Warrillow

„Žádného kušiníka tu nevidím,“řekl jí posměšně. Warrillow se ani nehnula, dýku nechala na hrdle starce, a pak se podívala na Rigela pohledem, který nedokázal pochopit. Oči jí totiž žhnuly zlatem a jedovatou zelení. A najednou mu to došlo.
„Bála ses o mně?!“řekl trochu nejistě.
„Ne, prostě jsem si jenom vyšla ven na procházku, abych zachránila jednoho neopatrného mužského,“ odfrkla si. Rigelovy oči se nebezpečně zúžily. Nikdy ho nikdo takhle neurazil a už vůbec ne žena! Stařec si myslel, že její pozornost polevila, pokusil se tedy útěk, jenže to mu nevyšlo. Sotva udělal jeden krok, když uslyšel mrazivě ledový hlas.
„Smrt je blízko!“ zasyčel mu ten hlas u ucha. V tu ránu, se stařec proměnil v ledovou sochu a stál na místě ani se nehnul. Rigel na ni třeštil oči, neboť nikdy neslyšel a neviděl nic děsivějšího. Nejenže měla ledový hlas, ale když promluvila, zvedl se vítr. O okamžik později se zdálo, že se nic nestalo. Vítr utichl, a ten hlas zmizel.
„Rigeli, nahoře na střeše byl muž s kuší, nejspíš tě ten stařec chtěl zabít a já už bych nepřežila další ztrátu přítele.“ Věděl, že nelže. Podíval se na střechu a tam uviděl zhroucenou siluetu muže. Začalo se mu ztěžka dýchat, když si uvědomil, že přežil jen díky ní. Kdyby ji nepotkal byl by dávno mrtev.
„Děkuji ti, Warrillow.“ Pokývla hlavou a malinko přitlačila na dýku. Její smrtící ostří zkropila krev, stařec zasténal.
„Na Rigela je vypsána odměna, a je jedno jestli bude živý či mrtvý,“ pospíšil si s odpovědí na nevyřčenou otázku.
„Proč?“splynulo téměř okamžitě z Rigelových rtů.
„V tomhle městě nejsi vítán, odejdi odsud a navíc se o tobě říká, že se z tebe stal nebezpečný zabiják, bál jsem se hlavně o sebe, pochop to!“
„Chápu, čeká tě tedy to jediné, co potká každého zrádce!“ řekl téměř něžně. Warrillow obdivovala jeho vyrovnanost, se kterou vynesl rozsudek smrti nad tím mužem, nikdy nepotkala někoho takového jako je on. Znala takových lidí jen velmi málo. Rychlým pohybem sejmula dýku ze starcova krku a hbitě ji otřela do jeho šatů, pak už jen sledovala Rigela, jak jedním jediným plynulým pohybem tasil svůj meč a proťal starcův krk. Ten se bez hlesu svezl na zem, kde ho najdou až za nějakou dobu.
Warrillow překročila mrtvolu muže a pohlédla na Rigela. V očích měla třpyt půlnoční oblohy. Rigel stále nemohl pochopit, jak tohle krásné a křehce vyhlížející stvoření mohlo jednat tak chladnokrevně a prostě.
„Ráno odjedeme, krásko,“ prohlásil rázně. Přikývla na znamení souhlasu s jeho návrhem.
Přišli do ulice s krámky, kupodivu jich pár bylo ještě otevřených. Dokonce vyběhlo i pár otrhaných dětí, aby si pořádně prohlédly ty dvě osamělé postavy. Nakonec se zastavili u jednoho krámku s botami a oblečením. V ústrety jim vyšla obyčejná dívka pěkných tvarů. „Budete si přát?“ otázala se neadresně s lehkou úklonkou.
„Boty, aby se hodili k mému oblečení,“odpověděla Warrillow dřív než se Rigel vůbec stačil vzpamatovat. Děvče odešlo hlouběji do útrob krámku.
„A váš manžel?“zakřičela na ně zezadu.
„Já nejsem…“ začal Rigel, ale v tom ho někdo dloubl poměrně dost bolestivě do žeber.
„Můj přítel nic nechce, jenže mně někdo ukradl boty a žádné jim podobné nemohu sehnat a musíte uznat, že chodit bosa nemohu,“řekla Warrillow první lež, která ji napadla. Rigel obdivoval s jakou lehkostí dokázala předstírat. Děvče jí přineslo kožené kozačky s měkounkou podrážkou.
„Kolik stojí?“ ptal se Rigel. Warrillow se zadívala děvčeti do očí a Rigel začínal mít pocit, že se tu děje něco nenormálního, jenže pořád nechápal co. Děvče podávalo ty boty Warrillow a bylo jí jedno, že se na něco ptal společník té ženy. Warrillow jí dala pět zlatých mincí, to by mělo stačit, byly to její poslední peníze.
Vyšli ven z krámku a Rigel se na ni nechápavě zahleděl.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Nevím,“přiznala. Rigel přivedl ze stájí svého koně, vyhoupl na něj Warrillow a sám nasedl za ni. Pobídl koně a za chvíli už projížděli městskou bránou. Ujížděli na jih až do svítání. Rigel neusnul, ale jeho společnice tentokrát ano. Uvelebil si ji v náruči lépe, bál se, aby nesklouzla z koně. Když na tváři ucítil první sluneční paprsky zastavil a slezl z koně. Na svěže zelenou trávu uložil spící Warrillow a pak si sám lehl vedle ní. Přitočila se k němu a snad ze spánku ho objala. Nebránil se. Byla mu blízká, ale ne jako žena, ale jako přítel. I Rigel usnul, ačkoli v to ani nedoufal.
Měl divné sny. Viděl sám sebe jak stojí na vrcholu útesu a hledí do dálky. Přestože nemůže nikdy dohlédnout na konec moře, stejně tím směrem upírá zrak. Vítr mu cuchal vlasy, ale on to nevnímal, cítil jen jakousi bolest, kterou nedokázal nikam zařadit. Potom se otočil a spatřil před sebou nekonečný les. Les tak starý jako sama věčnost. Srdce ho táhne do lesa, ale on se tomu vzpírá. Slyší krásný zpěv, ale přece jen se za ním nevydá.
Rigel se probudil zbrocený potem. Podíval se na Warrillow, avšak nikde ji neviděl. Toho vzbudilo natolik, že okamžitě vyskočil a začal se ostražitě rozhlížet s mečem taseným v pravé ruce. Přišlo mu to jako ten sen, který mu spíš přišel jako noční můra. Ale tady v této realitě uslyšel lehký smích, nikoli zpěv z lesa. Otočil se po zvuku. Spatřil Warrillow jak na něj zírá a směje se mu.
„Nesměj se!“vyjel na ni zostra. V tu chvíli zvážněla a její tvář se stala ledovou sochou. „Rigeli, já se tě nechci dotknout, ale prostě sem si nemohla pomoci, kdybys alespoň měl košili, ale takhle vypadáš opravdu směšně, hlavně s tím zoufalým výrazem ve tváři,“utrousila ledově.
„Omlouvám se, krásko, ale měl jsem děsivou noční můru, a když jsem se probudil, přišlo mi to jako přesná kopie mého snu, strašně jsem se bál…“přiznal kajícně. Warrillowina tvář se opět jako mávnutím proutku proměnila v tu pěknou, milou tvář, kterou už tak dobře znal. „Odpuštěno, Rigeli.“ Donutila ho sníst maso, které připravila k snídani, i když jí tvrdil, že nemá hlad.
Po jídle si sedla vedle něj a hleděla do dálky, zatímco on si brousil meč. Najednou ji napadla jedna otázka.
„Rigeli, zažil si někdy takovou tu pravou lásku? Nebo nějakou tu, o které sis myslel, že je to ta pravá a jediná?“ Nevěděla proč se ho na to ptala, možná proto, že jí přišel jako tvrdý a občas i nekompromisně chladný a vyrovnaný člověk. Zvědavě se na ni zadíval. Studoval její čistý profil než-li se odvážil odpovědět.
„Warrillow, já na lásku nevěřím, nikdy jsem ji totiž nezažil a tak si myslím, že láska ani neexistuje. Nevím, třeba jednou potkám někoho, kdo si získá mé srdce a kdo ví třeba to ani nebude žena,“sám se tomu zasmál, až moc dobře věděl, že ho přitahují pouze a jedině ženy. I Warrillow se zasmála. To bylo podruhé, co ji viděl se smát, měla tak krásný a příjemný smích a její tvář jako by se změnila. Vypadala opravdu nádherně už ne jako ta smutná princezna, kterou před krátkou dobou našel na kopci.
„Sluší ti, když jsi šťastná,“poznamenal. Okamžitě zvážněla, přišlo mu až neuvěřitelné jak rychle tahle dívka dokázala přejít od úsměvu k ledové nebo vážné tváři a přitom zůstat velmi pohledná. Konečně na něj upřela pohled, zadívala se mu hluboko do sytě modrých očí a málem se v jejich hloubce utopila. Opět jí tvář zkrášlil lehký úsměv.
„Neříkej mi, že jsi nikdy nepoznal nikoho, kdo by ti dokázal ukrást srdce, alespoň na nějakou dobu,“nedala se odbýt. Rigel protočil oči v sloup nad její neodbytností a opětovně jí sdělil, že v jeho životě se zatím nikdo takový nenašel.
„Víš, Warrillow, měl jsem tolik vztahů, ale žádný z nich nebyl vážně míněný. Ženy se mi sami nabízeli a já jelikož jsem jen muž jsem je nedokázal odmítnout.“ Rty mu zvlnil jakýsi poloúsměv.
„Ty jsi ale, bídák, ale já tě mám ráda, máš v sobě obrovskou sílu a jednou určitě najdeš někoho, kdo ti ukradne srdce a buď ti ho zlomí a nebo s tím člověkem budeš šťastný.“
„Kéž bys měla pravdu…“ připustil.
„Tady je málo práce, pokud chceš můžeme zajet do nejbližší vesnice, pokud si pospíšíme budeme tam před setměním,“nabídl jí.
„Jo, to by nebylo špatné, doufám, že se opět nebudeš chtít nechat zabít,“ řekla mu jako by nic, ale jeho to ranilo. Všimla si toho, vzala mu obličej do dlaní a zahleděla se mu do očí.
„Rigeli, já to nemyslela špatně, jen nechci aby se ti něco stalo, chápeš?“ řekla jemně a přitom se mu pořád koukala do očí. Ve Warrillowiných očích uviděl žhnout zlatem ty malé tečky v jinak nesmiřitelné zeleni jejích očí. Uchopil ji za zápěstí a jemně jí sundal ruce ze své tváře. „Warrillow, nezapomínej, že jsem především muž a jako muž mám i nějaké touhy, tak mne prosím takto nepokoušej, jsi až příliš sladká a až příliš krásná. Nerad bych poničil tvou nevinnost ať už je opravdová nebo je to jen zdání.“ S těmito slovy vstal a ostře zapískal. Ryzák mu přiběhl téměř okamžitě v ústrety.