Na poslední chvíli

Nečekejme se vším na poslední chvíli. Tento luxus, nebo pohodlí, se nám nemusí vyplatit a může mít i tragické následky.
Například: líbí se vám nějaká dívka a vy se jí bojíte oslovit, a z obav z odmítnutí vyčkáváte na pravý okamžik, což se vám ovšem nevyplatí, protože si tu dívku mezitím namluví někdo jiný, kdo měl více odvahy, než vy, nebo vám zmizí z obzoru zcela jiným způsobem a to jen proto, že jste si vše nechávali na poslední chvíli.
Toto je však případ, jehož následky ublíží (ve většině případů) jen jediné osobě, ale jsou i příklady, které mohou zasáhnout i tisíce, desetitisíce, ba i miliony nebo dokonce miliardy.
Tak například: hrozí obrovské záplavy, způsobené táním ledovcům, které tají díky skleníkovému efektu, vznikajícímu v důsledku vypouštění skleníkových plynů, které vypouští kdo? Ano, dlouhý řetězec nekončí u nikoho jiného než u člověka.
A co dělají národy? Samozřejmě všechny nejsou tak zabedněné a snaží se něco učinit, aby se tak dále nestávalo. Avšak co takové Spojené státy odmítající zapojení do příslušných dohod. Že prý jejich vědci tvrdí, že nebezpečí nehrozí. Samozřejmě, pro ně ne, ale musíme myslet i na na generace, které naši planetu zdědí po nás a je proto naše povinnost snažit se předat jim naši Zemi v co nejlepší možné kvalitě. A věřte, že je účinnější těmto katastrofám předcházet, dříve než vypuknou naplno, než až když už je pozdě, v takovém případě se může snaha o nápravu stát nadlidským úkonem, který může skončit až zánikem celé civilizace.
A stejná otázka se naskýtá v případě těles, které nám každým okamžikem hrozí srážkou.
Opravdu naši vědci dělají co mohou a mají vypracované nouzové varianty v případě neodvratitelného střetu? Nebo jsou svázaní vládami, které jim neposkytují tolik peněz, kolik by potřebovali a tyto prostředky raději použijí na financování mnohdy zbytečných a bláhových válek.
Pozorně si přečtěte následující příběh, který je teď pouhou (možná, že ne příliš dobrou – možná i špatně napsanou) fikcí, ale věřte, že se může stát pravdou dříve, než si všichni chceme připustit (i když chci věřit, že se mýlím a že tento příběh zůstane jen pouhopouhou povídkou a ne krutou a pravdivou předpovědí) …

Při pohledu z okna mě trochu zamrazilo. Vzpomněl jsem si na staré příběhy, o době, kdy vše vypadalo jinak a z mého okna bych v žádném případě moře, které se mi teď blyští před očima, neviděl, kdy lidé spokojeně žili a nevěděli, že je čeká největší katastrofa, za posledních tisíc let a možná i vůbec.
Psal se rok 2034 a vědci zjistili, že antarktické a i arktické ledovce tají mnohem rychleji než dříve.
A co na to světové mocnosti? Místo toho, aby se zamysleli a omezili vypouštění skleníkových plynů, vymysleli zcela jiný a pro ně výhodnější plán. Celý svět se spojil a nechal vystavět vysoké hráze kolem všech ledovců. Jak pošetilá myšlenka a kolik lidí toto vyslovilo nahlas, ale byli nakonec umlčeni, ,,pro dobro věci“, jednoduše byli uvězněni, vyhoštěni a ti největší odpůrci dokonce prohlášeni za vlastizrádce a popraveni, i když je pravda, že k tomuto bylo přikročeno asi jen v pěti případech, z toho ve třech ve Spojených státech. Zbylé dva si rozdělila Čína a nějaká Africká země, už si nevybavuji přesně její jméno.
Po těchto tvrdých krocích nevraživost proti projektu značně opadla a nakonec se již nikdo neodvážil nějak veřejně projevit proti oné „Stavbě tisíciletí“ a „Opravdovému osmému divu světa“, jak tomu říkali.
A tak byla zahájena obrovská stavba dokončena na jaře roku 2038.
Celých patnáct let šlo všechno hladce, ale pak dostalo ono opěvované řešení, a nejen to, trhliny. Hráz se prostě protrhla.
Bylo to 12. června 2052. Zemřelo tehdy před dvě a půl miliardy lidí a pod mořem zmizela víc jak polovina pevniny. Ostrovy jako Grónsko, Sardinie, Korsika, Britské ostrovy, Nový Zéland, Japonsko, dokonce i Austrálie, a mnohé další zmizely navždy pod hladinou oceánů. Nemá smysl vyjmenovávat, jak byl který kontinent touto katastrofou zasažený, ale doufám, že vám k vytvoření alespoň mlhavé představy postačí, když vám prozradím, že státy jako Českou nebo Slovenskou Republiku, Maďarsko, Čínu a střed USA omýval oceán ze severu i z jihu a někdy i z východu a západu.
Od té chvíle uplynulo už celých šestapadesát let a já pevně doufal, že se vědci a vládcové naší Země poučili ze svých chyb a žádných již více neučiní.
No a tady by náš příběh mohl skončit, ale ne. Mělo mě čekat další překvapení, hrůznější než jakékoli, které si můžete představit.
Všechny televize světa ten den oznámili, že se k nám blíží obrovskou
rychlostí kometa, ale že podle vědců nás o vlásek mine a s tímto vysvětlením se o kometu přestali absolutně zajímat.
K onomu minutí mělo dojít za necelý rok, a to 4. 7. 2109. Ale chyba lávky pánové vědátoři! 4. 2. 2109 se éterem roznesla zpráva, že kometa se se Zemí asi na 57 procent srazí. O dva týdny později to bylo 72 a 9. 3. 2109 oznámila vědecká obec, že nás kometa zasáhne na více než 99 procent. A teprve tehdy se vědci začali o kometu zajímat na sto procent a začali vymýšlet nouzová řešení.
Koncem června oznámili vědci, že neexistuje žádná šance odklonění komety z jejího kurzu a ani jiná možnost záchrany lidstva. Destruktivní účinky komety budou prý pro všechny živé organismy, včetně virů a bakterií, smrtící. Nepřežije absolutně nic, že se všem omlouvají. A s tímto laciným gestem se odmlčeli a více už nepromluvili …

Je právě 4. 7. 2109 a já procházím ulicí, která již dávno ulici nepřipomíná. Kolem ruiny domů, vypálené obchody, mrtvoly lidí, sebevrahů nebo zabitých. Policie již dávno nefunguje, proč taky, žádný stát už dávno nemá vládu a orgány, která by ji řídila a morálka už také nikomu nic neříká.
Lidé jsou jako šílení, a ani se jim nedivím, sám jsem překvapen, jak klidně dokáži procházet prostředím, které připomíná spíše peklo, než kdysi milionové velkoměsto.
Ale možná je to má vlastní duševní porucha, můj vlastní způsob šílenství, jakási apatie, která mě chrání, před pocitem absolutního zoufalství.
Po dlouhé době se opět odvažuji vzhlédnou k nebi, na němž se jako hrůzná připomínka neodvratitelné zkázy všeho živého, před časem objevilo něco, co z počátku připomínalo druhé Slunce, co ale každým dnem nabývalo více obrazce oné zkázonosné komety.
Má v sobě něco překrásného a přece strašlivého až hrůzného, vznáší se uprostřed oblohy, jakoby už odnepaměti a mně připadá, že si už nebe ani bez onoho posla smrti nedokáži představit.
Fascinující pohled. Jak může být něco tak překrásného, zároveň tak strašlivé. Snažím se nemyslet na konec, ale není to zcela možné. A za všechno mohou oni, vědci a vůdci naší planety, kteří místo toho, aby zkáze předcházeli, dříve než nastala, čekali až úplně na poslední chvíli …

18
Dovětek autora:
Možná se vám tento příběh zdá hloupý nebo až moc fantastický, až nemožný, ale věřte, že to, co se na první pohled zdá být tou nejméně pravděpodobnou variantou, může se pravdě přiblížit víc než scénář napsaný, co možná nejvěrohodněji.
Proto apeluji na svědomí všech: jak chcete abychom my nebo naši potomci žili a zemřeli? Chceme se zbavit problémů a jejich řešení na úkor těch, co přijdou po nás, anebo zatneme zuby, překonáme se a možná s vypětím všech sil a za cenu našeho pohodí dosáhneme toho, aby se naše děti měli lépe než my a žili v bezpečí a beze strachu?
Vydláždíme raději chodník našich dětí svobodou a nadějí v lepší zítřek, nebo náš chodník zlatem, které se ale brzy může změnit v bezcenný kov, jenž vžene náš svět do tenat zkázy?
Čiňte, jak myslíte. Ale nečiňte nic bez rozmyslu. Nenechávejte veškerá rozhodnutí a veškeré problémy až na poslední chvíli ...