že ta vlákna, to spojení mezi nimi, byly myšlenky.. Proč byla ta krásná bytost, dívka-víla, tak neskutečně smutná? Co mělo za význam, že jsem toho všeho byl svědkem? Byl to JEN sen? Nebo poselství? Předzvěst? Mám se pokusit onu dívku vyhledat a pomoci jí?

Přes své snažení si uchovat onen prazvládštní, tajuplný a přesto krásný sen, jsem na vše pozapomněl.. Roky plynuly a mě čas zavál daleko od domova. Do míst, kde tráva byla zelenější, ptáci zpívali krásněji, slunce svítilo jasněji... Do míst, kde bylo jedním slovem nádherně.. Začal jsem se toulat po kraji. Poznával jsem tak lépe místo svého nového domova.. Dostal jsem se až na místo, které mi bylo velice povědomé, přestože jsem tam nikdy nebyl.. Nebo byl? Ten potůček rozdělující louku na dvě půle, lávka, strom uprostřed, krásné luční květy... Kde jsem to viděl? Začal jsem si znovu vybavovat ten krásný sen... Jen ta dívka tam nebyla.. Chvíli jsem postál a vnímal překrásnou atmosféru tohoto neobyčejného místa. Pak jsem se vydal zpět na cestu do města, do hostince, kde jsem se ubytoval, než budu mít opravenou střechu na domečku, kde jsem se rozhodl žít.

Uplynulo zase několik týdnů, ve kterých jsem nepřestával na ten sen myslet.. Při každé volné chvíli jsem se vydal na to krásné místo, seděl jsem pod stromem a přemýšlel nebo jen tak vychutnával krásu přírody, krásu tohoto místa.. Jednou se událo něco neuvěřitelného.. Šel jsem opět posedět pod strom, ale když jsem došel k louce, už tam někdo byl.. Byla to dívka. Víla z mého snu. Stejně tajemná a smutná. Jen její šat vůbec neodpovídal tomu ze sna, byla oblečena v prostý šat děvečky.. Stál jsem ohromen tou podobou a nebyl schopen pohybu. Stejně jako v mém snu jsem odolával touze obejmout ji a konejšit. Bolela mě touha pomoci jí od toho velkého žalu, ale cítil jsem, že jí nemohu, nesmím rušit - zatím ještě ne.. Tak jako v mém snu se přehoupl den v noc a na louku vběhl kůň. Bílý kůň. Nebyl to jednorožec, ale přesto mě úplná podoba s dávným snem zcela zaskočila. Kůň se přiblížil až k dívce, ta jej pohladila po hlavě a upřeně se dívali do očí jeden druhému. Když kůň po dlouhé době zase odběhl kamsi do lesa a dívka se zhroutila, rozeběhl jsem se k ní a vzal ji do náruče. Nebránila se, naopak s povděkem se ke mně přitulila a konečně se rozplakala.. Všechna ta bolest z ní pomalu odcházela. Když se uklidnila do té míry, že mohla mluvit bez toho, aby se znovu rozrušila, jsme si začali povídat. Dozvěděl jsem se, kdo je, kde žije, a konečně i důvod jejího velkého smutku..
A k mému velkému překvapení řekla, že na mě již několik dní čekala. Že se jí zdál sen.. O andělu, který jí na tomto místě navštívil, aby jí pomohl.. Poslem a předzvěstí mého - tedy andělova příchodu měl být jendorožec.. A k ní že už několik dní přicházíval tento bílý kůň, který vždy přinesl trochu úlevy a naděje, i když smutek neopouštěl její duši..
Sám jsem pak dívce vypravoval o svém snu, o víle a o své touze jí pomoci..

...