Warrillow

Vyhoupl se na koňský hřbet a Warrillow si vyhoupl před sebe, už si zvykl, že sedí před ním a nijak se mu to nechtělo měnit. Jeli už notně dlouho, když Rigel promluvil:
„Warrillow, jak je možné, že nyní vypadáš jako dospělá a ke všemu ještě nádherná žena, které bych se rád dotýkal? Ale když jsem tě tenkrát spatřil přišla jsi mi jako ztracené děvčátko, co neví kudy kam a dokonce jsem ti netipoval víc než patnáct let. Dokážeš mi to objasnit?“ Hlavu měl položenou na jejím rameni a při vzpomínkách na jejich nedávné shledání se musel usmát, opravdu se z ní stala nádherná žena, ale on v ní nechtěl ztratit přítele. Otočila se na něj. „Dokud jsem tě nepoznala, byla jsem ztracená. Nevím jestli třeba můj bratr nepřežil ten děsivý masakr v Taroku. Ty jsi mně vrátil zpět do reality a to mi moc pomohlo, byla jsem taková ztracená dívka,“usmála se na něj tak, jak to uměla jen ona nebo to tak alespoň Rigel vnímal.
„Rigeli proč tě vlastně zlákalo umění meče?“zeptala se náhle. Rigel tuhle otázku nečekal. „Vždyť už jsem ti to jednou říkal…“snažil se z toho vykroutit. Jenže Warrillow se nedala. „Ne, neříkal, vím o tobě jen to, že tě otec učil tomu samému, co učil ten můj mne a bratra a ještě taky to, že tvůj bratr a nikoli ty převzal řemeslo tvého otce a to z toho důvodu, že jsi nedokázal zůstat déle na jednom místě, prostě jsi do vínku dostal toulavé boty. Tak proč tedy cestuješ po světě s mečem v ruce?“ Rigel si povzdechl, tahle žena se nedá jen tak odbýt a navíc má dobrou paměť.
„No dobrá, povím ti to tedy. Můj bratr byl skvělý kovář, stejně jako můj otec jenže s mečem to naprosto neuměl, bylo snadné ho zranit, tudíž i přesto, že prvorozený jsem já, a tak mělo být na mne pokračovat v rodinné tradici kovářství, jenže mně kovařina nic neříkala. V boji na meče jsem byl obzvlášť dobrý na rozdíl od mého bratra. Brzy se ze mne stal bojovník na tolik dobrý, že jsem porazil i svého otce. Potom co mi padlo osmnáct jsem opustil rodiče a rodný dům, v tu chvíli se ve mně něco uvolnilo, tuším, že to byla ta skvělá chuť svobody a nespoutanost mojí povahy co ze mne udělala to, co tu dnes vidíš,“ Rty mu zvlnil pokřivený úsměv. Warrillow drahnou chvíli mlčela a až po tom promluvila.
„Já jsem na tom byla podobně akorát s tím rozdílem, že mé potíže většinou způsobovali muži, poněvadž mi dělali návrhy a nebo se prostě snažili plést se mi do života, ne plést není to správné slovo, ale nevím jak to vyjádřit.
Otec vždy tvrdil, že mám neobvyklou povahu, jsem prý divoká a nespoutaná a prý dokáži být i nezávislá, říkával, že mu připomínám divokou šelmu…“dál nemohla pokračovat, zlomil se jí hlas. Rigelovy paže se kolem ní semknuly jako ochranná schránka. Dával jí sílu a ona mu za to byla vděčná. Pořád až moc dobře vnímala tíhu otcova těla na svých zádech, když se ji snažil dostat z města, aby ji zachránil a ona až do konce toho masakru ležela tiše a nehybně pod otcovým tělem, aby ji vojáci nezahlédli a nezabili také ji. Moc dobře věděla, že potom by smrt milovaných lidí byla zbytečná neboť oni usilovali o to, aby se dostala z města živá a zdravá. Přitiskla se k němu zády a nepromluvila až do večera, kdy dorazili do města. Tohle město, ale nebylo na rozdíl od většiny ostatních, tak úplně lidské.
Když se Warrillow rozhlédla kolem sebe, spatřila nádherné stavby vysoké skoro až do nebe, okamžitě jí to učarovalo. Některé stavby byli částečně ze skla a červených cihel, byla to nádhera. Většinou byly postaveny z červených cihel, ale našlo se zde i několik budov kamenných. Nadšením se jí rozšířily oči. Když dojeli na náměstí ve středu města, spatřili dav lidí, nejdřív nechápali, ale brzy jim došlo, co se tu děje. Nakonec se jejich podezření potvrdilo, když uslyšely ledový hlas.
„Tato dívka se odsuzuje k trestu smrti stětím za napadení vojína.“ Po jeho řeči zazněly bubny. Dav se rozbouřil, Rigel musel Warrillow držet, aby neseskočila z koně. K vojákovi, který vynesl rozsudek přišla žena v obyčejných šatech se šerpou přes hruď. Byla již starší, ale bylo na ní vidět, že si uchovala krásu.
„Pane…“vzlykala. „Pane, prosím vás, pusťte ji! Je to moje jediná dcera, prosím vás!“ Ta žena před ním klečela a on jen zavolal stráž, aby ji odtáhli, žena byla zoufalá, plakala a stále křičela a prosila za svou dceru. Dav se bouřil, ale neodvážil se nic podniknout. Děvče stálo v roztrhaných šatech před katem a popravčím špalkem klidně.
„Chce odsouzenec ještě něco říct?“zeptal se opět ten nemilosrdný voják chladným hlasem. Dívka se spoutanýma rukama za zády popošla o kus dopředu.
„Lidé, vězte, že jsem to udělala v sebeobraně, ten muž žije a já toho lituji, protože kdyby byl mrtev, alespoň bych neumírala zbytečně. Myslím, že za pokus o znásilnění dopad až moc dobře, za to já jsem dnes ráno uviděla svůj poslední východ slunce. Jen se podívejte na toho nabubřelce, co vynesl můj ortel!“ Prudce pohodila hlavou směrem k vojákovi.
„Ta žena byla moje matka. Jsem její jediná dcera a ty, hajzle, si pamatuj, že jsi nade mnou vynesl ortel smrti, stejně tak si to bude pamatovat i ten, který to všechno spískal.“ Opět se odmlčela. „Jmenuji se Renné, ale to již není důležité. Tímto se loučím s vámi se všemi a doufám, že budete mít v životě více štěstí než-li sem měla já a moje matka,“ hlas se jí začal lámat.
Rigel to nevydržel a vjel do davu, lidé se před jeho hřebcem rozestupovali a on lehce dojel až k podiu.
„Pusťte tu dívku!“rozkázal.
„A když ne?“
„Potom ochutnáte ostří mého meče,“konstatoval. Vojáci se rozřehtali, nic tak hloupého už dlouho neslyšeli. Když viděl, že to s nimi ani na okamžik nijak nehnulo, seskočil z koně a tasil meč, to už se většina stráží přestala smát. Warrillow ani na okamžik nezaváhala a rozběhla se po podiu ke spoutané dívce. Dav se ani nehnul ba ani hlásku nevydal, tak moc byli ohromeni. Jenže i když byla Warrillow rychlá nedoběhla včas, neboť kat chytil odsouzenkyni pod krkem a k hrdlu jí tiskl nůž.
Rigel klidně odrážel útoky vojáků. Jeho pružné rychlé pohyby mu pomohly, protože vojáci byli ve svých zbrojích nemotorní. Rigelův meč se brzy zabarvil krví, nevěděl, že ta dívka už je prakticky mrtvá, jen bojoval, byl jako stroj, který rozsévá smrt. Nevnímal bolest ani rány, i když těch zrovna moc nebylo. Jenže nakonec se přece jen dostavil účinek vojenské přesily. Rigel sice neztrácel sílu, avšak nedokázal odvracet útok přesily, bylo toho na něj moc. Sice nevnímal, ale v skrytu duše věděl, že už je stejně vše ztraceno. Vojáci ho obklíčili a nakonec i spoutali. Byl klidný, nevěděl kde je Warrillow, ale nebál se o ni, nic necítil.
Warrillow neviděla, jak Rigela přemohli neboť se soustředila pouze na kata. I když se sebevíc snažila, Renné padla na zem s proříznutým hrdlem. Katův nůž se zabarvil čistě rudou, Warrillow ztratila zbytek sebeovládání. Už pro ni neexistovalo nic kromě toho bastarda. Tvrdě ho kopla do hrudi, čímž mu vyrazila dech, hromotluk se zapotácel a padl na kolena. Rudovlasá bohyně pomsty - tak ji pojmenovaly místní lidé - hbitě sebrala zakrvavený nůž a sama tomu muži uštědřila ošklivou ránu, kterou bude mít nadosmrti, od klíční kosti až po prsa mu vyryla velké krvavé „R“. Potom se nad ním vztyčila a jako by se zrovna probrala z transu najednou odhodila nůž zbarvený krví vraha a svezla se na kolena k mrtvole dívky. Její kůže ještě nebyla studená, ale pomalu chladla. Složila té dívce ruce na hruď tak, jak jí radil instinkt. Lidé stále ještě ohromení se přiblížili k podiu. První šla matka nebohé Renné. Přistoupila k tělu své dcery a poklekla vedle té rudovlasé bohyně pomsty, položila jednu svou ruku na její a pohlédla jí do očí. Neviděla v nich však nic, protože cizinka měla nečitelný, kamenný výraz. Jen pokývla hlavou a vstala, v tu chvíli se vojáci vypořádali s Rigelem, kterého už odvedli a nyní byla na řadě ona. Spoutali jí, nebránila se. Sama se pořádně nedokázala pochopit. Byla naprosto jako hadrová panenka. Nevedli je do vězení nýbrž o kus dál, kde byla postavená konstrukce ze dřeva. Stálo tam několik sloupů a v nich vězely řetězy a na konci byly zakončeny koženými smyčkami.
Rigel pochopil první, co má být jejich trestem a předem litoval, protože nechtěl, aby se jeho krásce něco stalo. Rigela připoutali k první dvojici sloupků, nehnul ani brvou, věděl, že by to těm hajzlům vojenským udělalo nemístnou radost, kdyby se začal zmítat ještě před vykonáním trestu, znamenalo by to jeho strach a on doopravdy žádný necítil. Tedy až na jeden, ale ten byl pro něj velice zvláštní, bál se totiž o Warrillow. Warrillow připoutali hned vedle Rigela. Ani ona se nijak nebránila. Třeba jí ještě ani nedošlo co nás čeká, pomyslel si Rigel, i přesto,že věděl, že jeho myšlenky jsou bláhové. Lidé se shromáždili okolo sloupků. Nesouhlasili s vykonáním rozsudku, ale nemohli nic dělat, i když jim na cizincích docela záleželo, až příliš se báli, že by mohly skončit tam kde oni, a o to věru nestál nikdo.
Svistot dvou bičů, prořízl hustou atmosféru na náměstí. S neomylnou přesností zasáhly svůj cíl; záda odsouzenců. Rigel pevně sevřel čelisti, ale déle než pět ran to nevydržel a z hrdla se mu vydral výkřik. To už měl za sebou celkem šest ran. Mezitím se Warrillow s pevně zaťatými čelistmi snažila snášet řezavý dotyk stále dopadajícího biče. V jednu chvíli se podívala vedle a spatřila a uslyšela Rigelův bolestivý výkřik a posléze ho vojáci sundali ze sloupků, jeho trest byl vykonán. Warrillow zatnula zuby ještě silněji, uviděla jak se jinak vždy silný Rigel zhroutil na paže vojáků, které ho podepřely a hodili směrem k davu, potom za ním letěl i jeho meč. Kupodivu ona měla stále ještě své nože u boku, tedy dvě dýky. Bič dopadal a zase se stahoval. Bylo to neutuchající mučení. Nehodlala vojákům dopřát tu podívanou, kdyby vykřikla bolestí nebo jí ukápla slza bolesti. Když už bylo ran třináct, začala myslet na něco jiného, ve snech viděla krásnou louku pokrytou kvítím a slyšela zpěv. Pohroužila svou mysl do meditace o tomto místě, které vídala ve snech. Z meditace ji vytrhl až někoho křik. Ten hlas řval:
„Hej, kate, nech ji, máš od ní hezkou památku, ale už ji nech! Vydržela třicet ran a ani nepípla nebo neprojevila slabost, to se tu ještě nikdy nestalo.“ Kat neposlechl a jeho bič dopadl ještě třikrát. Poslední rána byla nejtvrdší, až se Warrillow pověsila celou vahou do řetězů, poutajících ji ke sloupům. Pohlédla do davu, ale Rigel nikde nebyl. Cítila jak jí někdo odvazuje ruce, uvolnila se jí zápěstí a ona se kupodivu udržela na nohou. Ji vojáci nepodpírali, kdyby upadla, od ní se vojáci stáhli a se smíšenými výrazy ji sledovali. Podívala se dolů pod podium a spatřila tam tvář strhanou bolestí s krásně modrýma očima. Warrillow napřímila záda a dosti jistým krokem přešla až k Rigelovi. Zapotácela se jen jednou jedinkrát a to, když slézala z podia dolů za Rigelem. Vzala ho za ruku a pomalinku ho vedla sroceným davem, který je ohromeně pozoroval a nevěděl, co si o tom má myslet. Rigel se vyšplhal na svého hřebce a prakticky se hroutil v sedle, rudovlasá společnice ho jistila ze země. Najednou k nim přišla matka té popravené dívky; Renné.
„Paní,“poklonila se. „Prosím pojďte do mého domu, ošetřím vaše zranění a dám vám stravu a čistou postel.“nabídla velkoryse. Rudovlasá Warrillow se přátelsky a hřejivě usmála.
„Děkuji vám, jste velice laskavá, ošetřit nepotřebuji ani tak já jako můj společník,“pokývla hlavou směrem ke koňskému hřbetu.
Žena je zavedla ven z města, kde se rozprostírala pole, louky, ale hlavně lesy, ty Warrillow milovala. Ve dveřích je přivítal malý asi desetiletý klučina, který měl ty samé rysy jako Renné a za ním se ve stínu dveří rýsovala svalnatá a podsaditá postava muže. Když uviděl v jakém stavu je jezdec na koni, nemeškal a přiběhl mu na pomoc. Téměř otcovsky ho sundal z koně a v náruči odnesl dovnitř do domu, klučina mu byl v patách. Nijak mu nevadilo, že Rigel je o dost větší než on, naprosto mu to nedělalo problémy. Warrillow pustila ryzáka, aby se proběhl, věděla, že je dobře vycvičený a nikam se nezaběhne. Poté následovala ženu dovnitř do prosvětlených útrob domu. Rigel již ležel položený na břiše na posteli a podsaditý muž mu sundal i košili, připravoval si misku s vodou a hadřík, že mu rány omyje, ale Warrillow mu to nedovolila. Svá zranění necítila a chůzi již měla jistou, vzala misku s vodou a hadřík a poprosila o sušený heřmánek. Žena ho ihned donesla. Warrillow ho hodila do horké vody, když se trochu vylouhoval, nechala ho tam a jemně začala smývat krev z Rigelových zad. Trochu se cukal.
Warrillow mu položila ruku na čelo a zahleděla se na jeho pohlednou tvář. Všichni tři přítomní lidé by přísahaly, že kolem slyšely hudbu smíšenou s melodickým nápěvem nějakých neznámých slov a když uviděly tvář té rudovlasé ženy, údivem vydechli. Nevypadla normálně. Z obličeje zbyla jen mramorová busta s očima tak jasnýma, jak to ještě nikdy neviděli, její oči doslova žhnuly zlatem a mechovou zelení. Byl to nenormální jev, nikdo z nich ho nikdy předtím ani potom už v životě neviděl. Rigel usnul a cizinka se zdála jako by se najednou probudila z hlubokého spánku. Vypadala zmateně, ale nezabývala se tím. I nadále omývala rány svého přítele. Za půl hodiny už měl Rigel záda namazaná mastí a pokrytá čistými pruhy plátna.
„Jmenuji se Warrillow,“představila se na konec svým hostitelům. Žena se vzpamatovala jako první.
„Zvláštní jméno…“podotkla.