Záchranná mise-2

Houbař se rychle prodíral porostem lesa. Zcela ho přešel zájem o houby. To, co spadlo někde vpředu v lese, ho naprosto zaujalo.
„Sakra! Že jdu špatným směrem. To místo, kam to spadlo, bude asi víc vpravo,“ řekl si a poněkud změnil směr chůze. Ušel několik metrů a ocitl se před nízkým porostem lesa.
„Když to spadlo, tak by přeci musel bejt vidět nějakej kouř,“ pomyslel si. Poté se vrátil a namířil si to lesem zase jiným směrem.
„To není možný. To muselo přeci spadnout někde tady. Přece se mi to nezdálo!“ řekl si po delší době a rozhlížel se po lese. Všude vládl klid a nic nenasvědčovalo tomu, že by někde něco dopadlo. Prohrábl si vlasy a znovu se pustil do hledání.
„Podařilo se ovlivnit rozhodování toho člověka. Je nasměrován tak, že nedojde k místu zřícení. Také není schopen vnímat stoupající kouř,“ zkonstatovala jedna ze dvou postav u několika monitorů.
„Nebude pro něho nic příjemného, pokud ho zadrží ti vojáci,“ mínila druhá postava a ukázala na obrazovku monitoru, kde byly vidět jedoucí nákladní vozy.
„To se nestane. Teď musíme pozdržet ty vojáky.“
„Ti vojáci, co letí, budou nad místem dopadu za několik minut. Mohli bychom vytvořit nad místem zřícení krycí clonu, která zakryje sondu i poškozený porost.“
„Lepší bude varianta zdržení. Počasí v této oblasti nám k tomu přímo nahrává. Zrovna se blíží velký přívalový déšť.“
Plukovník seděl za sedačkami pilotů vrtulníků a díval se na lesní porost, který se míhal pod vrtulníkem.
„Pane plukovníku. Blíží se k nám silný déšť. Podívejte!“ upozornil ho pilot a ukázal na bílou tmu, která se objevila náhle na obzoru.
„Proletíme?“ zeptal se plukovník.
„To bude přívalový déšť. Meteorologové na něho dnes upozorňují.“
„Hodláte přistát?“
„Ano, pane plujovníku. Byl by to naprostý risk.“
Vrtulník poté začal klesat k zemi a dosedl na velké pole mezi lesy. Za okamžik ho následovaly další vrtulníky. Poté se celá obloha zatáhla a k zemi se spustily husté proudy vody a viditelnost přestala existovat.
„V tomhle bychom, pane plukovníku, nemohli absolutně letět,“ mínil pilot a díval se na jeden velký proud vody, co stékal po předním skle vrtulníku.
„Jo, vidím,“ zkonstatoval naštvaně plukovník a spojil se přes vysílačku s generálem.
Obě postavy na monitoru sledovaly, jak přívalový déšť zesiluje a dosahuje obrovské intenzity a nakonec přechází v krupobití.
„Tohle zastaví i ty, co jedou na zemi. Takhle intenzivní srážkovou činnost můžeme udržet v té lokalitě po dobu několika minut,“ řekla jedna postava.
„Je dobré, že se nám podařilo ty srážky soustředit jen do prostoru, kde se nacházejí vojáci. Aspoň ten člověk není jimi zasažen.“
O něco později k modravé obloze počalo stoupat spadlé těleso, které po chvíli přestalo být vidět. O pár kilometrů dále stálé zuřil přívalový déšť a kroupy. Tohle běsnění náhle za okamžik přestalo. Brzo nad místem dopadu kroužilo několik vrtulníků a oblast uzavřela armáda.
„Pane generále. Jsou tu jen ohořelé stromy. Jinak zatím není nic vidět. Asi to těleso explodovalo. Vše pečlivě prozkoumáme,“ říkal do vysílačky plukovník.
Někdy tou dobou se o mnoho kilometrů dále v lese probudil houbař. Pamatoval si jenom, že si chtěl před návratem domů na chvíli na tomhle místě odpočinout

KONEC