Mrtvá planeta

Země se změnila... Ne sama od sebe, ale vinou člověka.
Stalo se to dávno. Možná se pletu, ale pro nás, co jsme zbyli, to je dlouhá doba na náš bídný život.
Všechno to začalo tak jednoduše. Lidé toužili po pokroku a nedokázali myslet na nic jiného. Své pokusy aplikovali téměř na všechno. Bohužel si neuvědomili, že to tak nejde. Stali jsme se svědky, že mnohé z představ sci-fi autorů se dají uskutečnit, ale za vysokou cenu.
Kdy jsme dospěli do fáze, že už jsme naši vědu ani nedokázali zvládnout? Na ten den nikdy nezapomenu a vlastně ani nemůžu, protože jsem byla jedním z hlavních aktérů této tragédie. Příčinou se stal jeden nepodařený pokus, který doslova sežehl celou planetu. Ano, vybuchlo Slunce. Proč? Byla to pouhá zkouška zbraní proti mimozemským útokům. Dokonce se nám podařilo zasáhnout i nějaký objekt a tím bylo právě zmiňované Slunce. Ovšem největší ironií je to, že nám žádný útok odjinud nehrozil, protože jsme s mimozemskými kulturami žádné vztahy nenavázali. Nebo je oni spíš nenavázali s námi.
A kde právě teď stojím? Na nehostinné a tmavé planetě, kde nikdy nevyjde životodárně slunce a nepotěší nás svými paprsky. Ale to mi nevadí, protože já už jsem dávno mrtvá. Jsem stín.
Prokletí. Takhle si říkáme, protože všichni, kteří se podíleli na tomto nezdařeném projektu, zůstali přítomni. Nemáme vlastní těla, nepotřebujeme jíst ani pít. Toužíme jen po schránce, ve které bychom mohli znovu naplno žít.
Je nás zde jen pár a mezi sebou se nestýkáme. Každý čeká na svou příležitost, i když je mizivá. A proto bezcílně putujeme po celé planetě.
Jednou jsem spatřila mimozemskou loď, která přistála na naší planetě. Nestihla jsem k ní dojít včas. Jako stín se pohybuji docela rychle, ale ani to nestačilo. Předběhl mě někdo jiný. Kdysi jsme byli přátelé, ale teď loď znamenala kořist a ani jeden z nás se nechtěl vzdát. Přesto to bylo k něčemu dobré - než odletěl, stačil na mě křiknout, že se dokázal znovuzrodit. Tedy spíše nahradit duši, která tělo obývala. Po menším mentálním boji s vnitřním „já“ mimozemšťana ho dokážeme zcela ovládnout. Zajímalo by mě, jestli zdědil jeho myšlenky, ale asi ano. Jinak by nedokázal odletět.
Ale i pro mě se jednoho dne naskytla příležitost. Nechápu, proč sem vlastně ti mimozemšťané létají, když je to zde mrtvé. Možná to je pouhá zvědavost a tu já chápu. Každopádně bylo důležité, že přistála další loď a celkem blízko mého pobytu. Tentokrát jsem nezaváhala ani minutu a hned jsem se k ní vrhla. Vůbec mě nenapadlo přemýšlet o tom, jak hrozného činu se dopustím. V té chvíli převládla chuť nad rozumem. Když o tom teď někdy uvažuji, tak se za sebe stydím, ale nemá smysl se tím trápit.
Vzpomínky mimozemšťana, kterého teď obývám, jsem zdědila a tím pádem jsem mohla žít po jeho způsobu. Ano, na palubě lodi seděl muž. Další ironie mého mizerného života. Tento fakt mě na chvíli zarazil v postupu, ale touha po životě byla silnější. Podobu měl jako pozemský muž, ale civilizace na jeho planetě byla daleko vyspělejší. Jeho práce spočívala v průzkumu nových území a ve schvalování, jestli se na nich dá žít. Díky tomu jsem mohla zabránit dalším návštěvám mé domovské planety. Jistě, je to sobectví, ale za svůj úděl jsme si mohli sami.
Myslíte si, že jsem zůstala jen u této práce? Ne, za svého prvního života jsem byla genius mezi lidmi. Zde to sice neplatí, ale pořád mám jisté nadání, které mě povyšuje nad ostatní průměrné obyvatele této planety. Několik let po mém příletu do nového domova jsem se stala členem výzkumného oddílu zaměřeného na zbraně. Zase ty zbraně, řeknete si a možná si pomyslíte, že bych mohla znamenat ohrožení i pro tuto planetu. A budete mít pravdu. Opět to byla má ruka na ovládání, která zapříčinila tu katastrofu. A nebylo to naposledy. Divíte se proč? Já taky, ale pokaždé, když mé tělo zemřelo, tak jsem zůstala přítomna jako stín a vždy přišel někdo, koho bych mohla ovládnout. Myslela jsem si, že mé prokletí skončilo mým prvním vtělením, ale to byla lež. Prokletí si s sebou nesu stále a dokud nezemřu jinak než svým nezdařeným pokusem, tak budu znamenat zkázu pro všechny ostatní.