Muzikant

Bar U Žlutého poníka – putyka jako každá jiná. Setmělá atmosféra, pohodlné židle, štiplavý cigaretový kouř a malé podium. Takové, na kterém se večer co večer vystřídá nespočet takzvaných umělců snažících pobavit obecenstvo, které nikdy nedává pozor. Ať je výkon jakkoliv špatný, vždy se ozve potlesk. Potlesk od někoho, kdo nesledoval dění ale společenskou etiketou je povinován na konci představení ocenit účinkujícího. Nemám rád takovéhle podniky. Nemám rád ty pseudoumělce a pokrytecké hosty, kteří umění nerozumí a nechápou ho.
Na podiu seděl štíhlý muž. V černém saku a fialových kalhotách, v rukách svíral pozlacený saxofon. Tmavé oči, tak hluboké a smutné, úzká linka tvořící jeho ústa, jeho osobnost vyrážela dech. Dlouhé ruce a hbité prsty. Bubnovaly na nástroj a byly stejně tak nervózní jako jejich majitel. Ještě několik ustrašených pohled a pak se ozval první tón. Tón jenž s sebou nesl předzvěst bouře. Jako by vše kolem vás přestalo najednou existovat. Vaše uši vám vypověděly službu, srdce vám přestalo tlouct a váš mozek přestal pracovat. Hudba tak ohromující a tlivá, která se vám dostane hluboko do vaší duše a vyjeví vaší pravou podobu. Hudba, která vás nutila vzpomenout si na všechny vaše hříchy a litovat jich. Hudba, jejíž krása nebyla v tom, jak rychle dokázal její král tančit prsty ale v tom, že na vás působila zevnitř. Vedle téhle hudby jste se cítili malí, zbyteční a smrtelní. Tón za tónem do vás bubnoval jako kapky deště. Deště jenž z vás smyl špínu vašich špatných činů, vaší sobeckosti a povrchnosti. Hudba ve vás hrála a jiskřila, dávala vám naději a ničila vás – svojí upřímností, touhou a skutečností.
Muž dohrál. Neozvalo se žádné zakašlání ani potlesk. Jen několik vzlyků a povzdechů. Tak krásně ten muž hrál, že se nikdo neodvážil pokazit onen dozvuk jeho hry něčím tak hanebným, jako byl potlesk. Mužovy tmavé oči zářily upřímnou radosti a na krajíčcích se mu tvořily slzy. Tak moc miloval hudbu a život. Hluboce se uklonil a několik jeho slz dopadlo na špinavá podlahu. Zatřpytily se a pak zmizely. Muž se ještě naposledy uklonil a poté zmizel za oponou. Až pak následoval bouřlivý potlesk. To však už neslyšel.
„Mohu Vás pozvat na sklenku?“ zněla má nesmělá otázka k zázračnému hudebníkovi.
„Ale jistě, budu velmi potěšen,“ odpověděl hbitě a změřil si mě svým chladným pohledem. Přišoupl jsem se k němu a chtěl jsem mu začít vykládat, jak moc na mě svou hrou zapůsobil a jaký je to výjimečný člověk. Pohybem ruky mě však zastavil.
„Neunavujte se tím, slyším to na každém kroku,“ pousmál se a usrkl ze sklenice. „Člověk se slávy časem nabaží. Já ji sem přesycen. Hraji pro sebe, ne pro druhé. Co je mi do druhých lidí! Ale nejsem sobec!“ spěšně dodal. „Lidská společnost mi kdysi dost ublížila a dodnes se s tím nemůžu vypořádat,“ hudebník posmutněl. Po oné oslnivé záři, jež ho obklopovala na jevišti, teď nebylo ani stopy.
„Nebojte, to bude dobré,“ chlácholivě jsem ho plácal po ramenu a sám sebe se ptal, kde se ve mně všechna ta lítost vzala. Muž se tichounce zasmál a otřel si zarudlou tvář.
„Nikdy to nebude lepší. Lidské plémě je nepoučitelné a zkažené. Není v ničí moci to změnit. Sám jsem příkladem.“
„Příkladem?“ podivil jsem se a zahleděl se do těch tajemných tmavých očích. „Jak to myslíte?“
„Jak to myslím? Dejme tomu že jsem teď tak nějak v důchodu,“ usmál se muž. Na chvíli se zastavil a přemýšlel. „Ale co, říci vám to mohu. Stejně, jakmile opustíte tyto dveře, zapomenete.“
„Nemyslím si,“ snažil jsem se zvrátit jeho předpověď ale něco uvnitř mi říkalo, že muž přede mnou skrývá něco více než hudební nadáni. Měl jsem z toho dost špatný pocit.
Přesně si nevzpomenu, co mi ten muž v ten večer všechno pověděl. Jestli vyprávěl o svém mládí či rodičích. Dokonce si ani nevybavuji, odkud ten muž byl. Snad Rakousko nebo Německo. Co si však dobře vybavuji, bylo vyprávění o krysách. Muž o nich věděl doslova vše. Jak se chovají, čím se živí, povídal mi o jejich soužití. Svěřil se, že vytvořil i píšťalku, která měla tu moc ovládat je. A v té době potkal svou první lásku. Byl do ní zcela zamilován a žil jen pro ní. A ona mu pak zlomila srdce. A nebo umřela. Teď nevím. Špatně se mi na to vzpomíná, smíchává se to dohromady. Jediné, na co si dobře vzpomínám, byly krysy. Spousty krys a pak lidé. A mezi tím vším se prolínaly zvuky. Tóny píšťaly jež odkrývala vaše nitro, ukazovala vám vaši hříšnost a bezcennost a dvě oči - temné a smutné.
..a píšťaly tón se line vzduchem, kolem nás a nad námi,
obraz naší smrtelnosti, vrhá naše hříchy ze skály...