Warrillow

Počechrala synovy vlasy.
„Jmenuji se Sharon, jsem ráda, že jsem tě poznala.“ Nenápadně postrčila syna k té ženě s vlasy, které vypadaly jako ohnivá smršť. Chvilku se ostýchal, avšak pak k ní přece jen udělal jeden drobný krůček. Warrillow si k němu přiklekla, byla tak skoro stejně vysoká jako on. Podala mu ruku jako by byla muž. Stiskl nabízenou ruku na předloktí tak, jak bylo zvykem. Podíval se jí do tváře a stále tisknouc její ruku prohlásil:
„Jmenuji se Darrek,“řekl jistě a pak jí pohlédl do očí, usmála se na něj a to, co řekl ji trochu překvapilo.
„Moje sestřička se už nevrátí, to vím, protože ze Stínů není návratu.“ Pustil Warrillowinu ruku a šel zpět k matce.
„Oded,“podal a stiskl jí ruku i Darrekův otec.
„Co se stalo?“ obrátil se na manželku s otazníky v očích.
„Popravili Renné jen pro to, že se bránila, když ji jeden z vojáků chtěl znásilnit. Tato žena a její přítel se jí snažili zachránit, jenže nebyli dost rychlý a kat Renné prořízl hrdlo a ukončil její život,“ pohlédla na svého muže se synem. Warrillow nechápala jak mohou být tak klidní, vždyť přišli o dospívající dceru.
„Byla hodně vyděšená?“zeptal se Oded.
„Byl bys na ni pyšný, manželi, byla naprosto vyrovnaná a dokonce promluvila k lidem a řekla, co je smyslem její popravy, byla moc statečná.“ Oded pokývl na srozuměnou.
„To je dobře, nesnesl bych pomyšlení, že moje dcera byla zbabělec,“řekl pevně. Warrillow už to déle nesnesla, musela se zeptat.
„Copak vám ani trochu nezáleželo na vaší dceři?“oči se jí leskly slzami.
„Záleželo, ale ona nebyla stvořena pro tento svět,“pověděla jí Sharon.
„Jak to myslíte?“nechápala rudovláska.
„Tak jak říkají,“přidal se i Darrek.
Druhého dne ráno se Warrillow probrala aniž by věděla, že si šla lehnout, nepamatovala si to. Nejspíš to zavinilo citové vypětí uplynulého dne. Vstala a zjistila, že je jen v suknici a té bílé haleně, co jí sotva zakrývala poprsí, i když nevěděla proč, přece se musela usmát. Záda ji bolela, to ano, ale necítila v nich už tu ostrou bolest. Kazajku nikde neviděla a tak ji ani nehledala. V kuchyni našla celou rodinu a dokonce tu na židli seděl i Rigel, spánek vyhladil bolest a utrpení předešlého dne, vypadal svěže. Neměl košili, a tak si Warrillow opět mohla prohlédnout jeho zranění, vypadala dobře, nehnisala nýbrž se zacelovala. Sice mu zbyde pěkných šest jizev, ale nic víc. Už mu je nepřekryla plátnem, to pro to, aby kůže mohla dýchat a lépe se to hojilo.
„Ahoj, Warrillow, maminka ti spravuje tvůj oděv,“pověděl jí Darrek to, co tušila. Všichni přítomní muži, tedy všichni kdo byli u stolu na ní mohly oči nechat. I ona věděla, že má pěknou postavu a mužům se líbí, ale tuhle reakci čekala ode všech jen ne od Rigela. Oči mu žhnuly půlnoční modří, jak jimi přejížděl přes celou křivku jejího těla. Naučila se nevšímat si pohledů ostatních a tak si jen sedla ke stolu na prázdné místo vedle Rigela a sáhla po krajíci chleba, troše másla a soli. Oded jí nalil vodu aniž by ho musela prosit. Nyní nad nimi měla moc a velmi dobře to věděla. Když se dosyta najedla, promluvila:
„Odede, už Darrek začal cvičit s mečem?“zeptala se jako by nic.
„Ne ještě ne, Warrillow, nejsem moc dobrý šermíř a tak s tím nejspíš ani nezačnu…“vytáčel se.
„Copak taky není určen pro tento svět?“rozkřikla se najednou Warrillow a rukama se zapřela o stůl.
„Přesně tak, paní…“
„Ne, jeho já nedám,“vřítila se do jídelny Sharon a ochranitelsky si syna přitiskla na prsa. Rigel nic nechápal a tak jenom přihlížel.
„Nic nezmůžeš, Sharon, bylo mu to tak dáno a my se s tím musíme smířit,“začal ji konejšit. Ale nic to nepomohlo, Sharon se prostě tak snadno nedokázala smířit i se smrtí svého syna, posledního dítěte, které jí zbylo.
„Budu ho cvičit, jsem ochotná vzít ho za dobrým šermířem, naučí se to!“začala Warrillow. Tentokrát se slova ujal Rigel.
„To nejde, krásko, jestliže mu bylo dáno, že není určen tomuto světu, už nic nezmůžeš, ale pokud chceš, můžeme tu zůstat a ty ho budeš cvičit v boji s mečem, ano?“ Položil jí jednu snědou tlapu na ruku. Přikývla, mluvit nedokázala a jen se mu vrhla kolem krku. Chápal, že se nedokáže jen tak smířit se smrtí, hlavně když jí v poslední době zažila tolik. Objal ji a hladil ji velkýma rukama po štíhlých zádech do té doby než se uklidnila. Ale něco mu nehrálo.
„C-Co je?“zeptala se hlasem plným slz. Rigel jí neodpověděl. Beze slova ji prudce otočil zády k sobě, odhrnul jí dlouhé vlasy ze zad a strnul. Na bílé pokožce byla jen jedna jizva; tam dopadla ta poslední a nejtvrdší rána. Jinak na zádech neměla ani škrábnutí. Otočil ji k sobě a pohlédl jí do očí, byla proti němu tak strašně drobná a křehká. Držel ji za paže a pozoroval ten její vyděšený pohled. Připadala mu, že se dívá jako nakopnuté zvířátko.
„Kdo jsi, Warrillow?“
„Jak to myslíš?“oplatila mu nechápavě otázkou. Oded držel manželku kolem ramen a spolu s ní přihlížel tomu, co se tu dělo mezi těmi dvěma mladými lidmi. Sharon si všimla jak se na ní dívá, tvářil se jako největší vrah, když se na ní koukal i někdo jiný než jen on.
„Tak, jak říkám!“zavrčel výhružně.
„Já sama už ničemu nerozumím, nejdřív jsi můj přítel a teď mi tu drtíš paže v železném stisku,“pověděla upřímně co si myslí.
„Na zádech máš jen jednu zahojenou jizvu, nic víc, copak jsi zač?“začínal být zoufalý. „Cože?“vykřikla nevěřícně. Věděla, že dostala třicet tři ran a není možné, aby jí po nich zbyla jen jediná jizva a ke všemu ještě zahojená. Vždyť ji bičovali včera! Sama už nic nechápala, byla velice vyděšená, strašně dlouho se kolem ní děli zvláštní věci, kterým nerozuměla a jímž neporoučela. Pro ni to bylo normální a přirozené, ale některým lidem to nahánělo strach.
„Rigeli, já nevím, kdo jsem, má matka i otec žili ve městě jménem Tarok, nic víc nevím, nikdy jsem odtamtud necestovala do jiného města, nemám žádné jiné příbuzné!“křičela na něj a pěstmi mu bušila do hrudi. Přidržel jí obě zápěstí jednou rukou, v jeho podání to vypadalo jako ta nejsnadnější věc na světě, jenže ve skutečnosti měla ta křehce vyhlížející dívka síly až dost.
„Dobrá, věřím ti, že nevíš kdo jsi, ale pojedeme tam kde by o tobě mohli něco vědět, shodou okolností to jsou ti, co kdysi dávno postavili toto město!“pověděl jí klidně a hleděl jí do očí. „Nejdřív musím Darreka alespoň maličko naučit jak se zachází s mečem!“prohlásila rezolutně. Přikývl. Pustil její paže a zmizel venku. Warrillow ho celý den neviděla.
„Darreku, vezmi otce a pojďte ven! Odede, prosím sežeň nějaký meč, který bude pro Darreka vhodný.“ Sotva ho k ní synek dotáhl, uposlechl jejího příkazu a odběhl dovnitř do útrob domu. Sharon podala Warrillow její kazajku, ta si jí s lehkostí navlékla, opět to byla celá její osobnost a ne jen a pouze krásné tělo…
Darrek byl velice bystrý a vnímavý žák, naučil se velice dobře všemu, co ukazovala Warrillow, jeho výcvik skončil až tehdy, když byl únavou celý bez sebe a započínal opět brzy ráno při východu slunce. Warrillow ho brala do okolí, kde ho učila dokonce i meditaci, tu zvládl s menšími obtížemi. Nakonec strávili naši přátelé u Sharon a Odeda celý měsíc.
„Je čas se rozloučit, Darreku,“řekl Oded a opět ho postrčil kupředu k jeho učitelce.
„Odede, nenaučila jsme ho toho moc, ale něco přece jen umí, nyní už se bude moci rozhodovat sám,“odmlčela se.
„Darreku, neplač, vždyť víš, že jednou se opět shledáme a já si tě navíc hodlám zapamatovat jako velkého a statečného kluka a stejně tak si tě chce pamatovat i Rigel, jasné?“ pousmála se smutně na malého hocha, o kterého se velmi bála.
„Sbohem, Sharon,“rozloučili se oba bojovníci téměř šeptem. Potom se všichni ještě objali a Rigel s Warrillow před sebou, na koňském hřbetu, vyrazili vpřed civilizaci, jenž kdysi postavila toto krásné město a poté ho opustila. Warrillow nevěděla, co by měla čekat, a tak byla velmi napnutá, skoro jako struna.
Za týden se dostali na míle a míle daleko od nových přátel, nyní byli uprostřed divočiny. Rudovlasé krásce bylo nyní naprosto báječně. Měla kolem sebe les a to bylo její, milovala stromy, nebe, květiny, zvířata, lidi, no prostě vše živé. Byl na ní nádherný pohled. „Pojď sem, krásko,“vyzval ji Rigel nespouštějíc z ní pohled. Přitančila mu do rozevřené náruče malými krůčky. Podívala se na něj dolů, kolem pasu cítila jeho silné ruce, bylo to krásné.
„Copak, Rigeli?“podívala se na něj dolů a on ji spatřil poprvé jako ženu, nádhernou ženu s očima jako stvořenýma z lesního mechu, na který ukáplo sem tam roztavené zlato, s překrásnými, rudými vlasy, které kolem ní působili, jako ohnivá svatozář nebo záplava ohně, se rty, jako stvořenými pro líbání a s tělem, jako stvořeným pro milování. Poprvé od jejich setkání pocítil až bolestnou touhu se jí dotknout, políbit ji, pohladit její hebkou kůži.
„Warrillow, zítra se možná setkáš se svým lidem nebo s lidem, který o tobě něco ví, každopádně už potom nikdy nebudeš stejná, alespoň tedy v očích toho lidu. Moc chci abys byla šťastná, ale zároveň po tobě zoufale toužím.“ Vstal a pevně si ji přitiskl k sobě. Neváhala, byl pro ni vším.
Objala ho kolem krku, vytáhla se na špičky a zašeptala mu do ucha:
„Nechci tě ztratit, Rigeli, pro mě budeš vždy tím, kdo mě vyvedl z temnoty!“ Když mu její horký dech zavadil o ucho, zmocnila se ho šílená posedlost, musel ji mít ať to stojí, co to stojí, protože jestli to neudělá teď, nebude již nikdy mít tu možnost, odloučí ji od něho a to by nepřežil. Políbil ji, nejdřív jen lehce, bál se aby ji nevystrašil, ale to ona byla první kdo zašel dál, polibky mu začala oplácet mnohem vášnivěji, než by od ní čekal. Byla tak krásná…
Hladil její kůži, ale překáželo mu v tom její šatstvo, chtěl jí kazajku roztrhnout, ale ona se od něho odmítavě odvinula. Nevěřícně na ni hleděl. Pomalu si začala sundávat kazajku, suknici a nakonec si sundala i halenu, nyní stála před ním tak jak ji stvořili. Nedokázal než na ni zírat. Měla krásnou, štíhlou postavu, nádherně tvarované, dlouhé nohy, ploché břicho, kulatý zadeček a nádherná, skvostná ňadra, to vše doplňoval krásný obličej, vypadala jako vysoustruhovaná nějakým umělcem nebo spíš vysochaná z kusu mramoru do podoby lidské dívky. Byla opravdu tou nejúžasnější bytostí, kterou viděl. Laškovně a svůdně se pomalu otáčela před ním, vlasy jí spadly přes ramena a zahalily ji do zářivě rudého pláště. Sundal si košili a už k ní vztahoval ruce, aby ji mohl sevřít v náručí, bál se totiž, že je to pouze sen. Když ho políbila, zmocnil se ho nádherný nepopsatelný pocit. Najednou se něco stalo, něco bylo špatně. Rigel pocítil palčivou bolest na temeni a najednou už nebyl při sobě, upadl do bezvědomí. Warrillow se chvíli zmateně rozhlížela ale nic neviděla, najednou jí někdo přehodil přes oči pásku a odvedl ji pryč.
Cítila něžný dotek hebké látky, kterou přes ni přehodili. Šla s těmi neznámými lidmi, přestože nevěděla kam. Věděla jen, že je v lese a to ji kupodivu uklidňovalo. Za docela dlouhou dobu průvod zastavil. Strhli pásku z jejích očí a ona byla na okamžik oslepena světlem. Prudce několikrát zamrkala než ji světlo přestalo bodat do očí. Rozhlédla se kolem sebe, jenže nic podezřelého nespatřila, viděla jen krásné postavy nějakých lidí. Její pozornost si však získal nějaký mužský hlas. Vzhlédla nahoru za zvukem toho hlasu plného autority a spatřila velmi pohledného muže v dlouhém splývavém rouchu barvy havraního peří, který při každém mužově pohybu vrhl modročerný odlesk.
„Co ode mne chcete, pane?“zaútočila zostra.
„Ty by jsi se tomu muži odevzdala a to není správné, ty k němu nepatříš, patříš k nám k našemu společenství i bez toho už byl potrestán tou ranou do hlavy, kterou mu uštědřili. Vedl tě za námi a moc dobře věděl, že sem patříš a nebo to jen odhadoval, sám nevím.“
„Chtěla jsem, aby se mne dotknul!“zakřičela na muže. Nevěděla, co se děje a snad to ani nechápala, ale měla na toho muže v krásném rouchu vztek kvůli Rigelovi.
„Kdyby se tak stalo, zemřel by!“řekl muž mrazivě a ona ani na okamžik nezapochybovala, že to myslel smrtelně vážně. Warrillow nasucho polkla, když si představila, že kvůli tomu, že by se mu odevzdala by ho zabili, jí bylo na omdlení, co hůř cítila se jako zrádce.
„Kdo tedy jste?“zeptala se nyní již tišeji. Mužův obličej se zkřivil v úsměvu.
„Jsme Děti Země, nemáme jiný název. Pocházíme ze země, protože ta je matka všech. Byli jsme první civilizací na tomto světě, to my jsme postavili krásná města, to my jsme dosadili první krále a co víc naučili jsme ty primitivy, co je to písmo, meč nebo třeba jen umění léčit.“ Zmlkl a hleděl na ni, čekal na její reakci a nemusel čekat dlouho, ještě než promluvila přerušil ji.
„Tví rodiče nebyli lidé, ale byli to Děti Země, byli jedni z nás, ale když se vzali rozhodli se utéct z tohoto našeho útočiště. Tebe i tvého bratra vychovávali v nevědomosti…“ Muž k ní přišel a naklonil se těsně k ní.
„Existuje legenda o někom, kdo nás má vyvést odtud z této pustiny zpět do našeho domova, který si již nikdo z nás nepamatuje, protože tak staří mezi námi již nejsou.“pošeptal jí.
„Vy víte, kdo to má být?“
„Ne, Warrillow, to nevíme, my pouze doufáme, že se tam jednou podíváme ještě před tím, než se odebereme do jiného světa, my neumíráme, dcero, my neumíráme,“řekl. Pohlédl na ni a pak ji přenechal v péči jedné starší ženy, aby se o ni postarala.